Vzpomínka na Karla Bermana

Basista Národního divadla Karel Berman byl první, kdo po roce 1989 získal, možná trochu překvapivě, Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Tak jako u jeho letošního kolegy, tenoristy Zdeňka Švehly, kde jsem psal o okamžité představě jeho dona Ottavia v Mozartově Donu Giovannim, podobně si při vzpomínce na Karla Bermana vybavím jeho skvělého Leporella v témže jevištním ztvárnění. To jest v inscenaci Jaroslava Krombholce a Václava Kašlíka, premiérované v roce 1969 a poté dlouhá léta hrané ve Stavovském divadle. Byla to asi Bermanova vpravdě životní role! Samozřejmě, tak jako zaznělo u vzpomínaného Zdeňka Švehly, byla to jedna z mnoha jeho rolí. Ale ta jedna zůstane vryta hluboko v mysli určitou jedinečností.Karel Berman se narodil 14. dubna 1919 v Jindřichově Hradci. Byl Jihočechem celým srdcem. Na jihu Čech dožil i svůj tak plodný umělecký život. Na své chatě v Plavsku poblíž Stráže nad Nežárkou, jakoby až symbolicky blízko místa pozdního pobytu legendární Emy Destinnové. Byl úzce spjat přátelským poutem se skladatelem Viktorem Kalabisem. V penzijním čase se oba pánové velice často setkávali na obědě v jindřichohradeckém hotelu Grand. Jižní Čechy se jim staly osudovou láskou vpravdě na celý život.

Karel Berman byl absolventem staroslavné pražské konzervatoře. Zdaleka nejen oboru zpěvu, Karel Berman byl úžasně všestranným umělcem, což předznamenávají již jeho studentská léta. Vedle oboru zpěvu to bylo dirigování, skladba, klavír, ale i operní režie, kterou také vystudoval. Tehdy ještě HAMU nebyla. A konzervatoř v Praze se svojí mistrovskou školou byla vysoce odborným učilištěm. Jak pan profesor Berman říkával: „To je ryze individuální, konzervatoř může vychovat vědce lepší než univerzita, bude-li o to dotyčný stát a sebevzdělávat se.“ Ano, svatá pravda! On sám patřil k vysoce vzdělaným osobnostem, s velkými znalostmi ze světa kultury. Také si jich u žáků cenil, pokud na znalosti nejen z oblasti opery čas od času natrefil.

Jeho studentská léta byla netypicky, až dramaticky přervána v roce 1942, po atentátu na Heydricha, koncentračním táborem Buchenwald. Snad nemusím zastírat, že Berman byl Žid. V koncentračních táborech skončila celá jeho rodina. Když se v roce 1945 vrátil domů, zjistil, že je zcela sám. Celá rodina byla německými nacisty vyvražděna. Vyprávěl mi, jak mu na nádraží v Praze jedna paní se slzami v očích dala pár drobných do ruky, jako závdavek do života v osvobozené vlasti. Berman se vrátil, ale velmi zocelen psychicky. Dokončil svá studia na konzervatoři u profesora Egona Fuchse a vydal se na cestu životem operního pěvce a režiséra. Nastoupil jako sólista do Slezského divadla v Opavě, po třech letech se dostal do Plzně, která byla známou „přestupní stanicí“ do Národního divadla v Praze. Na svá léta (1948–1951) v Plzni rád vzpomínal. Dostal zde Zlatou medaili Divadelní žatvy (obdoba dnešní Thálie) za ztvárnění titulní role Musorgského Borise Godunova a rovněž za titulní partii odlišného typu – Donizettiho Dona Pasquala. Tyto role ukazují již tehdy na široké oborové spektrum Karla Bermana.

Do Národního divadla vstoupil roku 1953 zdánlivě s velkou slávou cen z Divadelní žatvy. Ale ouha! Divadelní život nebývá přímou autostrádou. Mnohokrát jsem od Karla Bermana slyšel, jak byl po nástupu do Národního divadla odsunut na zcela vedlejší kolej a krom snad Indiána v Prodané nevěstě nic nedostal. Šel prý poprosit snažně Jaroslava Vogela o roli Palouckého ve Smetanově Hubičce. Ten se na Bermana osopil: „Paloucký je horal, toho s vaší malou postavou přece vy dělat nemůžete a nebudete.“ Nu, to měl ještě odvahu jít si šéfovi říkat o roli. To se tehdy nesmělo, bylo to bráno za nepatřičné.Karel Berman, zocelený koncentračním táborem Buchenwald, kde byl nucen prožít předlouhé tři roky, ale nerezignoval, jak by udělali mnozí jiní v podobné umělecké situaci. Nezačal ani pít alkohol ani brát léky, drogy tehdy k dosažení ani nebyly. Po celou dobu nevůle vedení Národního divadla na sobě dál pracoval a čekal trpělivě na příležitost. Byl velmi odolný vůči drbům a intrikám divadelního světa, ba co víc, byl nad ně vysoce povznesen. Šťastná léta se mu dostavila s nástupem jeho basového „stimmkolegy“ Hanuše Theina do pozice šéfa opery Národního divadla v Praze. S jeho nástupem se stal obratem z role Indiána v Prodané nevěstě ceněným Kecalem, z malé role Mozartova Zahradníka ve Figarově svatbě Leporellem v Donu Giovannim, dokonce se dočkal i toho „horala“ Palouckého v Hubičce, Bonifáce v Tajemství, Beneše v Čertově stěně, ba i ceněného Vodníka ve Dvořákově Rusalce či purkrabího Filipa v Jakobínovi. Právě ten se s Mozartovým Leporellem a Rossiniho Bartolem stal jeho takzvanou „glanzpartií“, jak se obrazně říká v pěveckém světě. +++
===Bermanův veliký den „D“ nastal v roce 1965, kdy hostoval v Praze titulní roli Mozartova Dona Giovanniho slavný pěvec Cesare Siepi v budově Tylova, dnes Stavovského divadla. Pamatuji si toto památné představení z přenosu v rozhlasu. Nikdy od té doby jsem neslyšel lepšího Giovanniho. Siepiho bas, to byly varhany v jednolité barvě celého rozsahu role. A jak tehdy trefně napsala pražská kritika, jediný Karel Berman s ním dokázal jako Leporello držet krok (Ottavia v onom památném představení tehdy zpíval Viktor Kočí, donu Annu Milada Šubrtová). Karel Berman si tehdy prožil vzestup kariéry. Říkal sice, že jeho pravým oborem je obor buffo, leč moc dobře vím, jak stál o Borise Godunova nebo krále Filipa v Donu Carlosovi. Verdiho král Filip mu vyšel brzy, ale na Borise, odměněného onou Divadelní žatvou již v Plzni roku 1951, si musel hezky počkat. Ač Borise hostoval v šedesátých letech v Drážďanech a v Lipsku, kam mne dokonce jednou nabídl svezení svým novým Renaultem R 16, tehdy ohromným „fárem“. Tím jsem poznal Bermanova Borise dřív než Praha v krásné lipské inscenaci velmi akustického divadla. Sice jízda s panem profesorem byla pro mne, automobilového fandu, utrpením (po dvaceti kilometrech jízdy jsem mu musel připomenout, že Renault má snad čtyři kvalty, neb jel stále trojkou…), ale představení bylo nezapomenutelné!

V Národním divadle, svém tak osobně milovaném svatostánku umění, se dočkal konečně Borise v roce 1967, kdy byl do role obsazen v alternaci s Antonínem Švorcem. Když se ptal druhý den na konzervatoři, jaké to bylo, tak jsem mu trochu impulzivně řekl, že v oné korunovační scéně byl málo slyšet. Ale ano, to nic, mohl jsem mu opravdu říci přímo cokoli v uměleckých otázkách. Jenže nosnost zvuku byl Bermanův tak trochu celoživotní komplex. Každý pěvec cítí někde Achillovu patu. Karel Berman měl veliký rozsah, úžasnou muzikalitu, výraz a styl, velkou inteligenci projevu, vynikající herecký projev, byl typem simultánního umělce ohromného záběru. Jen tady byla „bolístka“, sám trpěl pocitem, že jeho hlas není dost „velký“ jako třeba Hakenův.

Líčil mi, jak hostoval poprvé v Národním v Psohlavcích Karla Kovařovice. A jak se ho zmocnil pocit hrůzy z prostoru oproti Plzni. Začal prý do hlasu tlačit. Výsledkem byl neúspěch pro malou nosnost hlasu v prostoru. A já mu to necitlivě a nechtě připomněl de facto po Borisovi. „A kde jsi seděl? Tak proč si nešel jinam, když asi v tom místě byla špatná akustika?“ A já to opravdu s taktem dokonal: „Ne, pane profesore, Beno Blachut jako Šujskij se nesl dobře, Haken v Pimenovi také…“ Tím jsem se dotkl jeho handicapu, který ale uměl technicky bezvadně kompenzovat maximálním využitím rezonancí v těle! Ne, nenechal na sobě nic znát, uměl se skvěle ovládat. Proto v pedagogice uměl dobře naučit nosnosti zvuku, kterou pokládal ve výcviku adeptů za otázku číslo jedna. Byl to jeho komplex, proto ho měl v pedagogice v popředí. Tak jako zase Jindřich Jindrák výšky, ve kterých sám nikdy nebyl jistý. Tak to bývá kupodivu časté u pěveckých pedagogů. Dovedou dobře naučit tomu, co jim samotným dělalo či dělá problémy, co je jejich „idée fixe“. Naopak vysoké polohy naučit nedovedl nikoho, ani basisty, ač sám je měl zcela suverénní. Snad leda soprány, o kterých mi řekl: „Víš, soprány ten falzet mají přirozený, stačí jim připojit ňadra (pozn. autora: tím myslel připojit prsní rejstřík), nu, a jejich problém je vlastně vyřešen…“ Jistě byla toto, jako vždy, jistá nadsázka. Velké díry na silnici, kdy rozpažil paže do šíře metru, byly celkem nevinné dírečky v jeho barvitém líčení stavu silnice na jihu Čech. Tak jako výcvik v pianech pokládal za zbytečný a divil se mé utkvělé představě, jak tvořit piano a mezza voce: „K čemu jsou ti piana, na jevišti za orchestrem jsou úplně na nic…“ Nu, nadsázky byly denním nezbytným sportem. Pravda, jako basista piana opravdu moc nepotřeboval.

Technicky se zdokonalil u Apola Granforteho, který přijel na rok zasvěcovat pěvce Národního divadla do tajů italského bel canta, jsa pozván a placen tehdejším ministerstvem kultury. To byla péče o pěvce, že? Berman byl Granfortem nadšen, prý se u něho naučil vokálu „ í “, který měl opravdu vynikající! A líčil mi, jak se to naučil. Ne nějakou vědeckou cestou, nikoli: „Granforte na mne náhle zařval, já se hrozně lekl a ono mi tam to „íčko“ najednou skočilo. Dodnes vůbec nevím jak a proč, ale mám ho tam.“ Byl výtečný jako člověk, ohromně přátelský, vstřícný, milý, přívětivý. Dočkal se rozkvětu své kariéry v plné míře. Účinkoval na celé řadě premiér soudobých novinek. Za mnohé bych vzpomněl velikou titulní roli Pauerova díla Zdravý nemocný. Opět zde vynikla Bermanova fantastická muzikalita a herectví, čímž si právě získal v muzikantském světě vysokou míru autority. Plných sto dvacet rolí absolvoval v Národním divadle!

Hostoval ve zmíněném Německu, podnikl koncertní turné po Švédsku, Spojených státech i Japonsku! A samozřejmě účinkoval na mnoha zájezdech pražského Národního divadla v zahraničí – v Anglii (slavný Edinburg 1964), v Itálii, Španělsku, Německé spolkové republice, Francii, v Sovětském svazu. Proč se nestal hostem předních evropských scén jako jeho vrstevníci Ivo Žídek, Zdeněk Švehla, Vilém Přibyl, Jiří Zahradníček, Antonín Švorc, natož Peter Dvorský či Gabriela Beňačková již o mnoho let mladší? Ne, nebyla to ona pověstná „železná“ opona. Vzdor této překážce cestoval Karel Berman víc, než bylo v jeho pedagogickém závazku na HAMU v Praze vůbec únosné. Myslím si s odstupem času, že jako Leporello nebo Bartolo byl Karel Berman světový v komplexní úrovni výkonu. Ale rozměr jeho hlasu nebyl pro veliká jeviště světových scén dost objemný, dosti veliký a voluminózní v prostoru. Národní divadlo bylo pro jeho hlasový rozměr jistým limitem. Proto jsem i naznačil, že pěvec to dobře věděl. Není to vzácný jev. Jsou mnozí výteční pěvci, kteří obsáhnou určitý rozměr jeviště, ale ne již ta největší. Na jeho CD to nikdo nezjistí, tam je vše upraveno mikrofonem. Na CD tuto otázku nikdy u nikoho nemůžeme rozpoznat, pokud daného pěvce z jeviště přímo neznáme. Čili v tomto aspektu byla ona Bermanova pedagogická snaha oprávněná. Jenomže znamenala často adoraci prsního rejstříku a následné jisté potíže v cestě do vysokých poloh. Tyto otázky si poté museli jeho žáci řešit jinde. Ostatně soukromých škol bylo kupodivu v Praze tehdy dost a upínalo se k nim hodně studentů a adeptů oboru zpěv. I v tomhle punktu je obecněji zvláštní specifika tohoto citlivého oboru.

Karel Berman patří trvale mezi nejvýznamnější osobnosti opery Národního divadla a jeho jméno se trvale zapsalo do historie českého interpretačního umění. Dosáhl ba i na titul národního umělce. Nikdy, co živ budu, nezapomenu na jeho koncert v rámci Pražského jara 1969, kde spolu s klavíristou Jiřím Hubičkou provedli Dvořákův cyklus Biblických písní. U příležitosti Bermanových padesátých narozenin, v Rudolfinu v Praze, v nádherné atmosféře. Byla to tak jedinečná výrazová hloubka písní slavného cyklu, že od té doby jsem těžko tyto písně mohl slýchat v jiných interpretacích. Tak sugestivní hloubku měl tehdy niterný Bermanův výrazový projev.

Foto archiv ND Praha Jaromír Svoboda