Vltava není jen stanicí klasické hudby. Rozhovor s novým šéfredaktorem

Několik prvních týdnů v čele stanice Českého rozhlasu Vltava má za sebou nový šéfredaktor Petr Fischer. Před koncem roku vystřídal Lukáše Hurníka, který odešel po dlouhých patnácti letech. „Je na místě postarat se o pročištění pramenů a o návrat k tradici Vltavy coby objevovatelky nového, burčícího, divokého,“ nechal se nový šéfredaktor slyšet na stránkách tištěného rozhlasového periodika. „Kde je příliš klidu, tam obvykle – zejména, jde-li o řeku – přibývá nevábného bahna.“ Před pár dny jsme se s Petrem Fischerem potkali osobně.

Hodně lidí zcela jistě četlo vaši úvahu, váš vstupní pohled na současnou podobu Vltavy. Podle vás až příliš poklidná řeka by se měla proměnit v řeku dravou, živější, nenechávající nikoho v klidu… Zkuste být prosím trochu konkrétnější: Co by se mělo změnit? Formát? Zastoupení jednotlivých žánrů? Předkládaná témata? Způsob jejich uchopení či zpracování? Hudba? Všechno dohromady?

Nejdřív bych rád řekl, proč jsem vůbec s tím textem přišel. Na začátku něčeho nového, při nástupu nového šéfredaktora, je potřeba udělat nějakou hlubší úvahu. Teď nemyslím, že bych měl nějakým zásadním způsobem filozofovat, ale odkazy a souvislosti, které jsem naznačil, jsou pro mne důležité, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu. Žijeme v nějaké společnosti, ve které pracujeme a kterou nějakým způsobem ovlivňujeme. Napsal jsem to tak schválně proto, abych ukázal, že je to způsob přemýšlení o kultuře, které je pro mne důležitější než celá Vltava nebo Česká televize nebo Opera Plus. Nepřišel jsem na Vltavu kvůli tomu, abych z ní udělal úžasnou kulturní stanici, o což bych se samozřejmě chtěl pokusit. (smích) Přišel jsem na Vltavu hlavně proto, abych nějakým způsobem pomohl tomu, jak tato společnost kulturu vnímá. A proto pro mne na začátku byla zásadní nějaká takováto hlubší úvaha, nikoli to, jestli každý den o jedenácté hodině budeme vysílat tohle nebo jestli ve čtrnáct třicet nasadíme ten či onen druh hudby. To jsou pro mne naprosto podružné otázky, které musejí vycházet z určitého filozofického rozvrhu. Z úvahy, k čemu vůbec tohle všechno děláme, jaký to má smysl. Je otázka, jak se mně to povedlo, protože všichni se ptají po onom konkrétnu, ptají se po programových blocích…

Asi to má nějaký důvod, že se tak ptají…

Má to důvod, samozřejmě. Asi se bojí změny programového schématu, které platí dnes. Moje změna by měla právě být především slyšet v tom, jakým způsobem se o kultuře přemýšlí, jakým způsobem ji dokážeme posluchači prezentovat, jak o ní směrem k posluchači budeme komunikovat. My kulturu vlastně nabízíme nikoli jako nějaký hotový produkt, ale jako něco, o čem se má dál přemýšlet, co se má dál prožívat.

Teď mluvíme jenom o publicistice nebo třeba i o způsobu prezentace rozhlasové hry?

Myslím si, že i rozhlasová hra potřebuje určitý kontext. Neříkám, že by měla před každou rozhlasovou hrou být dvacetiminutová debata, ale třeba něco k její dramaturgii, výběru a podobně… Samozřejmě víme asi oba, že současný systém na Vltavě tuto debatu malinko omezuje tím, že tam je centralizovaná výroba některých pořadů. Toto bych ale chtěl změnit. Pokud mám být zodpovědný za vysílání rozhlasové stanice Vltava, tak bych měl být plně zodpovědný i za její dramaturgii. To znamená, že by nemělo existovat žádné výrobní centrum, které by mně mělo říkat, co máme vysílat a co ne. To je na dalším jednání. Nicméně si myslím, že tohle by se mělo změnit úplně zásadním způsobem.

Současné organizační schéma ale v Českém rozhlase neplatí zas až tak dlouho. Jste si jist, že se toto vůbec podaří změnit? Že se podaří Vltavu z tohoto schématu de facto vyjmout?

Ano… Mým cílem je změnit organizační strukturu tak, že rozhodující budou dramaturgové slovesných a hudebních pořadů, a pak samozřejmě člověk, který bude zodpovědný za celou publicistiku. To budou tři lidé, kteří budou tvořit program Vltavy se mnou a se všemi ostatními. Ti by měli určovat, po nějaké redakční debatě, co se na Vltavě bude pouštět a co ne. Myslím si, že samotná výroba by do toho měla vstupovat jenom jako někdo, kdo nám v tom může radit, kdo nám v tom může pomáhat.

Takže krok číslo jedna budou organizační změny, které posluchač neuslyší?

Ano, organizační změny jsou jednou za zásadních věcí. Když nebude dobře fungovat redakce, tak asi těžko můžeme zavádět nějaké změny. Jsou tam nějaké stereotypy, jsou tam některé pracovní, až řekněme zvláštní návyky, které moderní, funkční stanici tohoto typu úplně nesluší. Každý by si měl být vědomý toho, že všichni pracujeme pro jednu věc. Po těch pár dnech, co mám za sebou, jsem zjistil, že spousta lidí si v podstatě dělá jenom svoji práci a nemyslí moc na společný celek. Tohle všechno je potom ve vysílání hodně slyšet. Ono to není slyšet jakoby na první poslech, ale je to slyšet v tom, jakým způsobem se na té stanici mluví, jakým způsobem se tam pokládají otázky, co se hraje… To všechno odráží určitou atmosféru v redakci.

Krok číslo dvě po organizačních změnách?

Krok číslo dvě je příprava nového vysílacího schématu. Myslím ale, že tam je ještě jeden mezikrok. Organizační změna totiž neznamená jenom nějaké překreslení struktury, ale i to, o co mi jde také: Aby lidé v redakci začali opravdu intenzivně přemýšlet o tom, co té stanici mohou dát. Aby začali pracovat ve smyslu tvořit, vymýšlet… Aby dostali nějakou novou energii, aby měli ty nejlepší nápady, zkrátka aby se uvolnili a začali pro to, o čem teď mluvíme, dělat všechno… Když s těmi lidmi hovoříte a potřebujete s nimi vstoupit do nějaké debaty, tak oni vlastně na tu debatu nejsou úplně zvyklí… To je něco, co se tam léta neprovozovalo. Každý den se musíte snažit lidem v redakci pomáhat v tom, aby se zbavili všech těch předchozích návyků, aby se zbavili nějakého strachu třeba i říct svůj názor nebo přemýšlet nahlas, veřejně…

Prošel jste řadou médií. To, co jste teď popsal, je na Vltavě oproti poměrům v jiných médiích zřetelnější, markantnější?

Je. Je to pocit jakési zvláštní usazenosti, zataženosti, uzavřenosti… Vlastně trošku jako až neradostnosti. Přece vždycky, když něco děláte, tak z toho musíte mít radost. Musí v tom být nadšení, nějaká energie. A já mám pocit, že už jenom to, že se začnete smát, nebo že sledujete práci druhého a máte na ní nějaký názor, tak že to je pro spoustu lidí dost překvapivá záležitost. Toto by mělo být úplně samozřejmé. A tam to bohužel samozřejmé není a nějakou dobu potrvá, než se ti lidé uvolní… Myslím, že už teď pochopili, že jsem ten typ člověka, který bez této uvolněnosti nemůže nic dělat. Musí ale také pochopit, že to samé se týká i jich samotných.

Kolik času tomu věnujete?

Snažím se na poradách, snažím se intenzivně poslouchat, dávat zpětnou vazbu, takže docela dost. Spoléhám na to, že lidi vždycky nejvíc přesvědčí vaše vlastní zaujetí. Bez osobního příkladu to nejde.

Co pomoc zvenčí? Nějaká hlubší analýza vysílání?

Analýzu vysílání samozřejmě děláme, Český rozhlas je profesionální organizace, která si dělá svoje analýzy, týkající se jak pravidelných posluchačů, tak i těch, kteří už mezi tyto pravidelné posluchače nepatří. Mně to samozřejmě může sloužit k tomu, abych nějakým řekněme marketingovějším způsobem ve vztahu k cílové skupině proměnil programové schéma. Ale to pro mne důležité není. Pro mne je to jen další hlas do nějaké debaty, jak by Vltava měla vypadat. My jsme rádio veřejné služby, čili já si pro sebe tuto veřejnou službu nějak definuji. Podle mne se dá shrnout do dvou slov, která nejdou od sebe oddělit: umění a kritika.

Slovo poptávka tam necítíte?

Ano, poptávka posluchačů, kteří si to platí. Samozřejmě, určitý druh poptávky tam cítím. Ale já nemám zase natolik podrobná data, abych dokázal posluchačskou skupinu analyzovat až do nějakých detailů. Že je velmi silná ona konzervativní skupina, která převažuje, tak to samozřejmě cítím. Chtěl bych ale i tuto konzervativní skupinu posluchačů přesvědčit o tom, že se to všechno dá dělat i jinak. To znamená pouštět třeba trochu jiný výběr hudby. Program se dá sestavit tak, že i konzervativní posluchač si přijde na své a vlastně bude najednou překvapený, že hudbu poslouchá v interpretacích, které před tím neslyšel, a že třeba k tomu dostane i nějakou zajímavější informaci.

Myslíte, že to bude jednoduché posluchače přesvědčit o tom, že chtějí slyšet jinou Vltavu, než jaká je teď?

Ne… (pousmání) Jak bych to řekl? Já je vlastně o tom budu přesvědčovat tím, co tam budou slyšet, to je úplně jednoduché. Kdybych měl na Vltavu přijít jako ten, kdo bude udržovat to, co tam je, tak bych tam asi neměl vůbec chodit…

Dostali jsme se k samotnému programu. Jak by se podle vás mělo programové schéma změnit? To, co Vltava hraje, vysílá, proporce žánrů? Tipy pořadů? Jinými slovy: Co, kdy a jak?

Myslím, že to vychází z toho, o čem jsem už mluvil, to znamená ono „umění a kritika“. Myslím, že ve vysílání dost chybí kritický duch. V poslední době se dělá pár zajímavých popularizačních pořadů, jako je Akademie, zkrátka věci, které jsou i trochu vysvětlující, analyzující, témata otevírající. To je něco, co by mělo být zastoupeno daleko silněji, a ne jenom v hudební oblasti. Myslím, že chybí právě kritické myšlení ve vztahu k literatuře nebo filmu. To jsou věci, které bych chtěl posílit vzhledem k posluchačům, které zajímá umění v širším smyslu. Vltava není jen stanicí klasické hudby, i když to spousta konzervativních posluchačů tak bohužel definuje…

Na to se chci právě zeptat…

Oni by asi ve vysílání chtěli mít klasickou hudbu řekněme z osmdesáti procent a ten zbytek jako by přehlíželi. Já chci ale z Vltavy vytvořit – a myslím si, že to je právě ona veřejná služba, kterou bychom měli vykonávat – komplexní artovou stanici. To znamená takovou stanici, která by prezentovala celou šíři kultury, to znamená i v onom kritickém bodu, o kterém jsem mluvil.

Co vám v tomto směru v současné době v programu Vltavy chybí nejvíc?

To, o čem jsem mluvil. Málo kritického myšlení. Málo otevřenosti, uvolněnosti…

Ale já mám teď na mysli formáty, žánry. U hudby jste řekl, že je jí ve vysílání dost. Čeho je tam podle vás naopak málo, nebo tam není vůbec, ale mělo by tam být?

Hudby je tam dost, ale potřebuje citlivější výběr. My vlastně žijeme pořád v obnovování toho starého, v nekonečných interpretacích starého. Ale já mluvím o propojování starého a nového. To znamená, že hudební dramaturgie by se měla snažit objevovat pro posluchače nové, zajímavé, ale vlastně i harmonické, melodické věci, které často neslyší.

A pokud jde o formáty, na které se ptáte, tak určitě rozšířím prostor pro kritické myšlení v oblasti literatury a filmu. To budou plnohodnotné, plnokrevné magazíny, které budou reflektovat současnou tvorbu, a to nejenom u nás. Myslím, že tam hodně chybí přemýšlení o společnosti i o kulturní historii. To je zase formát hodně edukativní, ale zároveň kritický. O současné literatuře, nejenom u nás, ale třeba i v Británii nebo i v jiných zemích, v takovém tom přehledovém způsobu seriálu, který bude schopný posluchačům představit v širším kontextu autory, které si tady u nás mohou koupit. Myslím v tomto smyslu dokument, dokument jako osobní svědectví určitého typu, postavené na osobnosti tvůrce pořadu, na jeho zaujatosti pro věc, tedy nikoli encyklopediální výkladovou záležitost. To je myslím něco, co Vltavě bude vyloženě slušet. Ať už to bude o knize, fotografii, nějakých kulturních zvycích nebo o soudobé hudbě. Je to blok jednotlivých částí, které by se v určitý čas – nevíme ještě kdy přesně – měly daným způsobem střídat a poskytovat nejen určitý přehled, ale i velmi intenzivní prožitek. Je to o tom, jakým způsobem se do nás ta která kultura otiskovala a jakým způsobem tady zůstává, jak o ní můžeme dál přemýšlet a jak na ni můžeme navazovat. Čili právě toto je nějaké podhoubí, kterému se my zatím zas tak úplně nevěnujeme. Necháváme ty věci plynout a soustřeďujeme se „jen“ na koncerty, divadelní představení a tak dál…

Další formáty pořadů?

Určitě… Těch konkrétních pořadů mám v současnosti napsáno šest, sedm a všechno to stojí právě na autorech, se kterými teď mluvím. Myslím, že o kultuře bychom měli přemýšlet v širší souvislosti společenských věd, takže doufám, že tam bude i pořad, který bude zaměřený tímto směrem. Zatím bych o tom nechtěl víc mluvit, snad že by to byl filozofický magazín typu Philosophische Quartett, který je známý z Německa a který bude zpřítomňovat dění v současných společenských vědách s vlivem na současnou tvorbu, současné umění a tak. Tohle všechno tam nějakým způsobem dostaneme… Ale samozřejmě, den má čtyřiadvacet hodin a my nechceme zásadně měnit poměr hudby a mluveného slova, který je v současnosti zhruba pětapadesát na pětačtyřicet, čili skoro „fifty fifty“. Pokud to bude padesát na padesát nebo hudba bude mírně převažovat, tak to bude úplně přesně ten model, který bychom chtěli naplňovat.

Časový horizont těch alespoň nejzákladnějších změn?

Teď jsem posluchače možná trochu vyděsil, protože mají pocit, že všechno rozbiju a že vznikne něco takového, jako kulturní Evropa 2 nebo žoviálně laděný kulturní program, který bude mluvit jenom o současné kultuře pro mladé… Takhle to samozřejmě nebude. Onu hudebně dramaturgickou proměnu bych posluchačům chtěl předkládat postupně, aby cítili, jakým směrem bychom chtěli jít. To je jedna věc a druhá věc je, že postupně bych jim chtěl dávat „ochutnávat“ z toho nového, co přijde. Tak, jak se postupně bude dařit nové pořady vytvářet. Ale celkovou změnu, nové vysílací schéma, to bych viděl až od září, protože se na to chceme dobře připravit. Má-li ta změna být komplexní, tak se nesmí nic podcenit.

Jak důležitá je pro vás poslechovost?

Poslechovost? (pousmání) No, pro mne osobně třeba vůbec! (smích) Jestli se mne ale ptáte jako šéfredaktora Vltavy, tak vám samozřejmě odpovím, že je pro mne velmi důležitá. Když se mne ale zeptáte jako Petra Fischera, tak důležitá není. Já tyto dvě věci spojuji, což není tak jednoduché. Budeme dělat to nejlepší, co budeme schopni, se všemi svými zkušenostmi, které ti lidé, kteří na Vltavě pracují nebo tam budou pracovat, mají. Včetně spolupracovníků zvenku. Ti, které jsem oslovil a u nichž se snažím, aby na Vltavě slyšet byli, tak to jsou lidé s velkým kulturním rozhledem. Nejsou to žádní nováčci, jsou to vzdělaní, chytří lidé. Takže myslím, že když uděláme to nejlepší, tak ta poslechovost přijde. Snad. Já tomu věřím, jsem trapně idealistický… Kdybych ale měl poslechovost vzít jako hlavní kritérium, tak jsem navždycky chycený v pasti, protože bych neudělal nikdy nic. Jedním pořadem bych mírně přidal, jiným zase ubral a tímto vyvažováním bych se dostal do programu, který by nebavil mne a nebavil by ani lidi, kteří program dělají. A nakonec by se ukázalo, že by nebavil ani posluchače.

Na druhou stranu vysílat do zdi je hrozná představa…

Ne, ne, ne, nechceme vysílat do zdi. Ta nabídka bude natolik pestrá, zajímavá, přitažlivá, lákavá, že lidi přitáhne. Když nepřitáhne konzervativní posluchače, tak jiné. Musíme jim o tom ale dát vědět. Nejde nám jenom o tu klasickou poslechovost, aby nás lidé poslouchali v rádiu, ale ať si ty pořady, které děláme, lidé potom poslechnou třeba na internetu. Dneska by se to do poslechovosti mělo normálně počítat… Poslechovost je samozřejmě určité kritérium, které je důležité pro veřejnoprávní rozhlas, je určitým přibližným měřítkem toho, že veřejnou službu děláme dobře, protože oslovujeme lidi. Já to otáčím a říkám: Budeme oslovovat lidi takovým způsobem, jakým to budeme dělat. Jsem přesvědčený, že se nám to povede natolik, že to ty lidi osloví a poslechovost bude tomu přiměřená.

S rozpočtem, který jste na Vltavě zdědil, jste spokojený?

Ne, s rozpočtem nemůže být spokojený nikdo. Myslím, že rozpočet je asi dlouhodobě podceňovaný, ale podpora Vltavy tam je. Proto, když se stanice má rozvíjet, tak asi potřebuje určitou, řekněme finanční injekci na to, aby vypadala jinak… Ale když se bavíme o finanční injekci, tak spousta lidí si hned představí desítky milionů a tak dál… Tak to samozřejmě není, ale myslím si, že určitou finanční podporu od vedení Českého rozhlasu potřebujeme. Bez toho to nepůjde. Přislíbena je, ale zatím jenom přislíbena. Doufám, že přesvědčíme vedení Českého rozhlasu všemi změnami, že do takového projektu má smysl investovat. Myslím, že generální ředitel to chápe velmi dobře. A že je připraven Vltavu finančně podpořit.

Ať se vám daří, děkuji za rozhovor.

 

Vizitka:
Petr Fischer (1969) vystudoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v deníku Lidové noviny, kde se v roce 2001 stal hlavním komentátorem. Od roku 2003 působil v české redakci BBC. Tři roky vedl kulturní rubriku Hospodářských novin, tři roky kulturní rubriku České televize. Naposledy byl analytikem názorové rubriky Hospodářských novin. V České televizi moderoval pořady Před půlnocí a Kulturama. V současnosti má v České televizi vlastní pořad Konfrontace Petra Fischera. Za svou novinářskou činnost byl oceněn Cenou Rudolfa Medka (2010) a Cenou Ferdinanda Peroutky (2012). Od 1. prosince 2016 je šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava.
(zdroj: rozhlas.cz)