Život v tříčárkované oktávě

Dětství…
Narodila jsem se ve znamení Tygra. Od své matky vím, že jsem ovšem narozená nejen v roce Tygra, ale i v měsíci a hodině Tygra. Podle čínského kalendáře jsem tedy trojnásobný Tygr. U nás v Asii věříme, že speciálně ženy narozené v tomto znamení žijí bouřlivý, ne úplně snadný život. Mé dětství bylo pod vlivem mé matky. Narodila se během japonské okupace a zažila válku v Koreji. Mnoho trpěla. Nejen hladem a bídou, ale také nedostatkem kulturních podnětů. Proto vždycky toužila po tom, aby ze své dcery vychovala operní zpěvačku, a tomu podřídila celé mé dětství. Já osobně si myslím, že děti by měly mít více svobody a volnosti, než jsem měla já. Nicméně nikdy jsem toho nelitovala. Život mne naučil, že nic není zadarmo. Vše jsem si musela vždy zasloužit. Proto mohu dnes zcela odpovědně prohlásit, že kdybych měla normální dětství, nikdy bych nedosáhla takové kariéry, jakou mám. A nemohla bych dělat věci, které dávají mému životu smysl.

Studia v Itálii…
Do Itálie jsem odjela v devatenácti letech na doporučení své profesorky. Velmi dobře vycítila, že v Koreji se toho více nenaučím, že potřebuji konkurenci. Studia v Itálii byla vzrušující a těžká. Jen v prvním roce jsem se sedmkrát stěhovala. Neuměla jsem jazyk, chyběla mi rodina a přátelé, nedokázala jsem se sama o sebe postarat, neuměla jsem vařit a další praktické věci. V té době nebylo v Evropě příliš mnoho Asiatů a lidé na to nebyli tak zvyklí jako dnes. Ocitla jsem se v absolutně jiném kulturním prostředí, kterému jsem nerozuměla a ono nerozumělo mně. Dnes se již paradoxně cítím více Evropankou, byť jsem si jistá, že člověk si v sobě stále nese místo svého narození, své tradice a kulturu, ať žije kdekoliv. Itálie mne také inspirovala k přemýšlení o víře. Jako dítě jsem nevyrůstala v nábožensky orientovaném prostředí. Itálie a propojení náboženství a kultury, které je pro Evropu tak typické, mne donutilo více přemýšlet o podstatě člověka a o zpívání jako o daru, který jsem dostala do života. Podle mého to není samozřejmá věc. Začala jsem věřit, že existuje nějaká vyšší moc. Dnes každé ráno děkuji Bohu za to, že mohu zpívat.

Vzpomínky na Herberta von Karajana…
Byl to úžasný člověk. Cítila jsem se vedle něho jako vedle svého dědečka u nás doma. Když jsem mu předzpívávala poprvé, byl již hodně nemocný a fyzicky slabý. Ani tehdy mu však nechyběla obrovská duševní síla a vášeň pro hudbu. Měla jsem pocit, jako by ještě za života překročil všechny strasti našeho pozemského bytí. Obsadil mne tenkrát do Maškarního plesu připravovaného pro Salcburský festival. Provedení na festivalu se již nedožil, ale považuji za velké štěstí, že jsme ještě stihli operu pod jeho vedením nahrát. Nahrávka později získala Cenu Grammy.

Život v tříčárkované oktávě…
Pokud se ptáte, jak udržovat koloraturní soprán v dobré formě, je to vlastně velmi jednoduché. Musíte se držet základních technických pravidel operního zpěvu, která vás naučili ve škole. Nemá smysl cvičit vysoké tóny, když nemáte základní technickou vybavenost. Svůj hlas trénuji speciálně pro vysoké tóny. Není to úplně snadné. Musíte pořád dokola cvičit a cvičit, aby vaše tělo pochopilo, co od něho během zpívání potřebujete. Musíte být také v dobré fyzické kondici. Jednou jsem viděla tenoristu, který právě dozpíval slavnou árii Nessun dorma z Turandot a vrátil se do zákulisí zcela vyčerpaný. Veškerou energii vydal na tuto jednu árii. To se vám velmi často v takto vypjatých okamžicích před publikem stává. Ale co zbytek díla? Zpěvák musí mít výdrž na celé představení, které obvykle trvá dvě, tři hodiny. Když k tomu ještě přidáte zkoušky, vyjde vám to i na čtyři hodiny zpěvu plným hlasem v plném nasazení denně. Fyzická připravenost a schopnost pracovat s energií po celé představení jsou pro pěvce zcela zásadní.

Život není jen „klasika“…
Od počátku kariéry mám slabost pro všechny typy písní. Takže i přesto, že mé srdce bylo a stále je oddáno především klasické hudbě, občas mne popadla zvědavost, jak by zněl můj hlas v jiných hudebních stylech. Jednoho dne jsem slyšela Plácida Dominga zpívat píseň Perhaps Love se slavným countryovým zpěvákem Johnem Denverem. Byl to tenkrát obrovský hit. V tu chvíli jsem se rozhodla, že to zkusím také (a určitě jsem nebyla jediná!). V roce 2002 se mého crossoverového alba Only Love prodalo přes jeden milion kusů na celém světě. A já věřím, že právě tato nahrávka probudila v mnohých posluchačích zvědavost a zájem také o klasický zpěv. V životě jsem pak dostala ještě jednu krásnou příležitost, a to okusit svět filmu. Když jsem dostala první nabídku, neměla jsem ponětí, co je to filmové hraní. Tak jsem alespoň propůjčila svůj hlas například skvělé Evan Rachel Woodové v televizní sérii Mildred Pierce nebo filmu Romana Polanského Devátá brána s Johnnym Deppem. Byla jsem za tyto příležitosti velmi šťastná, ale když mne režisér Paolo Sorrentino požádal, abych v jeho filmu i hrála, zmocnila se mne skutečná euforie. Sice šlo o epizodní roli, ale velmi jsem si to užila. Bavilo mne to natolik, že v současné době intenzivně hledám další filmové příležitosti. Ráda bych se ve filmu v budoucnu objevovala častěji.

Vlastenectví…
Řada lidí se mnou bude souhlasit, když řeknu, že čím déle žijete mimo svou rodnou zemi, tím větší se z vás stává patriot. Za třicet let života mimo Jižní Koreu se ze mne stal její velký podporovatel. Přeji si, abych jí i já svým dílem mohla pomoci na výsluní. Proto velice ráda benefičně participuji na důležitých akcích, jakými byl Světový fotbalový šampionát v roce 2002, Atletické mistrovství světa v Daegu v roce 2011 nebo vystoupení pro papeže Františka při jeho návštěvě Jižní Koreje. Když mne UNESCO poctilo titulem Artist for Peace, přibyly k tomuto ještě další charitativní koncerty a vystoupení prakticky po celém světě. Je to velmi krásný pocit a jsem moc ráda, že jsem toho součástí. Víte, s těžkým srdcem například sleduji konflikt na Korejském poloostrově. Já ale pořád věřím ve svět bez válek. A snažím se přispívat svým časem a úsilím, aby tomu tak bylo.

Dary a oběti…
Občas mám pocit, že mi něco schází. Má rodina, můj domov, má země. Není to ale tak jednoduché a jednoznačné, protože jsem na druhou stranu vždy toužila po něčem novém. Po nové hudbě, nových divadelních příležitostech, nových nahrávkách… Je těžké mezi těmito dvěma světy udržet rovnováhu.

Mimořádný koncert Sumi Jo & PKF – Prague Philharmonia
Sumi Jo (soprán)
Dirigent: Emmanuel Villaume
PKF – Prague Philharmonia
17. prosince 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Richard Strauss:
– Metamorfózy, Studie pro 23 smyčcových nástrojů TrV 290
– Árie Zerbinetty „Grossmächtige Prinzessin“ z opery Ariadna na Naxu op. 60
Wolfgang Amadeus Mozart:
– Předehra z opery Kouzelná flétna KV 620
– Árie Paminy „Ach ich fühl’s“ z opery Kouzelná flétna KV 620
– Koncertní árie „No, no, che non sei capace“ KV 419
– Koncertní árie „Vorrei spiegarvi, oh Dio!“ KV 418
– Předehra z opery Únos ze serailu KV 384
– Árie Konstance „Martern aller Arten“ z opery Únos ze serailu KV 384

www.pkf.cz