Wayne McGregor natřikrát

Jedním z nejvyhledávanějších choreografů současnosti je napříč soubory i různými (nejen) tanečními odvětvími bez větších pochyb Brit Wayne McGregor, residenční choreograf londýnského Královského baletu. V posledních dnech bylo možno na různých platformách sledovat hned tři jeho choreografie v podání tří různých tanečních ansámblů od souboru Alvin Ailey American Dance Theatre přes Australský národní balet až po domovskou Operu v Covent Garden.

Wayne McGregor započal svou choreografickou cestu na počátku 90. let, postupně založil vlastní soubor (nejprve Random Dance, později přejmenovaný na aktuální Company Wayne McGregor) a budoval si na tanečním poli snadno identifikovatelnou značku. V roce 2006 se jako první tvůrce ze současné scény stal residenčním choreografem londýnského Královského baletu, pro nějž v tomtéž roce vytvořil Chromu, jež znamenala minimálně mezi kritiky a odbornou veřejností zásadní průlom v McGregorově kariéře. Velmi brzy se nabalily spolupráce s předními baletními světovými soubory (pařížská Opera, Mariinské divadlo, Velké divadlo, San Francisco Ballet, ABT, NYCB aj.), ale rovněž s filmovým a televizním průmyslem a není bez zajímavosti, že část z této choreografie se již několik posledních ročníků objevuje v seznamu vybraných současných variací pro účastníky slavné Prix de Lausanne.

Americký soubor Alvin Ailey Dance Theatre byl založen v roce 1958 tanečníkem a choreografem Alvinem Aileym pro taneční umělce tmavé pleti a svou demografii si drží dodnes. Chromu do svého repertoáru přidali v roce 2013 a jejich podání McGregorovy dnes již téměř legendární choreografie mělo takový dopad, že byl soubor v roce 2016 přizván k hostování s tanečníky Královského baletu v tomto kuse na prknech opery v Covent Garden.

Chroma s hudbou Jobyho Talbota (Hovercraft, Transit of Venus, Cloudpark, … a yellow disc rising from the sea…) a orchestrací skladeb Jacka Whitea a The White Stripes (Aluminum, The Hardest Button to Button, Blue Orchid) je i po 14 letech od své premiéry ideálním kusem pro mcgregorovského diváka začátečníka, jelikož zde v pětadvacetiminutovém startovacím balíčku dostane úhledně zabalen základ choreografovy estetiky od pohybového slovníku, práce s tanečníkem a prostorem i dalšími vizuálními složkami představení, stejně jako určitý vhled do tvůrčího procesu a způsobu přemýšlení a imaginace. Současně má však choreografie dostatek vrstev, které je možno i po letech rozkrývat a odhalovat podobně jako když se loupe cibule.

McGregorův pohybový slovník je nesmírně dynamický, energický, pohybující se v extrémech, nutící tanečníka balancovat jako na gumě. Je plný ostrých linií nekompromisně rozčesávajících okolní plochu stejně jako do všech stran plasticky rozvlněné páteře, využívá sice na jedné straně klasickou technikou k dokonalosti vybičovaná těla a jejich sílu, současně ale klasický kánon nabourává v jeho samotném základu, hraje si s izolacemi jednotlivých částí těla a rozkládá tak celek do neustále se měnících shluků molekul.

Chroma se odehrává ve sterilně bílém, minimalistickém boxu jeviště s vykrojeným obdélníkem v zadním plánu (dle návrhu architekta a designéra Johna Pawsona), odkud se vynořují tanečníci. Prostor, v němž se prohánějí androgynně odění tanečníci, jejichž síla si v ničem nezadá s vybroušeností kalené oceli, budí dojem nekonečna a svobody, jejíž hranice jsou hledány, nahlíženy z různých stran a úhlů a neustále redefinovány. Práce s pohybem je, i přes ve zběsilém tempu skládané kombinace, v základu nesmírně čistá a jasná, a to jak vzhledem k tělu jednotlivce, tak v jeho vztahu k partnerovi (či partnerům) a okolí. Energetický výbuch se může na první pohled jevit nekontrolovatelně, vnitřní struktura ale vykazuje řezy chirurgické přesnosti a pečlivé znalosti laboratorních podmínek, v níž vzniká, nicméně vzájemné napětí je v každé vteřině vystavováno novým a novým testům, pročež jak tanečníka, tak ani diváka nenechá uvelebit se v příjemném pocitu poklidného kolébání.

V podání tanečníků souboru Alvina Aileyho nabrala už tak fyzicky expresivní choreografie zcela nový rozměr. Jejich projev stál na naturalistické syrovosti a až animální agresivitě, interpreti se do rizika pouštěli naprosto bezhlavě a posouvali ho tak ještě dál, naproti tomu dva adagiové duety ve druhé polovině působily nesmírně křehce, až dojemně, skoro jako by veškeré emoční polohy nabyly na saturaci, obdobně jako barevná paleta tělových kostýmů. Jedinou osobní výtku tak mohu mít maximálně k publiku, které nadšeně aplaudovalo po skončení každého kratšího celku, což mně osobně zejména u současných choreografií připadá jako tleskat po každé větě symfonie…

Druhou McGregorovu choreografii představil Australský národní balet, pro které dílo Dyad 1929 původně vzniklo. Spolu s Dyad 1909 pro Královský balet v Londýně vznikla australská část v roce 2009 a tematicky do sebe nasála hned několik vlivů. Základním hnacím motorem byl vědecky i umělecký kvas období let 1909–1929, což jsou jednak hraniční roky působení souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva, který způsobil nejen na tanečním poli doslova revoluci, jednak rovněž data podstatná pro výpravy za poznáním Antarktidy. V roce 1909 vyplul na svou expedici Nimrod Ernest Shackleton, roku 1929 Richard Evelyn Byrd přeletěl jako první člověk jižní magnetický pól. A aby toho nebylo málo, obě choreografie byly věnovány Merci Cunninghamovi (1919–2009), od jehož choreografických principů se McGregor částečně odvíjí.

Scéna je opět jednoduchá, bílou plochu však tentokrát protínají řady pravidelně se opakujících černých bodů dělících jeviště, silnou roli (obdobně jako u prakticky veškerých McGregovrových choreografií) hraje světelný design z dílny Lucy Carter, který přechází z jasně bílého, studeného odstínu do teplé temně žluté, přičemž svou úlohu sehrává i v předním plánu sjíždějící panel dlouhých útlých zářivek nebo ve tmě na podlaze zářící zlatý kruh.

Choreografie odehrávající se na minimalistickou, bez ustání se vpřed neměnným tempem valící hudbu Steva Reicha (Double Sextet) opět stojí především na duetech a triích s důmyslnými propletenci tančících těl oděných do různě dělených černobílých trikotů, u nichž některé vzory letmo naznačují tu odkaz ke kostýmům Coco Chanel, tu k dělení těla z Labanovy analýzy. McGregorovy choreografie typicky neřeší gender interpretů, čemuž napomáhají i neodlišené kostýmy, v případě Dyad 1929 nicméně nedochází k takovému prolínání a stírání jako jinde, což je v záplavě čistě mužsko-ženských dvojic možná trochu škoda. Zejména, když v závěru přichází společné pasáže nejprve skupiny dívek následované jejich mužskými protějšky, které v sobě nesou neodmyslitelný potenciál. Choreografii poté (jako u Chromy) zakončuje rozhemžené ballabile, jež zde jednak naznačuje neutuchající pohyb v neklidných letech počátku 20. století, jednak rigoróznějším lineárním členěním prostoru (možná bezděčně) odkazuje k velkolepým zakončením petipovských baletů féerií konce 19. století.

Do zcela jiného soudku se zařadila poslední choreografie, již McGregor vytvořil pro speciální živé představení přenášené z jeviště opery v Covent Garden v pátek 12. března. Morgen! Na hudbu Richarda Strausse je kratičkou miniaturou, duetem pro Francescu Hayward a Cesara Corralese, který se najednou jakoby vymyká všemu, co bychom po zhlédnutích dvou předchozích McGregorových prací očekávali. Je komorní, intimní a nenápadný, využívá až překvapivé množství jemných neoklasických linií, nadnášených, vysokých, ale nekomplikovaných figur, kde se typické rozvlnění objevuje jen zřídka, skoro náhodně především v mužském partu (nedá se navíc bohužel říct, že by zrovna Corralesovi byla taková práce s tělem dvakrát vlastní).

Duet byl otevřen recitací Francescy Hayward anglického překladu textu písně o naději v příchod zítřka, jehož zranitelnou křehkost se v tanečním provedení povedlo zachytit vrchovatě, byť pokud bychom měli choreografii zhodnotit cynickým okem kritika (nebo kritickým okem cynika), bez okolností a podmínek, v nichž vznikala, by se nedalo mluvit o pražádné mimořádnosti. Ale na „kdyby“ se za prvé nehraje a za druhé kontext je vždy tím, co definuje situaci. Tíživost okamžiku, kdy divadlo bojuje o svou budoucí existenci a umělci hledají své místo a roli ve světě, kde je jim vytržena samotná podstata, byla v samém závěru po dokončení duetu podtržena ještě připomínkou aktuální situace ve Spojených státech, když se interpreti připojili v tichém pokleknutí k protestům za práva menšin.

Všechna zmíněná díla jsou aktuálně stále ke zhlédnutí na YouTube kanálech Sydney Opera House (Dyad 1929), Lincoln Center (Chroma) i Royal Opera House (Morgen!). A komu by bylo McGregora málo, v pátek Královský balet zveřejní jeho celovečerní Woolf Works.

 

Chroma
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Joby Talbot, Jack White III (The White Stripes)
Orchestrace: Christopher Austin
Scéna: John Pawson
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Lucy Carter

Dyad 1929
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Steve Reich
Kostýmy: Moritz Junge
Scéna: Lucy Carter, Wayne McGregor
Světelný design: Lucy Carter
Dirigent: Nicolette Fraillon

Morgen!
Choreografie: Wayne McGregor
Hudba: Richard Strauss
Zpěv: Louise Alder
Tančí: Francesca Hayward, Cesar Corrales