Cholerik Hammerschmidt vyrostl z válečné vřavy a hraje se dodnes

Saské město Zittau, česky Žitava, patřilo od svých počátků v Sámově říši mezi města spravovaná českými panovníky. Od svého založení roku 1255 Přemyslem Otakarem II. ve správě Ronovců. Městská práva ve 14. století rozšířil Karel IV. a Žitava se tak stala mocnou pevností na území českého království s oporou Šestiměstí, spolku šesti největších měst Lužice. Odolala husitům a přežila i trest za neúčast ve šmalkaldské válce. Nejhorší léta však Žitava zažila v době třicetileté války. Město se stalo cílem mnoha emigrantů z Českých zemí, kteří prchali před rekatolizací do tolerantních končin. Osud mosteckého rodáka Andrease Hammerschmidta vede do tohoto města v roce 1639 již jako osmadvacetiletého ženatého varhaníka.

Hammerschmidt se v pohraničním městě stal již záhy významným občanem a uznávaným hudebníkem, obzvláště ve válečných letech, kdy kvalitních umělců, duchovních či pedagogů nebylo nazbyt.

Andreasův otec Hans byl vcelku zámožný řemeslník v Mostě, zabývající se výrobou koňských postrojů. Matka zemřela velmi mladá brzy po porodu a Hans pojal za manželku Dorotheu, původem z malé obce nedaleko Zwickau. Rodina si mohla dovolit dát Andrease do církevní hudební školy. 

Z důvodu rekatolizace v Čechách odchází rodina v roce 1626 do saského hornického města Freibergu. Ve městě kvetl obchod se stříbrem i kultura. Svědectví dokazují honosné církevní stavby: kostel svatého Mikuláše (1170), kostel sv. Petra a Pavla (1210), Dóm Panny Marie (1501), centra duchovní kultury i hudby.

Hammerschmidt zde už jako šestnáctiletý pokračuje ve studiu hudby. Ve Freibergu se mohl setkat s libereckým rodákem Josephem Christophem Demantiem (1567-1643), zdali byl ale Hammerschmidt Demantiovým žákem, známo není. Je však známo, že se již během studií seznámil s významnými hudebníky. Hudební skladatel, básník, spisovatel a chrámový varhaník Demantius o mladém Hammerschmidtovi napsal: „Po vyučení stal se Ondřej varhaníkem na zámku Weesensteině, kde jeho učitel Otto byl kantorem.“ 

Weesenstein u Drážďan na dvoře hraběte Rudolfa z Bünau byla Hammerschmidtova první štace, kde působil jako dočasný varhaník.

V té době znal skladatele zvučných jmen. Byli to Christoph Schreiber, varhaník v dómě svatého Petra a Pavla, Balthasar Springer a jeho o sedm let starší učitel komponování Stepfan Otto. Společně s ním odchází Hammerschmidt do Wesensteinu. Asi rok po nástupu mu však prostřednictvím Christopha Streibrta nabídla městská rada ve Freibergu místo ředitele kůru v Dómě svatého Petra a Pavla. Radě také věnoval svou první skladbu a zde sepsal i svou větší hudební skladbu Sirachs Lob und Dankspruch.  

Za dobře odváděnou práci se stává v roce 1634 řádným občanem s městskými právy a v témž roce se žení s Ursulou Teufel. Byla dcerou pražského obchodníka, určitě ze zámožné rodiny. Měl s ní celkem sedm dětí (šest dcer a jednoho syna), z nichž přežily pouze tři dcery. V Žitavě pak už zůstává jako ředitel kůru v kostele svatého Jana Křtitele až do své smrti v roce 1675. Prožívá zde poslední léta třicetileté války nejen jako hudebník a významný skladatel, ale také jako aktivní žitavský občan.

Když odcházel z Freibergu do Žitavy, truchlil právě pro prvorozenou dcerušku Rosinu, která zemřela krátce po svých prvních narozeninách. Prameny uvádějí, že se všechny dcery dobře vdaly, jen s Annou Sabinou měl trápení, protože se za jeho zády zasnoubila s městským pištcem. Byl z toho rodinný skandál, když se Florian dostavil ve svém nejlepším obleku do rodiny, aby požádal o Sabininu ruku. Doslova vyletěl ven z domu a za vyjednavačem křičel nadávky a nejrůznější hrubé věci. Snoubenci si z nepřízně příbuzných zřejmě nedělali těžkou hlavu. Kronika praví, že svatební hostina v domě Florianova přítele trvala celé tři dny.

V roce 1654 bylo Hammerschmidtovi svěřeno místosprávcovství ve vsi Waltersdorf. Jeho zásluhou se uskutečnila stavba mlýna, roku 1661 obstaral pro Freiberg nový zvon, v roce 1668 nechal opravit žitavské varhany.

Žitavský varhaník byl mezi měšťanstvem vážený, byl členem deputace, která byla v roce 1652 vyslána do Drážďan u příležitosti sňatku korunního prince.

Prchlivý temperament tohoto hudebníka se kromě svatby dcery projevil ještě v den příjezdu kurfiřta Johanna Georga II. Když se měšťanstvo shromáždilo na náměstí, pan varhaník se důkladně tloukl pěstmi se šenkýřem, váleli se v blátě na dlažbě, čímž si kazili dobrou pověst. Ve vězení na radnici si ale pan varhaník pobyl jen do tří hodin odpoledne.

Hammerschmidt byl výborným kontrapunktistou. Největší díl jeho tvorby je věnován hudbě chrámové a duchovní, složil ale také řadu světských děl, která patřila k tomu nejlepšímu, co v době v této oblasti vzniklo. Svá díla tvořil částečně ještě v době pustošivé třicetileté války.

Jeho díla přinášela utiskovaným a utrápeným lidem útěchu, protože jeho hudbě rozuměli. Také malé „Kantorei“ (speciálně školené sbory zpěváků) často sahaly po jeho skladbách a jeho díla se těší stále oblibě. Svou tvorbou navázal na historicky významné roráty a často liturgické skladbičky připomínají lidové písně. Jsou pro své vánoční či oslavné motivy na programu dětských souborů. Většinu jeho děl tvoří spíše drobné kompozice.

Obzvláště známé jsou jeho suity nebo pastorely. Četné Hammerschmidtovy skladby se hrají dodnes, mnohé soubory věnující se duchovní hudbě je mají ve svém repertoáru a díla jsou vydávána na hudebních nosičích. Především v Německu se ještě dnes velké oblibě těší například jeho vánoční a kostelní písně.

V Čechách je hudba tak významného skladatele značně opomíjena, skladby jsou jen ojediněle na repertoáru hudebních těles. Žitavskému Orfeovi, jak je jeden z předchůdců Bacha nazýván, postavilo město na hřbitově u kostela svatého Kříže v roce 2011 pomník s epitafem jeho manželky.