Puškin pocházel ze starého šlechtického rodu, politicky se angažoval (sympatizoval s děkabristy). Psal básně, poémy, prózu i dramata. Bojoval s cenzurou, znepřátelil si carskou vládu a byl poslán do vyhnanství na jih Ruska. V roce 1831, kdy se oženil a usadil se v Petrohradu, se stal úředníkem ministerstva zahraničí. Jeho bouřlivý život skončil tragicky: byl zraněn v souboji s baronem D’Anthèsem, údajným milencem Puškinovy krásné, ale povrchní manželky Natálie Gončarovové, jejíž sestru Jekatěrinu si D’Anthès krátce před soubojem vzal za ženu. Puškin zranění o dva dny později podlehl. Ačkoli zemřel předčasně, zanechal po sobě rozsáhlé a velkolepé dílo, které se často stávalo námětem pro hudební zpracování; snad žádný jiný spisovatel kromě Johanna Wolfganga Goetha, Friedricha Schillera či Victora Huga nebyl s takovou oblibou a četností zhudebňován jako právě Puškin.
Nejslavnějším Puškinovým dílem je román ve verších Evžen Oněgin z let 1825–1833 (ten se dočkal zatím pěti kompletních českých překladů, naposledy vyšel překlad Milana Dvořáka v roce 1999), podle něhož napsal Petr Iljič Čajkovskij neméně slavnou operu. Existuje také známá baletní adaptace Oněgin choreografa Johna Cranka, poprvé uvedená ve Stuttgartu v roce 1965, a to na hudbu z různých Čajkovského děl, kterou upravil Kurt-Heinz Stolze. Evžen Oněgin byl také několikrát zfilmován. Filmovou verzi Čajkovského opery natočil v roce 1988 režisér Petr Weigl, a to na nahrávku sira Georga Soltiho, s Michalem Dočolomanským a Magdou Vášáryovou v rolích Oněgina a Taťány (na nahrávce je zpívají Bernd Weikl a Teresa Kubiak).
Dále uveďme – vedle mnoha lyrických básní a pohádek ve verších – poémy Ruslan a Ludmila (opera Michaila I. Glinky), Kavkazský zajatec (opera Césara A. Kjuje), Bachčisarajská fontána (balet Borise Asafjeva), Cikáni (opera Aleko Sergeje Rachmaninova), Poltava (Čajkovského opera Mazepa) či Měděný jezdec; drama Boris Godunov (opera Modesta P. Musorgského); čtyři tzv. malé tragédie Skoupý rytíř (opera Sergeje Rachmaninova), Mozart a Salieri (opera Nikolaje Rimského-Korsakova), Kamenný host (opera Alexandra S. Dargomyžského) a Hodokvas v době moru (opera Césara A. Kjuje); nedokončenou lidovou hru Rusalka (opera Alexandra S. Dargomyžského); a prózy Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina, Piková dáma (proslulá opera Petra Iljiče Čajkovského) a Kapitánská dcerka (opera Césara A. Kjuje) a další.
Řada skladatelů zhudebnila také množství Puškinových jednotlivých básní jako písně. Za všechny připomeňme alespoň nádhernou a velmi známou píseň Sergeje Rachmaninova Не пой, красавица (Nezpívej, má krásko) z cyklu Šest písní, op. 4 (č. 4) na slova Puškinovy básně z roku 1828 (citujeme v překladu Hany Vrbové) v podání Anny Netrebko:
Nezpívej, nech těch písní, nech,
má krásko. Z jejich smutné něhy
gruzínských nocí vane dech
a hledám znovu dálné břehy.
Svou divostí mě oslepí,
vzpomínka zas mi hlavou bleskne.
Vidím noc, měsíc nad stepí,
pobledlou dívku, oči teskné.
Ten přelud jsem v tvém objetí
už zapomněl. Však písně tvoje
jej probouzejí v paměti
a zas jsem plný nepokoje.
Nezpívej, nech těch písní, nech,
má krásko. Z jejich smutné něhy
gruzínských nocí vane dech
a hledám znovu dálné břehy.
https://www.youtube.com/watch?v=6mnDeZfXv5w
