Všechny cesty vedou do Prahy

V podzimním termínu Festival hudebního divadla Opera obstál, konstatovali pořadatelé. Třináctý ročník přehlídky tuzemských scén a souborů se uskutečnil od 13. září do 4. listopadu, celkem se odehrálo osmnáct představení, přišlo na ně 7.500 lidí. Jako jediné se letos nezúčastnilo Severočeské divadlo z Ústí nad Labem. A festival skončil o den dřív, než se původně plánovalo – nepodařilo se bohužel zrealizovat Xenakisovu Oresteiu, kterou mělo v Praze uvést Ostravské centrum nové hudby.

O+

Jestli bude podzimní termín festivalu, pořádaného jako bienále od roku 1993, napříště už termínem definitivním, Jednota hudebního divadla ještě neví. Diváci si pohostinská představení našli, i když byli dosud zvyklí na jinou roční dobu a přestože možná samotný rozjezd prodeje lístků byl bezprostředně po prázdninách ze začátku trochu váhavější. Našli si festival, navzdory tomu, že jde o celkově exponovanější dobu, kdy se toho v kultuře děje docela hodně a potenciální publikum má na výběr mnoho dalších nabídek. Podstatnější budou ovšem v úvahách o stanovení případného nového pravidelného termínu nadcházející jednání s pražským Národním divadlem o volných termínech. Pro podzimní dobu nicméně hovoří jedna věc – na rozdíl od zimy už je touto dobou pro pořadatele jasnější, jak to bude v konkrétním roce s financemi…

Festival Opera se může konat především díky tomu, že jde o společnou akci divadel. Z grantů lze do určité míry pokrýt základní náklady, ale divadla se na jejich pokrytí musí podílet a podílejí finančně také sama. Rozhodně nejde o akci výdělečnou. Smyslem festivalu od počátku je umožnit vzájemnou uměleckou konfrontaci a prezentaci souborů před jiným než jejich domácím publikem a současně pochopitelně také umožnit pražským divákům zažít, co je na repertoáru na jiných scénách; ne každý je ochoten nebo schopen jezdit za operou do jiných měst. Festival Opera je vlastně do určité míry nesen rovněž krásným a jinak nepříliš často vídaným idealismem.

I letos byly do programu zahrnuty slovenské operní soubory. Je to sympatické a nejde určitě o nostalgii, stesk po časech Československa. Jazykově a kulturně jsou si obě naše samostatné republiky v mnoha rovinách velmi blízko a ve zvaní slovenských divadel je logika. Další rozšiřování pražského festivalu na „středoevropský“, po němž někteří volají, však Jednota hudebního divadla v daných finančních, termínových a organizačních podmínkách zcela jednoznačně nepovažuje za možné. Je zřejmé, že například rakouská divadla by se musela zvát na komerční bázi – a to není reálné. Pořadatelé se drží při zemi a vůbec se nelze divit. Už to, co se daří zorganizovat, je hodno obdivu – a odhadnout velikost soust, která si pořadatel může “ukousnout”, a nepodlehnout přehnanému optimismu je známkou způsobilosti.

Libušky, skleněné artefakty předávané jako ocenění za výjimečné festivalové výkony, jsou už legendární záležitostí. Ten název je něžný a nápaditý…! Ale soutěžním tento festival není. Jde o vyzdvižení některých týmů a výsledků jejich práce. Může to být i pomocí pro soubor tam, kde je doma.

Cenu kritiků za nejlepší inscenaci získalo Divadlo F. X. Šaldy za inscenaci opery Thaïs od Julese Masseneta. Liberecká opera v posledních sedmi letech přitahuje pozornost dramaturgicky objevnými tituly, často v kombinaci s neotřelým nastudováním a výkony, které v našem kontextu výrazně převyšují průměr. Taková byla Foersterova Eva, Offenbachův Robinson Crusoe, Démon Antona Rubinštejna, Belliniho Náměsíčná nebo Pucciniho Edgar – a nyní i Massenetova Thäis, jak loni napsala Helena Havlíková.

Cenu diváků za nejlepší inscenaci obdrželo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava za operu Hamlet od Ambroise Thomase. Diváci o této ceně už tradičně rozhodují v anketě. Míru spokojenosti vyjadřují na stupnici od jedné do pěti, kdy pět znamená nejlepší. Hamlet se stal divácky nejúspěšnější inscenací s průměrem 4,87; následovala liberecká Thaïs s průměrem 4,81.

Ostravský Hamlet zabodoval i v ocenění mimořádné interpretace role – Cenu kritiků dostal Rakušan Thomas Weinhappel za titulní úlohu. Do užšího výběru se dále dostali Peter Berger za roli Michela v pražské Juliettě, Jana Sibera za roli Ophélie v opeře Hamlet a Lívia Obručník Vénosová za roli Thaïs. Posledně jmenovaná sólistka má za stejnou roli také Cenu diváků – v anketě získala 111 hlasů.

Ředitelka festivalu Lenka Šaldová vyzdvihla svou cenou inscenaci Čaroděj a jeho sluha autorské dvojice Drábek – Kyas. Operu do Prahy přivezl Ensemble Opera Diversa. Cena jim patří za programové hledání soudobého operního jazyka v přímém kontaktu s interprety.

A pak ještě uděluje cenu výbor Jednoty hudebního divadla. S letošním pražským Festivalem Opera tato konkrétní cena přímo nesouvisí, ale vůbec to nevadí. Přiřkli ji vedení Národního divadla Brno – Janáčkovy opery v čele s Martinem Glaserem a Jiřím Heřmanem za současnou koncepci a realizaci Festivalu Janáček Brno, který podle zdůvodnění ceny chápou v mezinárodním uměleckém kontextu – že jeho prostřednictvím programově otevírají soudobé možnosti pro inscenování opery a vstupují do mezinárodních koprodukcí s významnými evropskými operními domy. Dění na Festivalu Janáček podle ocenění výrazně ovlivňuje operní dění v Brně, kultivuje domácí publikum a vystavuje operní poměry České republiky mezinárodnímu srovnání.

Publikum si nemusí uvědomovat, že Festival Opera není samozřejmostí. Vedle termínů jsou problémem i prostory. Avšak termíny znamenají nově čas navíc – ukazuje se, že se mimopražská divadla proměňují, že mají složitější scénografii a technologie a že už tedy není možné postavit jejich inscenaci na jevišti za pouhou hodinu. Národní divadlo, které hosty z regionů pouští na své scény, proto musí bourat své kulisy už dřív než před lety… To vše musí brát produkce v úvahu. Pokud se nakonec pražská přehlídka vždy uskuteční, musí v tom snad být i zázraky…

Festival odráží nebo chce odrážet tendence v současné opeře, ale ne všechno lze v Praze vidět. Během rekonstrukce budovy Státní opery není například už kde jinde hrát scénicky a scénograficky největší díla, především brněnská.

Během festivalu směřovala mimopražská divadla do metropole. Nyní nastává fáze, kdy budou organizátoři naopak jezdit z Prahy a v divadlech při vhodných příležitostech veřejně na jevišti předávat ocenění, která pro soubory z přehlídky vzešla za jejich inscenace a výkony. Může to zafungovat i jako nenápadné zvýraznění nezastupitelnosti divadla před jeho zřizovateli. I v tom má festival z hlediska toho, co by šlo nazvat „spikleneckou sounáležitostí v oboru hudebního divadla“, pěkný étos.