Výročí: Georg Friedrich Händel, mistr barokní hudby

Před 260 lety, 14. dubna 1759, zemřel v Londýně Georg Friedrich Händel, jedna z vrcholných osobností barokní hudby a jeden z nejplodnějších skladatelů všech dob. Ve svých operách, kterých zkomponoval přes čtyřicet, a oratoriích, kterých složil téměř třicet, se obracel k námětům z antické mytologie, k biblickým a historickým příběhům a středověkým pověstem a mistrně ztvárnil lidské vášně a tragický patos, jež v těchto předlohách nacházel. Je jedním z mála skladatelů své doby, jehož opery oslovují i dnešního diváka a jehož oratoria se provádějí po celém světě. Německé školení, italské zkušenosti a anglické prostředí, v němž žil a pracoval velkou část svého života, jej obohatily o kosmopolitismus, který jeho současníci většinou postrádali.

Ve stejném roce, pouhý měsíc po sobě, se narodili dva velcí barokní skladatelé: Georg Friedrich Händel 23. února 1685 v Halle a Johann Sebastian Bach 21. března 1685 v Eisenachu. Nikdy se však nesetkali. Zatímco Bach celý život působil v Německu, Händel byl větší světoběžník: působil v Itálii a především v Anglii, kde se proslavil, strávil tam většinu života a napsal tam svá nejslavnější díla. Händelův otec (zemřel v roce 1697) byl holič a chirurg a osobní lékař syna saského vévody a pro synův zájem o hudbu a komponování neměl, na rozdíl od matky, příliš pochopení; chtěl mít ze syna právníka. Mladý Händel splnil přání z otcovy závěti a zapsal se v roce 1702 na studium práv na univerzitě v Halle, ale už za rok odešel do Hamburku, kde hrál na cembalo v místní opeře. V roce 1705 zde uvedl první dvě opery a pak zamířil do Itálie. V roce 1707, když papež dočasně zakázal operní představení, skládal církevní hudbu. Krátce se pak objevil v Hannoveru a v roce 1710 odjel do kosmopolitního Londýna, který miloval operu. Až na výjimky pak v Anglii strávil zbytek života a pohřben je ve Westminsterském opatství. Jeho dílo je ohromné. Jen za čtyři roky v Itálii složil na padesát děl. Vedle více než čtyřiceti oper a téměř třiceti oratorií napsal spoustu kantát, duet, hymnů, písní, árií, varhanních koncertů, sólových a triových sonát, skladeb pro klávesové nástroje a jiných.

K nejznámějším a nejoblíbenějším Händelovým dílům mimo operu a oratoria patří Vodní hudba z roku 1717. Je to veselá, pohodová, skoro by se dalo říct populární hudba, ovšem na vysoké úrovni. Celkem má dvaadvacet částí uspořádaných do tří suit. Händel dílo zkomponoval na objednávku krále Jiřího I., který chtěl uspořádat slavnost na řece Temži, při níž se měla hrát hudba. Slavnost se konala 17. července 1717. Vodní hudbu hrálo padesát muzikantů na bárce v blízkosti královské bárky, kde koncertu naslouchal král se svými přáteli. Králi se hudba údajně líbila natolik, že ji během plavby po Temži nechal dvakrát zopakovat. A Vodní hudba se popularitě těší dodnes, podobně jako jiné, mnohem pozdější dílo složené pro královskou slavnost: Hudba ke královskému ohňostroji z roku 1749.

Händelův operní typ charakterizuje Jan Trojan v Dějinách opery takto: „V opeře ho nelze považovat za revolucionáře ani v námětech, ani v jejich zpracování. […] Ouverturu komponoval Händel ve francouzském slohu jako široce založený útvar, často s připojením dalšího dílu po druhé části, allegru. Sbor ve svých operách zpočátku neuplatňoval. Recitativ učinil melodicky i harmonicky bohatým útvarem, využíval také ariosa a jeho da capo árie jsou formově jedinečně rozrůzněné. Hlavní role svěřoval většinou sopránům a altům, v některých operách byla primadona obdařena až dvaceti áriemi. V tom lze spatřovat ústupek dobové konvenci italské opery. Na druhé straně však ve srovnání s touto vysloveně sólistickou operou Händel do svých děl zařazoval rozsáhlé taneční výstupy a později i sborové výjevy.“

K nejslavnějším Händelovým operám patří Rodrigo, Agrippina, Radamisto, Floridante, Julius Caesar (Giulio Cesare), Ottone, Tamerlano, Rodelinda, Ezio, Orlando, Ariodante, Alcina či Xerxes (Serse). Z raných oper je asi nejslavnější Rinaldo, spojený s počátky Händelova působení v Anglii. Po úspěchu Rodriga (1707) ve Florencii a Agrippiny (1709) v Benátkách zaujal Händel hannoverského kurfiřta Jiřího, který ho najal jako kapelníka. Ale Händela lákal svět, a tak odcestoval do Londýna, kde uváděl opery. První byl právě Rinaldo, který měl premiéru 24. února 1711 v Queen’s Theatre. Při nákladném, výpravném představení zněly hromy a blesky a součástí byl i ohňostroj či vypouštění živých vrabců na jevišti. Händel zůstal v Anglii až do smrti. Když zemřela anglická královna Anna (vládla v letech 1702–1714), poslední panovník z rodu Stuartovců, nastoupil na trůn právě hannoverský kurfiřt Jiří jako král Jiří I. (vládl v letech 1714–1727). Jiří I. svého bývalého neposlušného kapelníka nepotrestal, naopak u něj objednal řadu skladeb včetně výše zmíněné Vodní hudby. Rinaldo měl velký úspěch. Händel ho složil během prosince 1710 a ledna 1711 a použil v něm řadu částí z dřívějších oper Almira, Agrippina, Ezio, Rodrigo a dále ze svých oratorií či serenád. Námět čerpali libretisté Giacomo Rossi a Aaron Hill z Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém. Příběhy z tohoto eposu, zejména o kouzelnici Armidě, byly námětem oper velice často (ještě poslední Dvořákova opera Armida z roku 1904 čerpá ze stejného díla). Rinaldo byl obdivovaný, ale později se stal naopak symbolem zastaralé formy i terčem posměchu (například v Žebrácké opeře Johna Gaye z roku 1728) a na dvě stě let upadl v zapomnění. Až v 80. letech 20. století došlo k novému zájmu o Rinalda a vznikla i řada nahrávek.

Rinaldo se stal klíčovým okamžikem v dějinách londýnské opery a poznamenal i Händelovu kariéru. Cesta to ale nikdy nebyla snadná, stále se objevovaly finanční krize. Skladatel potřeboval ty nejlepší italské zpěváky, jenže tyto hvězdy měly, stejně jako dnes, svoji cenu. Dvacet let po premiéře Rinalda trpělo Händelovo divadlo zničující konkurencí italské společnosti a diváky mu přetahovala také divadla, která uváděla hudební zábavu v angličtině. Londýnské publikum bylo unavené z oper v cizích jazycích, hlavně v italštině, hudební vkus se začínal měnit. Sezona 1737 skončila fiaskem. Händel se možná rozpomněl na svůj pobyt v Itálii před třiceti lety, kdy psal oratoria, protože operní představení byla tehdy dočasně zakázána. A tak se do nich opět pustil. V té době měla oratoria podobný formát jako opery, jen bez jevištní výpravy a bohatých kostýmů. Ale v obsazení figurovaly pěvecké hvězdy podobně jako v opeře a ve svých áriích měly co předvést. Některá oratoria z té doby ostatně působí spíš jako „převlečené“ opery. To se také mnoha religiózněji zaměřeným posluchačům tehdy příliš nelíbilo: copak je vhodné převádět posvátné biblické texty a příběhy do zábavné formy? Sám Händel byl luterán a poctivě chodil do kostela, takže se bránil tím, že chce svými díly šířit biblické příběhy.

Nejslavnějším Händelovým oratoriem je Mesiáš (Messiah). Nevypráví souvislý příběh, podobně jako jiné oratorium Izrael v Egyptě, což je ale u Händela výjimka; je to spíše komentář k životu Ježíše Krista, zamyšlení nad jeho významem. Mesiáš na anglický text Charlese Jennense měl premiéru 13. dubna 1742 v Dublinu. Hitem se stal už před premiérou – o lístky na koncert byl enormní zájem. Händel dílo napsal za neuvěřitelných čtyřiadvacet dní. Jenže takto rychle pracoval skoro vždycky a tři týdny nebyly žádným rekordem – operu Faramondo prý složil za devět dní! Práci si však často urychloval tím, že si vypůjčoval hudbu ze svých předchozích skladeb a upravoval ji – a stával se tak plagiátorem sebe sama. Ale u barokních skladatelů, při jejich obrovské kompoziční plodnosti, to nebylo nic neobvyklého. Mesiáš je dílo strhující, sváteční, povznášející; je oslavou nejen Krista a víry, ale i hudby a zpěvu.

Händel dále zkomponoval oratoria Vzkříšení (La resurrezione), Ester (Esther), Saul, Izrael v Egyptě (Israel in Egypt), Samson, Semele, Herkules (Hercules), Juda Makabejský (Judas Maccabeus), Jošua (Joshua), Teodora (Theodora), Jefta (Jephtha) a další.

Rodolfo Celletti ve své Historii belcanta mimo jiné zdůrazňuje, že Händel „dosáhl s interprety nejužší spolupráce, jaká se kdy v barokní opeře uskutečnila“. „Italští pěvci, kteří se čas od času vynořili v Londýně, přitahováni – mimo jiné – také báječnými gážemi, přinášeli poslední vymoženosti z oblasti virtuozity a expresivity, vyzkoušené v bohaté operní produkci ,made in Italy‘. Händel tyto novoty přijal, rozvinul a zpracoval, takže jeho jevištní díla můžeme pokládat také za sumu všech vokálních stylů, které od roku 1710 do roku 1740 vůbec přišly do módy.“

K tomu dodejme, co k dnešnímu uvádění Händelových oper píší ve svých Dějinách opery Carolyn Abbateová a Roger Parker: „Dnes už víme, že po staletích, kdy je svět opomíjel, mohou dávat nový smysl i opery Händelovy – pokud tedy budou k dispozici zpěváci, kteří dokážou ohromovat svou odvahou a přetvářet hudbu, kterou už známe, v rafinované, ďábelsky troufalé kousky.“

Takto Händela popisuje Harold C. Schonberg v Životech velkých skladatelů: „…velký muž, nejen postavou, a dychtivý radovánek; naturalizovaný anglický poddaný, který mluvil anglicky se silným přízvukem; muž s výbušným temperamentem, ale nad to člověk příjemné povahy a dokonce štědrý filantrop; muž, který vydělal i ztratil ve svých hudebních podnicích celé jmění; majitel sbírky obrazů, včetně několika Rembrandtových olejů; jeden z největších varhaníků a hráčů na harpsichord své doby; jinak muž prosté nekomplikované víry a rovněž prostých a nekomplikovaných životních názorů.“

Milovníci G. F. Händela mají dnes možnost nejen vidět jeho opery v divadlech či jeho díla slyšet na koncertech, ale také ze stovek nahrávek, nebo si přečíst jeho životopisy či monografie. V češtině je k dispozici skvělá kniha známého anglického dirigenta a muzikologa Christophera Hogwooda (1941–2014), kterou poprvé vydal v roce 1984 a v revidované verzi v roce 2007 (česky v překladu Vlasty Hesounové v roce 2015).