Zápisník zmizelého: Jedno století inspirace tajemným textem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Janáčkovo kongeniální zhudebnění inspirovalo grafika Karla Demela (nar. 1942) k vytvoření grafického alba šesti kombinovaných barevných technik na námět Zápisníku zmizelého. Grafik a tvůrce grafických alb, nezřídka inspirovaných hudbou nebo osobnostmi hudebníků, vydal dílo v nakladatelství Lyry Pragensis roku 1980 v řadě větších grafických listů a alb (Album Lyra) v nákladu 125 číslovaných výtisků (a neurčeného menšího počtu nečíslovaných). Inklinace výtvarníka k hudebním námětům je pochopitelná, protože Karel Demel je absolventem pražské hudební konzervatoře a před nástupem kariéry výtvarníka pracoval jako učitel hudby. Teoretik Karel Šeda v doprovodném textu připomíná některé stavební elementy Demelovy tvořivosti, v tomto případě básnivost, dramatický psychologismus grafikova výtvarného projevu, osobní přístup k milované skladbě, použití znaku atd. Demelovy listy vynikají osobitým dramatismem, výtvarně skladebným a asociačním principem, který spojuje narativní motivy předlohy s magií přírody i symbolikou lidské vášně v individuální i obecné rovině. Některé kompozice se přibližují postupům magického realismu. Všech šest figurativních listů je zpracováno ve velmi jemné a diferencované stopě grafických nástrojů a ve vytříbené, spíše potlačené barevnosti. Grafiky vynikají snivostí a výrazně se orientují na poetiku snu a obrazů erotické halucinace.

Na pomezí let 1996/1997 učinil Jiří Demel za přispění Jana Mikesky zásadní objev a odhalil díky drobného přípisu v dopise Josefa Kaldy (1871–1921) skutečného autora Zápisníku zmizelého. Tento moravský spisovatel publikoval převážně jako Ozef Kalda prózy situované do valašského regionu. Ale byl i autorem nevydaných divadelních her a básní. Určité dobové proslulosti a trvalejšího zájmu získaly jeho kniha próz pro děti Ogaři i libreto ke stejnojmenné (ale dějově nesouvisející) dětské opeře Jaroslava Křičky. Kalda, pracoval větší část života jako železniční úředník, byl zřejmě psychologicky komplikovanou osobností. O mnohém vypovídají jeho krátké povídky, ve kterých se opakují některé motivy obsažené v Zápisníku zmizelého. Několik let trvalo literárně vědecké potvrzení této teorie původu, která ale jednoznačně prokázala Kaldovo autorství. Není také bez zajímavosti, že jméno Zefka (domácky Josefa), obsahuje konec jména a příjmení Ozef Kalda. A tak zhruba od roku 2003 vychází text již s uvedením autora.

Zápisník zmizelého. Praha, Spolek českých bibliofilů. Josef Šváb – titulní dvojstrana, knihtisk a tisk ze zinkového štočku.

Kolem roku 2000 původní text Zápisníku zmizelého ve vydání s Hodkovými dřevoryty (nikoliv Janáčkovo zhudebnění) nadchnul Josefa Vinkláta, který v trvalé spolupráci s grafikem Milanem Janáčkem založil malé domácí nakladatelství v Liberci. V letech 2002 až 2008 vydali celkem 13 vydání tohoto textu ve formě bibliofilské knihy v takřka totožné grafické úpravě (jen s rozdílnou barvou slepotiskové obálky) doplněné o původní grafické listy jako ilustrace třinácti výtvarníků. Ač projekt (který nebyl původně plánován jako dlouhodobý) zpočátku poněkud pronásledovala smůla (onemocnění a úmrtí prvních oslovených výtvarníků Václava Pokorného a Vladimíra Komárka), vznikla ojedinělá řada malonákladových bibliofilských tisků vesměs grafiků starší generace (často svázaných s libereckým regionem a z přátelského okruhu nakladatele), z nichž každý se ilustrátorsky vypořádal s textem zcela po svém. Milan Janáček (nar. 1938) vyloučil z ilustračních doprovodů zcela lidskou figuru a pracoval se symbolikou vegetace a přírodních jevů, naopak figury jsou dominantami ilustrací Václava Pokorného (1914–2005, dvě ilustrační verze) nebo Miloslava Lhotského (nar. 1932). Silně narativní rovinu předlohy sledují ilustrace Vladimíra Veselého (nar. 1931) s „dějovými“ figurálními ilustracemi. Portrét je zase základním elementem grafických kompozic Josefa Benedikta (nar. 1939) a z větší části také Rostislava Zárybnického (nar. 1936). Kombinací simplifikovaných motivů přírody a lidské figury se vyznačují doprovody Daniely Benešové (nar. 1929) a obdobný poetizující klíč kombinace krajiny/portrétu/figury s vegetativními motivy zvolil i Karel Beneš (nar. 1932) nebo Eva Kubínová (1925–2018). Krajina je pak motivistickým východiskem pro Jaroslava Švihlu (nar. 1933). Originálně s textem pracoval grafik Petr Lejsek (nar. 1959), který zdůraznil v listech téma opuštění zařazením motivů zcela bez figur, zobrazujících skličující opuštěná lidská stavení a jiné stavby. Motivy snových představ převládají v akvatintách Jiřího Šindlera (nar. 1938). Jediným barevným projektem v této řadě jsou ilustrace Aleny Antonové (nar. 1930), jedné z posledních žaček Emila Filly, která pracovala se svou obvyklou lehce kubizující deformací lidské figury a doplnila listy o individuální kolorování. Z některých dalších plánovaných ilustračních doprovodů sešlo, např. z důvodů úmrtí grafika Jaroslava Klápštěho.

S Náchodem je spjatý výtvarník Josef Lisák (1923–2013), který vytvořil uměřený ilustrační doprovod k vydání roku 2003, ve kterém se mísí poučenost lidovou grafikou i primitivizujícími tendencemi grafiků období německého expresionismu.

Volná tvorba inspirovaná Zápisníkem zmizelého
Vedle ilustračních doprovodů a grafického alba vznikla i volná umělecká díla pouze inspirovaná díla Zápisníkem zmizelého bez přímé citace textu. Pozoruhodná je řada poloh, ve kterých je námět zpracován ve volné tvorbě. Od vyloženě narativních, přes poetické, s důrazem na českou krajinu, až po výrazně abstraktní zobrazení, někdy vytvořené přímo v době poslechu nebo pod vlivem poslechu Janáčkova opusu.

Zápisník zmizelého. Liberec, Josef Vinklát 2008. Alena Antonová – ilustrace, akvarelem kolorovaný lept.

Z převážně komornějších děl inspirovaných Zápisníkem zmizelého se vymyká monumentální gobelín Antonína Kybala (1901–1971). Malířsky pojatá kompozice, která existovala ve více variantách (jedna z přípravných kreseb nese již dataci roku 1958), se tematicky včleňuje do Kybalovy tvorby padesátých let 20. století, která se již malířsky vyzkoušel v předchozích etapách. Tvorba po roce 1950 byla často inspirována hudebními zážitky, skladbami nebo literárními texty, také lidovou slovesností nebo baladami K. J. Erbena. K těmto zdrojům má ostatně Zápisník zmizelého formálně i obsahově blízko. Kybalovo barevně velkorysé zpracování prvotního momentu mužské fascinace ženských těl v temnotě přináší další variantu jeho oblíbeného námětu – smyslný ženský akt v přírodním prostředí. Vlněný gobelín, realizovaný v textilních dílnách Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí roku 1960, nese všechny znaky jeho vyzrálé tvorby, dokonalou znalost materiálů, abstrahování tělesných tvarů, oddělení barevných ploch a promyšlenou znakovost i zapojení různorodých přírodních elementů i v symbolické rovině.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na