Zabiják život: Dvojitý hrob Pražského komorního baletu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
PKB: Zabiják život – Když nevíte coby, kupte si dva hroby (foto Serghei Gherciu)

Ovšem stačí vypnout zvuk (ola, jakápak to vymoženost se to s divákovi v domácím prostředí naskýtá) a pustit třeba o něco málo mladší hudební tvorbu nějakého autora 1. poloviny 20. století, ovlivněnou jazzem, např. Erwina Schulhoffa, jehož dílo není notoricky známé, a přitom je českou raritou, která se a s tancem už potkala. A najednou vše, co se ve filmovém záznamu této choreografie odehrává, dostává rytmicky, dynamicky i obsahově daleko racionálnější smysl. Tedy stále v příběhu absentuje určitá logika (libreto nebylo zveřejněno) a zvolené téma zvláště v dnešní době nejenže postrádá avizovanou nadsázku a laskavost sebeironického humoru, ale hlavně dobrý vkus o míře vhodnosti. Podobnost s vybranou tvorbou uskupení Dekkadancers či snad nenápadná citace Kyliánova Birthday je opravdu jen čistě náhodná, spíš jde o snahu začlenit cosi do určité kolonky tak, aby to splňovalo potřebné náležitosti, které jsou určující pro vnější obraz souboru jako tělesa, které pracuje s českou hudbou významných českých autorů. Jejich dramaturgický výběr do tandemu pro komponovaný večer byl zřejmě zvolen na základě jejich blízkého vztahu (Suk byl žákem a později i zetěm Antonína Dvořáka), tím ovšem vliv odborné dramaturgie na podobu tohoto programu pravděpodobně skončil. Bohužel.

PKB: Zabiják život – Epitaf – Tereza Hloušková, Ondřej Vinklát (foto Serghei Gherciu)

Když se podíváme na Svobodníkovu tvorbu v tomto večeru a nahlédneme i na podobu obsahu Zuskovy choreografie nazvané zcela očekávaně Epitaf (co jiného také patří na žulový náhrobek), která vznikla na Dvořákovu skladbu Koncert pro violoncello a orchestr H-moll, op. 104, vyvstává zcela odůvodnitelná potřeba funkce dramaturga, který mimochodem k značce Pražský komorní balet vždy neodmyslitelně patřil. Pavel Šmok totiž nikdy nevytvářel své choreografie jen svým vlastním pohledem, za všemi jeho díly i vizemi stála partnerská spolupráce s Vladimírem Vašutem, tanečním kritikem, teoretikem a dramaturgem. Nejenže spoluurčoval dlouhodobý profil repertoáru souboru, ale především byl vnějším okem pro choreografa, byl autorem libret dějových kusů a konzultantem uměleckých záměrů svých spolupracovníků. Byl jim nápomocen při volbě hudby, tématu a určitě i společenské vhodnosti konkrétního námětu či měl hlas při výběru hostujících choreografů. V případě nouze dokázal bleskem vymyslet adekvátní náhradu původního titulu, v případě problémů s úřady či uměleckou kritikou byl svému uměleckému šéfovi oporou a tzv. mu kryl záda. Při pohledu do týmu tvořícího vedení PKB funkci dramaturga nenalézáme, což se ostatně dalo čekat, protože jinak by program s názvem Zabiják život vypadal asi trochu jinak a zřejmě nesl i jiné jméno.

Ano, lze namítnout, že Petr Zuska jako zkušený choreograf nějakého dramaturgického „radílka“ nepotřebuje, ale možná právě pro osobnost s jeho tvůrčí zkušeností by se mu hodil někdo, kdo by dokázal jeho choreografický styl s jeho tendencemi sklouzávání do zvykem vyjetých kolejí, vždy drobným zatlačením vysadit ze „zóny mistrovského komfortu“, a donutit jej k hledání zajímavějších možností, než je cyklické využívání naučených gest, konvenční práce s rekvizitou a nasazení popisné pantomimy tam, kde zrovna není žádný jiný nápad pro choreografické aranžmá.
Petr Zuska se lety pohybově čím dál tím víc vyhraňuje směrem ke klasické technice, respektive v rámci pohybových frází využívá někdy zbytečně klišé baletních variací. To je sice líbivé a divácky vděčné, ale v repertoáru PKB to působí trochu nepatřičně a jeho jinak velmi muzikálně vedený choreografický slovník to dost stylově podkovává. Podobně jako téměř „doslovně“ popisná pantomima a expresivní prožívání emocí interpretů v některých rolích. Jeho zpracování hudby má dramaturgickou odůvodnitelnost, sborové scény tanečně skvěle sedí, ale jiné oko by možná dalo jinak trochu tuctovému uchopení hudební formy do inscenačního zpracování Epitafu zcela neotřelý „šmak“. Téma smrti je Zuskovou choreografickou dominantou, ovšem s lety ztratilo onu původní magičnost a stalo v jeho „pojetí“ kulhající patetickou rutinou.
Zuska pojal skladbu jako poměrně dost popisný obraz vztahu skladatele a jeho lásky, která krátce po jeho návratu z Ameriky (kde tako konkrétní skladba vznikala) umírá. Dvořák pod vlivem smutku upravil již hotovou partituru, a proto se jedná o „epitaf“, který byl navíc věnován památce fenomenální britské violoncellistky Jacqueline du Pré, jež se jevila jako výjimečný talent již od útlého dětství. Brzy obdržela vedle mnoha prestižních ocenění i Řád britského impéria, ovšem kvůli roztroušené skleróze se hraní musela už ve dvaceti pěti letech vzdát a ve dvaačtyřiceti letech zemřela. Její interpretaci Dvořákovi skladby Petr Zuska vybral pro uvádění své choreografie.

PKB: Zabiják život – Epitaf – Tereza Hloušková (foto Serghei Gherciu)

V rámci míry osobitosti choreografické tvorby nelze Zuskovi nic vyčítat (než co již bylo řečeno), ovšem v rámci postavení jeho díla v taneční současnosti bychom už pomalu uvítali jeho umělecký posun k současnějšímu přístupu k choreografické tvorbě. Aby korespondovala s časem a dobou, ve které vzniká a existuje, a nezůstávala uzavřena v mantinelech neoklasické baletní nostalgie 20. století. Ta už, ať chceme nebo nechceme, má to nejlepší dávno za sebou, stává se jakousi nostalgií v konzervě, i když život běží dál. Soubor Pražského komorního baletu ovšem má všechny předpoklady k tomu, aby dokázal budoucí Zuskovy tvůrčí a choreografické vize naplnit. A taky pro to, aby taneční styly 20. století používal už jen pro rekonstrukci choreografií z tehdejší tvorby.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.7 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments