Co jste v opeře možná ještě nezažili

aneb Dva hodně odlišné operní večery v Hesensku
Zimmermannovi Vojáci ve Wiesbadenu a Wagnerův Soumrak bohů v Mannheimu

Hlavním impulsem mé návštěvy v německém Hesensku bylo zhlédnutí málo uváděné mistrovské opery Die Soldaten (Vojáci) od skladatele Bernda Aloise Zimmermanna (1918–1970). Dlouhá léta si nesl tento operní titul „cejch“ jevištní neproveditelnosti, a to zejména pro enormní nároky na orchestr (asi sto třicet hráčů). Dílo bylo poprvé uvedeno v Kolíně nad Rýnem v roce 1965, od té doby se občas hraje, ale nikdy se nestalo repertoárovým kusem: nastudování každé inscenace tohoto titulu je mimořádným a zcela ojedinělým počinem i na německých scénách, které jinak soustavně pečují o uvádění moderních oper a v tomto disponují zdatnými dirigenty, orchestrálními hráči i pěvci.

Letošního nastudování Vojáků ve Wiesbadenu v rámci Májových festivalových dnů se ujal dirigent Zsolt Hamar a náročnou režií byl pověřen Vasily Barkhatov. Každé scénické uvedení Vojáků je velkým režijním oříškem i výzvou, zejména pro vysoký počet účinkujících postav i rozmanitost prostředí, v nichž se děj opery odehrává. Možná někteří diváci mají ještě v živé paměti úspěšné provedení Die Soldaten na Salcburském festivalu v roce 2012, kde se pod taktovkou Ingo Metzmachera objevila ve svém jevištním comebacku i Gabriela Beňačková, v menší ale důležité a pěvecky extrémně náročné postavě hraběnky de la Roche, nebo neméně zdařilé provedení Bavorské státní opery řízené Kirillem Petrenkem ve skvostné režii Andrease Kriegenburga v roce 2014.

Aby režisér Vasily Barkhatov sdělil divákovi dvě základní poselství opery, totiž že válka nejen ničí hodnoty vytvořené člověkem, ale ničí především charaktery lidí a že každý společenský vzestup je začátkem příštího pádu, nastavil v budově wiesbadenské opery zcela nově hrací prostor. Diváci sedí na jevišti a na balkonech – děj probíhá v proscéniových lóžích, v královské lóži a zejména v hledišti divadla.

Režisér vyšel ze skutečného příběhu divadla v běloruském Minsku, které se za druhé světové války postupně stalo lazaretem, místem pro ustájení koní, márnicí, aby pak bylo opět vzkříšeno jako chrám múz. Paralelu k tomu, jak se může divadelní budova stát centrem společenského a politického života, lze nalézt i v nedávné minulosti, kdy v roce 2002 bylo moskevské muzikálové divadlo Dubrovka centrem teroristického útoku.

Die Soldaten tak začínají tím, že účinkující sedí v hledišti, hlavní hrdinka příběhu Marie ještě se sestrou a otcem sleduje z lóže divadelní představení a přitom si kukátkem prohlíží svého nápadníka Stolzia, který sedí s matkou v hledišti. Vzápětí se situace změní: důstojníky v ložích vystřídají řadoví vojáci, kteří si tam suší mokré spodní prádlo, hlediště divadla se zaplní nemocničními lůžky, vojenskou kuchyní a podobně. Nad hlediště divadla je zavlečen obrovský nafukovací zepelín, na jehož trup jsou v průběhu opery promítány (celkem zbytečně) filmové dotáčky reálného divadla ve Wiesbadenu v jeho současné podobě a rovněž i trikově upravené záběry zničeného divadla v době války.

Neustálé přestavby jeviště (vlastně hlediště) za současného hraní a zpěvu jsou občas rušivé, divák je vytrhován ze sledování příběhu a inscenace tak ztrácí napětí (dvouhodinová inscenace byla hrána bez pauzy). Obvykle strhující závěr opery (vojenský pochod), z kterého by mělo posluchači mrazit – je retardován pouhým inscenovaným „divadelním potleskem“.

Připadá mi trochu arogantní od vedení divadla, že v okamžiku, kdy se divák rozhoduje o nákupu vstupenky, vlastně neví, jak uvidí a uslyší ze zakoupeného místa. Pokud si například koupí lístek na první balkon – střed, dívá se větší část opery účinkujícím na záda a určité scény vůbec nevidí – ty může sledovat jen prostřednictvím monitoru umístěného na balkoně. Přitom takto omezené vidění není cenově nijak zvlášť upraveno. Představení, které jsem zhlédl v pátek 17. června 2016, mělo bohužel však ještě jedno nepříjemné prvenství. Před začátkem představení byli diváci upozorněni, že hlavní představitelka Marie, sopranistka Gloria Rehm, po čtvrteční premiéře Nápoje lásky (kde ztvárnila hlavní roli!), nyní již nemá hlas na to, aby zazpívala náročný part v Die Soldaten.

Pěvkyně svůj part „odmluvila“ za pomoci mikroportu, čímž ovšem došlo k zásadní degradaci celé hudební produkce. Vedení divadla se ani nepokusilo hledat náhradu za tuto pěvkyni (jak jsme později zjistili), aby představení proběhlo alespoň tak, jak je to obvyklé v zahraničních divadlech: to jest zpěvák, který inscenaci nastudoval, svoji roli pouze scénicky provede a jiný zpěvák, narychlo povolaný, part odzpívá.

Dílo bylo provedeno s částečnými škrty v celé partituře, bohužel velkými zásahy trpělo i hudební provedení tím, že došlo k výrazné redukci počtu nástrojů. Prostě byli jsme u zrodu nové verze opery, takzvané „Wiesbadener Fassung“ – ale bohužel v negativním významu toho pojmu. Jinak ale orchestr pod taktovkou Zsolta Hamara hrál obstojně, ze sólistů zaujal dobře zpívající Desportes v podání Martina Kocha (který roli má zažitou z curyššské inscenace této opery), výborná byla Sharon Kampton v náročné roli Hraběnky de la Roche. Na konci si ale zkušený návštěvník opery stejně položí otázku: Proč soubor toto geniální dílo uvádí, když na něj zjevně nemá síly a provádí ho za cenu jeho částečné hudební „amputace“?

***

Soumrak bohů Richarda Wagnera uvádí v těchto dnech Národní divadlo v Mannheimu v rámci znovuuvedení celého cyklu Prsten Nibelungův (celý cyklus byl připraven během sezon 2011–2013). Hudebním nastudováním i aktuálním provedením díla byl pověřen hudební ředitel mannheimského Národního divadla, talentovaný Dan Ettinger, který mne po rozpačité Aidě (září 2015, Bavorská státní opera) tentokrát jednoznačně nadchl, jak vysoce fundovaně, s ohromným prožitkem a neobyčejně plasticky dirigoval závěrečný díl celé tetralogie.

I sólistické obsazení bylo výjimečné, v první řadě bych zmínil výborně zpívajícího Jürgena Müllera, který podal vynikající pěvecký výkon a beze stopy námahy zvládl čtyř a půl hodinový pěvecký maratón. Jako Brünnhilde mu dobře sekundovala americká sopranistka Rebecca Teem, která již tuto ženskou postavu ztvárnila v několika inscenacích. V představení jsme zažili pěkný debut v těžké roli Hagena v podání mladého Sebastiana Pilgrima. Nesnadný úkol pěvecko-představitelský na sebe museli v této inscenaci vzít Thomas Berau jako Gunther a Cornelia Ptassek jako Gutrune, kteří své party museli hrát a zpívat po celou dobu s objemnými maskami na hlavách.

Ozdobou představení byl také výkon izraelské mezzosopranistky Edny Prochnik, která se představila jako První norna a vzápětí jako Waltraute. Její soustředěná interpretace a intenzivní reprodukce zpívaného textu mně připomněly výkony slavné Brigitte Fassbaender.

Výtečná hudební stránka představení byla ještě navíc korunována zajímavou režií uznávaného (i když kontroverzního) režiséra Achima Freyera. Moje přijetí scénického pojetí inscenace přitom rozhodně nebylo žádnou „láskou na první pohled“: po zpívané předehře a prvním jednání Soumraku bohů jsem nebyl schopen režijní koncepci akceptovat, přišla mi příliš neurčitá, bláznivá a neuctivá i vůči pěveckým představitelům. Celé jeviště bylo totiž hodně otevřené, skoro bez kulis, jen s občasnými rekvizitami, Siegfriedovo kostýmování i chování připomínalo cirkusového klauna, klan Gibichungů neměl vzhledem ke svému temnému charakteru žádnou tvář (již zmíněné použití masek). Avšak během druhého jednání jsem jako divák nalezl klíč k této inscenaci a zpětně jsem rád zkorigoval svůj názor, který jsem si utvořil během počátku inscenace, a nápaditou režii plnou náznaků, poskytující mnoho prostoru pro divákovu fantazii, jsem si užil až do monumentálního závěru celé tetralogie. V divadelním programu jsem později nalezl slova režiséra k inscenaci: „Divák si musí sám dokončit obraz, já mu mohu dát jen štětec a plátno“ – což zcela výstižně postihuje scénické pojetí inscenace, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Mimochodem, celý mannheimský Ring je dostupný na DVD, vydaným na labelu Arthaus Musik.

 

Hodnocení autora recenze:
Zimmermann – Die Soldaten 40%
Wagner – Götterdämmerung 90%

Die Internationalen Maifestspiele 2016
Bernd Alois Zimmermann:
Die Soldaten
Hudební nastudování a dirigent: Zsolt Hamar
Režie: Vasily Barkhatov
Scéna: Zinovy Margolin
Kostýmy: Olga Shaishmelashvili
Video: Gérard Naziri
Světlo: Andreas Frank
Dramaturgie: Regine Palmai
Hessisches Staatsorchester Wiesbaden
Premiéra 30. května 2016 Staatstheater Wiesbaden
(psáno z reprízy 17. 6. 2016)

Wesener – Pavel Daniluk
Marie – Gloria Rehm
Charlotte – Celeste Haworth
Weseners Mutter – Helena Köhne
Stolzius – Holger Falk
Stolzius’ Mutter – Andrea Baker
Obrist – Christopher Rickerby
Desportes – Martin Koch
Pirzel – Benedikt Nawrath
Eisenhardt – Joachim Goltz
Haudy – Benjamin Russell
Mary – Kay Stiefermann
Drei junge Offiziere – Marcus Elsässer, Valdemar Villadsen, Jonas Gudmundsson
Gräfin de la Roche – Sharon Kempton
Ein junger Graf – Gustavo Quaresma
Bedienter der Gräfin de la Roche/betrunkener Offizier – Wolfgang Vater
Junger Fähnrich – Christopher Peter
Drei Hauptleute – Johannes Kastl, Rainer Maass, Ausilio Jo Mehmeti

www.staatstheater-wiesbaden.de
***

Richard Wagner:
Götterdämmerung
Hudební nastudování a dirigent: Dan Ettinger
Režie, scéna, kostýmy, světelný koncept: Achim Freyer
Sbormistr: Francesco Damiani
Světla: Sebastian Alphons
Orchestr Nationaltheater Mannheim
Premiéra 22. března 2013 Nationaltheater Mannheim
(psáno z reprízy 18. 6. 2016)

Brünnhilde – Rebecca Teem
Waltraute – Edna Prochnik
Woglinde – Katharina Göres
Wellgunde – Maria Markina
Flosshilde – Julia Faylenbogen
1. Norn – Edna Prochnik
2. Norn – Julia Faylenbogen
3. Norn – Astrid Kessler
Siegfried – Jürgen Müller
Alberich – Karsten Mewes
Gutrune – Cornelia Ptassek
Gunther – Thomas Berau
Hagen – Sebastian Pilgrim

www.nationaltheater-mannheim.de