Zpěváci vylepšili zpackanou Normu v Met

Recenze: Hvězdní pěvci vylepšili zpackanou Normu v Metropolitní opeře
(The New York Times – 26. září 2017 – Anthony Tommasini)

Belliniho opera Norma z roku 1831, jež v pondělí zahájila sezonu v Metropolitní opeře, je bohatá na témata, která rezonují s dnešním politickým i společenským klimatem. Hybateli příběhu jsou brutální, drsné kulturní a náboženské střety. Titulní postava, velekněžka druidského kmene, žijící v Galii, okupované Římany, je nezpochybnitelnou vůdkyní své komunity. Dokonce i bojovníci, kteří ji obklopují, respektují Norminu autoritu. Norma je však také zranitelná žena, která se ze všech sil snaží vyvážit profesní a osobní život, jak bychom dnešními slovy řekli. Zamilovala se do římského prokonzula (a porodila mu dva chlapce).

V podstatě tradičně pojatá inscenace Davida McVicara s nevýrazně působící scénou (od Roberta Jonese) a nepříjemně šerým osvětlením se bohužel těmto tématům věnuje jen velmi povrchně. Pan McVicar v posledních letech uvedl v Met několik brilantních inscenací, zvlášť zaujalo jeho ztřeštěné, ale přesto objevné ztvárnění Handelovy opery Giulio Cesare. Ovšem tato Norma se zdá být dost zpackaná. Nicméně jeho osvědčená schopnost motivovat zpěváky ke skutečně silným výkonům zapůsobila i zde, a to u dvou umělců, na nichž záleží nejvíc: u sopranistky Sondry Radvanovsky v roli Normy a mezzosopranistky Joyce DiDonato v roli Adalgisy, druidské novicky, která se nevědomky stane Norminou rivalkou v lásce a pak kupodivu její nejoddanější přítelkyní. Obě zpěvačky ze sebe v působivých výkonech vydaly všechno.

Pan McVicar režíroval paní Radvanovsky v Met v Donizettiho tudorovské trilogii, kterou s velkou hlasovou a dramatickou výdrží zvládla celou odzpívat během jediné sezony (2015/2016). Belliniho Norma, jedna z interpretkami nejobávanějších sopránových operních rolí, s sebou nese specifické potíže. Její hudba se odvíjí v dlouhých lyrických pasážích, charakteristických pro italský styl belcanto devatenáctého století. Přitom prchlivá a žárlivá Norma neustále propuká v děsivé záchvaty vzteku.

Sondra Radvanovsky se svým jasným, silným hlasem a dramatickým zápalem excelovala v okamžicích, kdy Norma šílí a běsní. Její hlas má v sobě určitou zrnitost, tvrdost. Podle jejích mnoha obdivovatelů tento hlas představuje esenci syrové, skutečné emoce, něčeho, co v pondělí vyzařovalo z paní Radvanovské od jejího prvního vstupu na scénu.

Děj se odehrává lesíku, zasvěceném druidům a zpodobněném zde jako spleť vysokých stromů bez větví. Ten les má v sobě něco surrealistického, scéna působí zastarale, ba dokonce trochu ošuntěle. Norma, dcera Orovesa, náčelníka kmene (silný bas Matthewa Roseho), hledá inspiraci v chrámu. Bojovníci, kteří působí drsně, odhodlaně a mávají meči, chtějí, aby jim Norma posvětila útok na Římany. Když se paní Radvanovsky objeví – s nedbale rozpuštěnými dlouhými vlasy a v průsvitném oděvu – vypadá, jako by se právě probírala z tranzu.

Norma nabádá k míru, alespoň prozatím, v dramatickém recitativu, který vyústí ve velkou árii Casta Diva, kdy se modlí k měsíční bohyni, aby přinesla klid a pokoj. Této árii svědčí, je-li zpívána měkkým sopránem se sametovým legatem, což ovšem nejsou zrovna typické kvality paní Radvanovsky.

Norma má své skryté motivy, bojuje o čas a tají před svým lidem, že je milenkou nepřítele. Lehce pronikavý hlas paní Radvanovsky výmluvně prozrazoval podtext Norminých záměrů, přesto dokázal v něžných frázích vystoupat do citlivých, vysokých pianissim. V jejím zpěvu byla patrná určitá drsnost a koloratury zněly poněkud zastřeně, objevovaly se okamžiky, kdy v zájmu intenzity projevu obětovala čistou italskou výslovnost. Její výkon byl emocionálně i po hlasové stránce sebejistě předvedený.

Adalgisa ve ztvárnění Joyce DiDonato působila z jakéhosi nejasného důvodu naprosto jiným dojmem. Měla světlé, krátké, skoro punkově střižené vlasy a prostý oděv jí spadal z ramene jako nějakému nalezenci. Vyzařovala z ní mladická touha a zároveň určitá podrážděnost a zmatenost. Její procítěný a přirozeně plný hlas se ideálně hodil k Adalgisiným elegantním, tesklivým frázím.

Ovšem paní DiDonato, která má obvykle perfektně zvládnutou koloraturu, rulády a i stupnicové pasáže, měla během představení okamžiky, kdy její hlas zněl nuceně. Nicméně se jí podařilo vystihnout podstatu postavy, zvláště ve scéně vyznání, která je jedním z nejsilnějších výjevů opery. Adalgisa přichází k Norminu domu, který v této inscenaci vypadá jako nějaké gargantuovské lesní iglú, postavené z větví a klacků, aby se jí svěřila, že porušila svůj slib cudnosti a zamilovala se. Norma k ní přistupuje s mateřským pochopením. Nakonec to sama dobře zná, i když si to nechává pro sebe.

Tenor Joseph Calleja zpívá Pollioneho, římského prokonzula a Normina milence, který – jak se brzy dozvíme – teď zahořel pro Adalgisu. Hlas pana Calleji je přirozeně lesklý a vřelý, má ale tendenci zpívat trochu nazálně, takže výsledný tón může znít přiškrceně. A právě v tom byl problém. Navíc pan Calleja – možná na podnět pana McVicara – ztvárnil Pollioneho, přinejmenším zpočátku, jako náročného a samolibého muže a zdálo se, že mu tato poloha nesedí. V inscenaci byl jeden výmluvný moment, kdy Norma vybuchne, celá rozzuřená a ponížená, protože právě odhalila milencovu zradu. Tento Pollione celou situaci ještě zhorší: pan Calleja pozvedl paní Radvanovské prsty bradu v téměř výsměšném gestu, když jí potvrzoval její nejhorší obavy.

Bez ohledu na podobné frustrace, plynoucí z pojetí pana McVicara, se scénu za scénou postupně odhalovala velkolepost celé opery. Ve druhém jednání se Norma, napůl šílená zoufalstvím, blíží ke spícím synům, které hodlá raději zabít, než by nechala Pollioneho, aby je odvezl do Říma. Paní Radvanovsky zazpívala tyto srdcervoucí pasáže s rozechvělým smutkem v hlase.

Dlouhá, komplikovaná scéna, během níž se Normě s Adalgisou podaří překonat krizi a objevit vzájemné sesterské a přátelské city, byla vrcholem večera, a tak to má být. Paní Radvanovsky a paní DiDonato ze sebe vydaly to nejlepší, ať už v dlouhých bězích nebo radostně provedených vzestupných stupnicových pasážích v perfektně sezpívaných terciích.

Dirigent Carlo Rizzi řídil představení energicky. Když Norma odhodlaná k pomstě vyzývá své bojovníky ke vzpouře, sbor pod vedením pana Rizziho běsní a volá po krvi. Pan McVicar přidal divoce vyhlížející postavy s planoucími pochodněmi, aby účinek ještě znásobil.

Chtěl snad pan McVicar těmito těžkopádnými momenty kompenzovat nedostatek smysluplného konceptu, z něhož by mohl vycházet? Dosud mi z paměti nevymizela inscenace ze Salzburského festivalu v roce 2015, s Cecilií Bartoli v hlavní roli a s dějem posunutým do Francie za druhé světové války – druidové tu vystupovali jako členové francouzského hnutí odporu, což byla výstižná reflexe tématu této opery, tedy střetu kultur.

Během nadšeného potlesku v Met reflektory ozářily scénu a já jsem konečně viděl, jak všichni skutečně vypadají. Vím, že se Norma odehrává v lese za svitu měsíce. Musel to ale režisér brát tak doslova?

Vincenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: David McVicar
Scéna: Robert Jones
Kostýmy: Moritz Junge
Světla: Paule Constable
Film: Leah Constabler
The Metropolitan Opera Orechestra and Chorus
Premiéra 25. září 2017 The Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 7. 10. 2017)

Norma – Sondra Radvanovsky
Pollione – Joseph Calleja
Adalgisa – Joyce DiDonato
Oroveso – Matthew Rose
Clotilde – Michelle Bradley
Flavio – Adam Diegel
Children – Christopher Reynolds, John Reynolds

www.metopera.org

Přeložila Kateřina Bodnárová