Vzácné a dojemné dopisy židovského dirigenta Karla Ančerla z let 1939–1945
- Jaroslav Ježek, Mirko Očadlík a Miloš Salus
- Život Karla Ančerla
- Dopis č. 1 (Ančerl → Ježek)
- Dopis č. 2 (Ančerl → Ježek)
- Dopis č. 3 (Ančerl → Ježek)
- Dopis č. 4 (Ančerl → Očadlík)
- Dopis č. 5 (Ančerl → Očadlík)
- Dopis č. 6 (Ančerl → Očadlík)
- Dopis č. 7 (Ančerl → Ing. Salus)
- Dopis č. 8 (Ančerl → Očadlík)
Jaroslav Ježek, Mirko Očadlík a Miloš Salus
Během archivních rešerší pro připravovaný dokumentární film o Karlu Ančerlovi se objevily dosud většinou neznámé dopisy, které jsme s Ančerlovou vnučkou Maximiliane přepsali a v současné době se připravuje jejich knižní vydání. Základem knižní publikace jsou tři rozsáhlejší konvoluty korespondence, kterou Ančerl vedl s Aloisem Hábou, Karlem B. Jirákem a Ivanem Medkem. Ty jsou doplněny o korespondenci s dalšími osobnostmi české hudby 20. století jako byli Pavel Bořkovec, Josef B. Foerster, Jan Hanuš, Jaroslav Ježek, Miloslav Kabeláč, Bohuslav Martinů, Ivan Moravec, Jan Novák, Mirko Očadlík, Josef Suk, Václav Talich, Václav Trojan, Jiří Voskovec nebo Jan Werich. Zde předkládáme malý výběr – korespondenci, kterou Ančerl vedl v letech 1939–1945 se třemi adresáty: Jaroslavem Ježkem, Mirko Očadlíkem a Milošem Salusem.
S Jaroslavem Ježkem pojilo Ančerla pevné přátelství již od dob studií na pražské konzervatoři. V 1. polovině 30. let Ježek přivedl Ančerla do Osvobozeného divadla, kde působil několik sezón jako kapelník. S autorskou trojicí Ježek, Voskovec a Werich pak také spolupracoval na jejich prvních filmech Pudr a benzin (1931) a Peníze nebo život (1932). Natočil s nimi také řadu gramofonových nahrávek pro vydavatelství Ultraphon. Málokdo dnes ví, že Ančerl řídil původní nahrávky Ježkových předválečných hitů Ezop a brabenec s Voskovcem a Werichem nebo Život je jen náhoda s Ljubou Hermanovou a Hanou Vítovou.
Mirko Očadlík byl hudební vědec, publicista, kritik a vedoucí rozhlasový pracovník, Ančerlův kolega v Radiojournalu, což byla společnost zajišťující rozhlasové vysílání v tehdejším Československu. S Ančerlem jej spojoval hlavně zájem o soudobou hudbu. Oba byli aktivními členy sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost a československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). V letech 1930–1934 redigoval časopis Klíč, věnovaný výhradně soudobé hudbě. Jako muzikolog se později zabýval především dílem Bedřicha Smetany.
Ing. Miloš Salus byl středoškolský učitel, jenž v terezínském ghettu organizoval přednášky a literární večery v češtině, na kterých se aktivně podílel i Ančerl. Z dochovaných dokumentů víme, že Ančerl pronesl v Terezíně v letech 1943–1944 opakovaně přednášku na téma „Moderní česká hudba“ a v soupise dalších akcí, pořádaných Ing. Salusem a jeho skupinou, se objevuje několikrát i Ančerlovo kvarteto jako spoluúčinkující hudební těleso. Ing. Miloš Salus byl nacisty zavražděn v Osvětimi v roce 1944.
Život Karla Ančerla
Karla Ančerla zastihuje okupace Československa v březnu 1939 v Radiojournalu, kde působí jako dirigent a zvukový režisér. Bydlí se svou ženou Valerií jen dva bloky nad novou funkcionalistickou budovou rozhlasu (Fochova, nyní Vinohradská ulice) v ulici Ve Pštrosce (dnešní Anny Letenské). Je mu 31 let a má za sebou slibně se rozvíjející kariéru dirigenta s mezinárodní reputací (především díky hostování na festivalech ISCM), ale i prvních deset koncertů s nejlepším orchestrem v zemi, Českou filharmonií (1935–1937). Spolupracuje s Hugem Haasem na protiválečném filmu Bílá nemoc (1937) a veřejně se hlásí k tehdejší levicové avantgardě i jejím protifašistickým postojům. V dubnu 1939 je na základě protektorátních protižidovských opatření vyhozen z Radiojournalu a vrací se i se ženou k rodičům do rodných Tučap. Otec Leopold ale již nemůže dál provozovat svou živnost (obchod s lihovinami) a Ančerlovi jsou nuceni se vystěhovat z jejich prostorného domu v Tučapech, kam se nastěhuje německý lékař Othmar Cipin, dosazený protektorátními úřady.
Všichni Ančerlovi (otec Leopold, matka Ida, Karel a manželka Valerie) nacházejí útočiště v obci Dírná (1940), kde si najímají dvě místnosti. Karel pracuje v Dírné jako lesní dělník ale zároveň dojíždí na kole několikrát týdně na zámek Choustník, kde tajně vyučuje syna šlechtické rodiny Rohanů hudbě. Pravděpodobně na základě udání je zatčen táborským gestapem a po několika týdnech věznění ve věznici okresního soudu v Táboře je propuštěn a zařazen k nuceným pracím nejprve v Táboře a později v Soběslavi. V listopadu 1942 je celá rodina deportována transportem Cb z Tábora do Terezína, manželka Valerie je v tu dobu v šestém měsíci těhotenství. Stejným transportem je deportována i pětičlenná rodina Lea Ančerla, Karlova bratrance z Nového Rychnova. Ančerl potkává v terezínském ghettu řadu přátel z pražského kulturního života a kromě každodenního zaměstnání v jedné ze dvanácti táborových kuchyní se záhy zapojuje do kulturních aktivit Oddělení pro využití volného času. Přednáší o české moderní hudbě, účinkuje jako hráč na violu v různých komorních sestavách, zakládá vlastní Ančerlovo kvarteto a jeho kulturní činnost v terezínském ghettu nakonec vyvrcholí založením smyčcového orchestru, se kterým nastuduje dva koncertní programy: jeden ze skladeb „árijců“ J. S. Bacha, G. F. Händla a W. A. Mozarta a druhý ze skladeb výhradně českých autorů A. Dvořáka, P. Haase a J. Suka. V případě Pavla Haase (bratra Huga Haase) se jednalo o premiéru jeho Studie pro smyčce, kterou napsal v Terezíně a jejíž party Ančerl po válce zrekonstruoval, vyšla tiskem a stala se běžnou součástí repertoáru světových orchestrů.
V propagandistickém „fake“ filmu Vůdce daroval Židům město je v nacistické režii zneužita právě sekvence zachycující provedení Haasovy skladby Ančerlovým orchestrem. Produkce tohoto filmu byl zřejmě hlavní důvod, proč nacistická správa terezínského ghetta vůbec povolila vězňům tyto kulturní aktivity. Ukázat světu prostřednictvím lživé propagandy, jak dobře si Židé v Terezíně žijí. Nicméně film nebyl nikdy dokončen a členové orchestru byli deportováni v říjnu 1944 transportem Er do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde z nich přežilo jen několik. Stejným transportem je deportována i Ančerlova mladá žena Valerie s malým synem Janem (narodil se v únoru 1943 v Terezíně), oba jsou zavražděni nacisty v plynových komorách. Stejný osud čeká Ančerlovy rodiče, kteří byli deportováni z Terezína do Osvětimi posledním transportem Ev o dva týdny později. Ančerl prošel v Osvětimi selekcí a dostal se do pracovního tábora Friedland (Mieroszów) v Dolním Slezsku. Tam se dožívá osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Vrací se do Terezína v naději, že se shledá s někým z rodiny, ale nikoho už nenachází, zůstal sám.
Dopis č. 1 (Ančerl → Ježek)
Tučapy, 19. VI. 1939
Milý Jaroušku[1],
že na Tebe nezapomenem, je přece samozřejmé, naopak musím Ti říct, že nám tady hodně scházíš a že na Tebe stále a pořád vzpomínáme. Vůbec si na nový způsob života nemůžu zvyknout a myslím, že kdybych byl kdekoliv na světě, že na svoje pražské přátele bych nikdy neuměl zapomenout a nechci se vzdát svého přesvědčení, že ještě jednou budeme zase všichni společně žít a pracovat.
Do Prahy jezdím poměrně často, ale je mi, jako nám všem, její nový duch cizí. Ve Stavovském divadle se někdy hrává již německy, v Obecním domě koncertuje Sudetoněmecká Filharmonie, ve Valdštejnské zahradě se odbývají slavnosti “Týdne německé kultury“. Konservatoř je obsazena hrůzně. Novák[2], Kurz[3] a mnoho jiných již neučí. Dorost vychovávají Modři[4].
Talich[5] dělal takový festival české hudby. Jmenovalo se to “Pražský máj“ a bylo to ohromné. Dělal Vlast, Slovanské tance, Libuši, Tajemství, Sukův[6] večer (Epilog a nakonec V nový život) a k tomu z německého repertoiru Kouzelnou flétnu. Úspěch byl ohromný, takže se všechno opakovalo, bohužel pro nekázeň našeho občanstva to bylo pak vládou zakázáno. Vůbec se naše obecenstvo chová někdy špatně, takže bylo nutno zakázat i veškeré sportovní podniky, poněvadž při posledním footbalovém zápase Praha – Berlín, v němž jsme zvítězili 2 : 0, došlo k tak politováníhodným příhodám, že bylo nutno vše zakázat. To je to, že se neumíme chovat, musíme se ještě od Němců lecčemus naučit. Jinak je ale u nás klid a pořádek a spokojenost.
O sobě nevím, co bych Ti nového napsal. Sháním si stále něco, zatím s tak nepatrnými výsledky, že to nestojí za řeč. Jediné positivní, co se mi za poslední dobu přihodilo, že jsem měl mít koncerty české hudby v B.B.C., ale nedostal jsem povolení k odjezdu z Čech. Musím tedy trpělivě čekat, dokud mám kde. Obávám se, že už to ale dlouho nebude, neboť otázky naší existence se už řeší.
Jak se pak rozhodnu, budu-li se moci vůbec sám rozhodnout, nevím, poněvadž, jak víš, mám ještě rodiče. Nemohu si však naříkat, že bych trpěl nějakými spleeny, znáš mne přece natolik, že tak lehce nepovolím.
Příští týden pojedu asi zase do Prahy, tak se těším, že si zase popovídám s kamarády. Iša[7] je úžasně zamilovaný táta, telefonuje průměrně 30krát denně domů, co dělá chlapeček, jestli už se napapal, vykakal atd. Vašek[8] je pořád stejný dokonalý baron Moudimel, ale je také dokonale otrávený. Šéfem opery v Brně se má stát Rafael Kubelík[9], takže se zdá, že i Nedbal[10] je vyřazen z provozu. Připadá mi, že to vše není pravda, ale je to tak. Iša s Holcou se k nám možná nastěhují na dovolenou, takže se těším, že tady nebudu sám.
Jak vidíš, děláme přes určité obtíže statečné plány a snažíme se je také realizovat.
Pro dnešek jsem Ti napsal vše, co vím a co mohu napsat.
Doufám, že na Tvůj dopis nebudu dlouho čekat a moc Tě pozdravuji.
Vyřizuji také pozdravy od Valy[11] i od rodičů[12].
Voskovce[13] i Wericha[14] a dámy srdečně pozdravuji.
Tvůj Karel Ančerl
[1] Jaroslav Ježek (1906-1942), český hudební skladatel a klavírista
[2] Vítězslav Novák (1870-1949), český hudební skladatel a pedagog
[3] Vilém Kurz (1872-1945), český klavírní virtuos a pedagog
[4] Antonín Modr (1989-1983), český hudební teoretik a pedagog
[5] Václav Talich (1883-1961), český dirigent, houslista a pedagog
[6] Josef Suk (1874-1935), český hudební skladatel, houslista a pedagog
[7] Iša Krejčí (1904-1968), český hudební skladatel a dirigent
[8] Václav Holzknecht (1904-1988), český hudební publicista, klavírista a pedagog
[9] Rafael Kubelík (1914-1996), český dirigent a skladatel
[10] Karel Nedbal (1888-1964), český operní dirigent
[11] Valerie Ančerlová, roz. Vigová (1908-1944), manželka Karla Ančerla
[12] Leopold Ančerl (1873-1944) a Ida Ančerlová, roz. Preisz (1884-1944), rodiče Karla Ančerla
[13] Jiří Voskovec (1905-1981), český divadelní a filmový herec
[14] Jan Werich (1905-1980), český divadelní a filmový herec
Dopis č. 2 (Ančerl → Ježek)
Milý Jardo,
jak jsi poznal z Vaškova dopisu, jsme společně u nás a moc na Tebe vzpomínáme. Poněvadž zatím mám možnost posílat dopisy ne normální cestou, mohu i víc psát. Jen Tě prosím, abys mi vždy brzy odpověděl, abych měl kontrolu, jak to funguje.
Zatím se snažím zmizet. Mám několik rozdělaných plánů, které se již částečně uskutečnily, ale sedím pořád zde. Nejraději bych se dostal k Vám, ale bude to asi hodně obtížné a z Prahy přímo nemožné. Tak se snažím napřed dostat se z „Říše“ a pak se budu moci teprve náležitě starat o další spoje. Situace zde není záviděníhodna a hlavně pro lidi původu nečistého nemožná. Zatím se židovský majetek převádí do rukou arijských, ale ne do českých, což znamená např. na venkově kolonisaci. Málo z našich lidí (vedoucích) zůstalo čestnými, mnozí dělají víc, než se musí. Tak např. Libuši v Nár. D. zakázala česká censura a německá ji potom povolila. Repertoir D 39 byl českou censurou zakázán. Burian[1] se uchýlil pod ochranu německých censorů a hraje vesele dál. Z našich kamarádů se drží všichni. Znamenitě bez výhrad Očadlík[2]. Jinak je ale mnoho Čechů u Gestapa a dělají jim tam platné služby. No takových není škoda. Naše operetní divy dělají pravé divy a jezdí do Berlína vostošest. Jinak lidi, o kterých bych to byl nikdy nepředpokládal, se chovají skvěle. Tak např. mi Method Doležil[3] na vlastní pěst a bez mého vědomí obstarával místo v cizině. V případě, že se mu to podaří, bych byl velmi šťasten. Nebo starý Dent[4] z Cambridge mi psal, aniž bych ho byl žádal, že mi obstarává koncerty v B.B.C. Poněvadž ale korespondence, týkající se takovýchto věcí do „Protektorátu“ nedochází, jsem téměř bez konkretních zpráv a musím se spokojovat náhodnými posly.
Z tvých skladeb jazzových se nehraje nic. Vytýkal jsem to v radiu, ale Smetáček[5] je naprostá baba a bojí se hrát vše, o čem se domnívá, že by to jeho kariéře uškodilo. S mnoha známými se není možno sejít. „Nevíme“ kde jsou. Zatím máme jeden případ čestného arijství a to Laufra[6]. Dostal ho ovšem od Němců, kteří mu také dali diplom za reportáže z Olympiady, aniž by znali jeho původ. Tak se to nedalo nijak zařídit a nechali mu to vyznamenání dál. Jinak jsme zblblí z uniforem a trvá to moc dlouho, než poznáš co to je – voják, četník, eisenpoňák atd. Vše je označeno, zařazeno, zkrátka pořádek. Na silnicích jsou nové černožluté tabulky s nápisy obcí napřed v řeči německé a pak české. Např. Wlaschim, pod tím Vlaším. Černožlutá barva volena velmi vkusně, tak jak nám byl dán za místodržícího Henlein[7]. Obliba Němců u nás úměrně s popsanými počiny stoupá. Pro dnešek dost.
Moc Tě zdraví Tvůj kamarád Ančerl
Prosím Tě: vyřiď srdečně, moc srdečně pozdravuju Voskovce i Wericha a jejich rodiny. Srdečně Vás zdraví V. Ančerlová.
[1] Emil F. Burian (1904-1959), český divadelní režisér a hudební skladatel
[2] Mirko Očadlík (1904-1964), český hudební vědec, publicista a pedagog
[3] Metod Doležil (1885-1971), český sbormistr a hudební pedagog
[4] Edward J. Dent (1876-1957), anglický hudební vědec, kritik a pedagog
[5] Václav Smetáček (1906-1986), český dirigent, hobojista a pedagog
[6] Josef Laufer (1891-1966), český rozhlasový redaktor a sportovní komentátor
[7] Konrad Henlein (1989-1945), sudetoněmecký nacistický funkcionář
Dopis č. 3 (Ančerl → Ježek)
Tučapy
Milý Jaroušku,
řekli jsme si s klukama, že Ti společně od nás napíšeme, zdržel jsem náhodou jeden dopis o tři dni, takže zatím přišel Tvůj.
Přes mnohé pro naši rodinu nemilé věci rázu existenčního jsme tu měli hodně srandy a moc jsme na Tebe vzpomínali a Tě ze všech stran řádně zdr a prodrbali, takže si dovedeš představit, že bychom Tě nejraději byli viděli mezi sebou. S mistříčkem jsme zažili lecjaké dobrodružství, jak Ti asi Vašek referoval. Hned příjezd byl sensační. Najal jsem mu byt v jedné hospodě, ale ne v té, v níž jste bydleli spolu, alebrž v jiné. Iša se neočekávaně u nás objevil a nakvartýroval se do úplně jiné hospody, aniž něco někomu sdělil. No, byl menší poprask a Iša to nakonec dokonale zmotal a byl násilně vystěhován. I přišel jsem jednou k hostinskému, kde pak Iša chcal na psa, hostinský si mne vzal stranou a vecl: „Poslyšte, na toho pána, kterej prej je komponistou a kapelníkem, musím pomalu. Musím ho dycinky připravit na oběd, vopatrně z něho vytáhnout co jí a co ne, protože von dyš ráno stane, tak si drobí rohlíky do malinovky, pak si dá dvě štampůlata, na to černý kafe a na vrch zase malinovku. 30 let jsem v hospodě, ale todle jsem eště neviděl!“ Jinak se ale mistříček choval vzorně. Spal dokonce jen v pijamu, svetru a pod jednou peřinou, zavíral na noc okna, ale přes den se dokonce koupal a běhal po kraji v okruhu třiceti kilometrů a chodil k nám na “čokoládovou“. To je takový vodporný svinstvo a je v tom trochu alkoholu.
Jinak mám starostí nad hlavu, máme totiž nové nařízení, že všichni nearijci se musí během nejkratší doby stěhovat z Čech do Prahy a z Moravy do Brna. Podniky se musí předat do rukou jiných, ne českých. Prodejní cena nemovitostí je asi 10% skutečné, takže nevím jak budeme moci v Praze existovat, kde již dnes stojí byt o dvou pokojích 12 až 14 tisíc.
Do Prahy půjdeme s několika tisíci v kapse, které vydrží tak na 1 rok. O sebe nemám starosti, ale jak se uživí rodiče, je mi hádankou. Žádal jsem nyní o visum do Anglie, ale je malá pravděpodobnost, že dostanu permit, na jehož základě se teprve vydává visum, poněvadž maximální povolený obnos, jenž smí vystěhovalec vzít s sebou, je 10 marek. Kromě toho se musí platit za povolení vzít s sebou šaty a prádlo 15 až 300% ceny, které ty věci mají. Ostatní propadá státu. Dnes je situace taková, že těžko seženu na vyplacení nejnutnějších svršků. Přesto neklesáme na mysli a děláme to jediné, co se dělat dá, až do posledního možného okamžiku normálně žít a doufat.
Včera nás opustil mistříček. Pilně u nás komponoval partitu pro orchestr, chce jí zadat o cenu České filharmonie. Pán Bůh ho potěš! Vašek jede až zítra, takže ho odpoledne ještě prohoním po našich luzích a hájích. Jsem rád, žes se pustil do symfonie. To je správné. Budeme potřebovat dobrých skladeb, je toho moc málo. Nepochybuji, že symfonie bude znamenitá. O Jeremiášovi[1] Ti nemohu nic nového napsat. Je stále ethickým a věří. Zdá se, že je to jeho nejvlastnější zaměstnání. Jirák[2] proplouvá zatím s úspěchem a je zdvořilý na všechny strany. Pujmana[3] jsem již dlouho neviděl a Hába[4], ten si hřeje polívčičku jak a kde se dá, způsobem naprosto nevybíravým. Již delší dobu, obzvláště poslední dva roky jsem se s ním čím dále tím více rozcházel, až teď úplně. Muzikanti jsou bezcharakterní pakáž. Čestných výjimek je sakramentsky málo. Nedávno jsme byli s Išou navštívit starého Nováka v Plané. Byl tam na letním bytě. To je alespoň chlap.
Pro dnešek končím a těším se, že brzy napíšeš. Zatím piš stále do Tučap. Nestane-li se nic horšího, budeme tady snad přece ještě několik měsíců.
Pozdravuj všechny a buď zdráv a vesel!
Tvůj Karel
[1] Otakar Jeremiáš (1892-1962), český hudební skladatel a dirigent
[2] Karel B. Jirák (1891-1972), český hudební skladatel, dirigent a pedagog
[3] Ferdinand Pujman (1889-1961), český operní režisér a pedagog
[4] Alois Hába (1893-1973), český hudební skladatel, teoretik a pedagog
Dopis č. 4 (Ančerl → Očadlík)
Milý Mirečku,
ačkoliv o sobě nedávám vědět, myslím na Tebe velmi často. Dovídám se o Tobě a Tvojí bohaté činnosti jen z novin, které jsou mým jediným spojovacím prostředkem s vnějším světem. Moje odloučenost zde je naprostá, hlavně od té doby, co nemám radio. Orchestr jsem už čtvrt roku neslyšel; alespoň se moje představa vytříbí, neboť slyším vše jen bez kazů.
Rád bych Tě zas jednou viděl, ale nemám nyní možnost se dostat do Prahy. Jsem prozatím plně zaměstnán u otce a co bude dál, se uvidí.
Přeji Ti vše nejlepší k vánocům a do nového roku a přání nejvřelejší mám vyřídit také od paní.
Tvůj Karel Ančerl
Vyřiď prosím paní Věře[1] moje nejsrdečnější blahopřání k svátkům a poručení.
[1] Věra Očadlíková, roz. Balejová (19??-1956), manželka Mirko Očadlíka, překladatelka z ruštiny
Dopis č. 5 (Ančerl → Očadlík)
4/III 40.
Milý příteli,
včera navštívili Kabeláčovi[1] mojí paní v Táborské nemocnici, tak jsem se hned za tepla vše dověděl. Nedovedu si Tě ovšem jinak představit, než buď s vzteky vykulenýma očima, nebo se zářící tváří. Nepochybuji, že poslední události podnítily to druhé. Já sice někdy propadám náladě „naší rase vlastní“, ale většinou se směji také. Jen mne hrozně užírá, že původci jsou tak často z nás. Něco, čemu jsem při svojí hlouposti nemohl nikdy věřit, až když jsem se o tolika případech přesvědčil, začínají se mi otvírat oči.
Za knížku Ti srdečně děkuji. Obdivoval jsem se prozatím pouze vnější úpravě, neboť od 4. ledna jsem téměř stále v nemocnici, kde je mne zapotřebí, neboť nemocnice má málo personálu. Včera poprvé vyzval primář paní na procházku. Ušla již 25 cm!! Tak to je moje nynější zaměstnání!
Brzy tomu bude rok, co jsem naposled slyšel orchestr. Skutečně! Rozhlas neposlouchám, nemám kde.
Příští týden přijedu pravděpodobně do Prahy a velmi rád bych se s Tebou o něčem poradil. Zavolám k vám do bytu. Do podniku nepřijdu. Předem upozorňuji: nemusíš se obávat, že Ti zaberu moc času, jen několik málo minut. Vidím, jaks psal, že toho máš skutečně moc na práci, ale na nikoho se nezlobím, kdo může pracovat. Sám sice nemusím, ale pracuji „sehr fest“.
Srdečně Tě zdraví Tvůj
Ančerl
Vyřiď prosím poručení doma.
[1] Miloslav Kabeláč (1908-1979), český hudební skladatel a pedagog a Berta Kabeláčová (1909-1988), manželka Miloslava Kabeláče, klavíristka a hudební pedagožka
Dopis č. 6 (Ančerl → Očadlík)
25/11 41.
Milý Mirku,
prosím Tě, nedělej si žádné starosti jak se srovnáme! Bude mi mnohem milejší, nesrovnáme-li se prozatím vůbec. Je to nyní příliš komplikovaná věc a nerad bych to nějak řešil. Ostatně ani nevím, budou-li Ti ceny těch různých dílů vhod. Kolísají tak značně, že se Ti to stydím napsat. Je to skutečně pokaždé jinak. Na konci dopisu máš výčet. Obal a porto bude vždy stejné, neboť mi to obstarává jeden zdejší obchodník. Ulehčuje mi tím značně situaci, obzvláště nyní, kdy jsem dostal řád „pour les sémites“. Tento řád vůbec vše značně ztěžuje a k tomu nám ještě „zajistili“ jízdní kola a psací stroje. Potíže všech druhů a ráží jsou již takové, že to již přestává být zajímavé. Ale o tom nerad mluvím.
Nyní jsem celý polámaný a zpřerážený od kopání brambor. Provozuji to již týden a není horší práce, než toto. Sednu-li si někdy na půl hodinky k pianu, slyším pak takové řečičky, že bych vraždil. Doufám ale, že to vydržím.
Tak jsem si snad poprvé postěžoval a rozhodně naposled. Chtěl-li bys mi prokázat nějakou službu, prosil bych Tě o toto: máš-li nějakého známého, který má ve své soukromé knihovně Dvořákovy[1] symfonie, požádej ho, jestli by mi je mohl půjčit. Potřeboval bych je až na G-dur a e-moll. Ty dvě totiž jsou vydané, tak je mám. Udělej to jen v tom případě, když to půjde bez obtíží. Vrátil bych je za 2–3 měsíce. Dále prosím, abys mi vrátil příležitostně ty kartony od těch zásilek, neboť je zde veliká nouze o balicí materiál. Ty kartony se po odlepení zajišťovacího pásu dají krásně složit. Já bych je zde pak zase slepil a naplnil. Doufám, že zatím již máš třetí díl a prosím o potvrzení.
Žij blaze, pozdravuj srdečně rodinu a vyřiď prosím Tě moc pozdravů p. chefovi Jeremiášovi a inž. Pujmanovi, až s nimi budeš mluvit.
Tvůj Karel
[1] Antonín Dvořák (1841-1904), český hudební skladatel a dirigent
Dopis č. 7 (Ančerl → Ing. Salus)
Viděl jste, pane profesore[1], chlapce přepravující stařenky a stařečky na pohřebních vozech. Hází jimi a otloukají je jak pytle s veteší. Zapomněli úplně, že třebas jejich rodiče jsou již také jen takovými nehybnými stařečky, zapomněli úplně na jejich srdce v očích? Neuvědomují si již, že třebas jejich kamarádi, někde vedle, nahazují právě na nějakou tu káru jejich otce a matky?
Podařilo se jim nás takto předělat?
Těm mladým „předělaným“ musíme my pomoci zpět a dopředu. To je naším největším úkolem: vrátit lidem člověka dobrého.
Terezín 24/IX 43
Karel Ančerl
[1] Ing. Miloš Salus (1896-1944), středoškolský učitel a kulturní pracovník
Dopis č. 8 (Ančerl → Očadlík)
V Tučapech, dne 23/7 45.
Milý Mirku,
zmizel jsem počátkem července z Prahy; musel jsem odjet, poněvadž jsem byl jednak velmi unaven a uondán těmi věčnými pochůzkami po úřadech, jednak proto, že se mi můj bývalý život, při setkání se se svými starými přáteli, tak intensivně připomínal, až jsem měl pocit, že to takhle neutáhnu dál. Musím se učit žít s lidmi a věř mi, že je to velký problém, je-li v člověku tolik hrůzných poznání, zážitků a obrazů a je-li si vědom toho, že s takovým břemenem to bude muset jít dál. Ten trest, přežít všechny Své, je určitě nejkrutější. Tady v Tučapech je mi prozatím nejlíp.
Z počátku to sice bylo také krušné, chodili tatínkovi přátelé z celého kraje za mnou a bylo dlouhé a široké rozkládání, ale přišly do toho žně a není na to nyní čas, takže jsem si mohl zařídit svůj život podle svého. Fyzicky úžasně sílím, mám se moc dobře, jen slunce vůbec nesnáším a trpím ještě stále horkem, ale to se brzy jistě poddá. Paměť se mi také pomalu vrací, vydržím již dokonce 2 hodiny s partiturou a to je velký úspěch. Ještě před třemi týdny jsem si nepamatoval vůbec nic a neuměl jsem se ani na okamžik soustředit. Je to určitě tím, že se nemusím stále ovládat a napínat všechnu svoji vůli tak jako v Praze. Jinak ještě musím dávat do pořádku různé věci po rodičích. Nalezl jsem uschovány všechny jejich fotografie a snímky mé ženy. Jenom po chlapečkovi nemám té nejmenší památky.
Vlastně ani nevím, proč jsem Ti to všechno napsal. Musel jsem dnes nějak s tím ven a tak sis to odnesl Ty.
Srdečně Tě zdraví Tvůj
Karel Ančerl
Mirku, prosím Tě, napiš mi, mohl-li bych zde zůstat ještě přes srpen. Rád bych začal od 1. září naplno. Chci pak být tak připravený, abych vydržel i tu nejintensivnější práci.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
