Brownlee zazářil. Opravdu výjimečný večer. Škoda jen těch prázdných míst.

Pohled na ne zcela zaplněnou a přitom opakovaně ve stoje aplaudující Smetanovu síň pražského Obecního domu s výkřiky bravo při koncertu „amerického krále belcanta“ Lawrence Brownleeho, kdy v posledních týdnech pořadatelé museli nabízet vstupenky v akci „zakupte si jednu, druhou k ní dostanete zdarma“, vnucoval nejednu otázku: Nakolik je zájem zdejších návštěvníků o jednotlivé recitály zahraničních zpěváků ovlivněn vehemencí marketingové masáže globalizovaného světa vydavatelských firem a zastupujících agentur, která hravě dosáhne i k nám a s kartami dokáže zamíchat dle svých potřeb? Jak hodně platí či neplatí přímá úměra mezi kvalitami dotyčného zpěváka a poptávkou po vstupenkách na jeho vystoupení u nás? Jak moc dokáže i naše publikum propadnout kaufmanno či netrebkománii, zatímco jiní přinejmenším stejně špičkoví interpreti nejednou zůstávají přece jen ve stínu “vyvolených”? Jak velkou roli hraje v zájmu milovníků krásného zpěvu cena vstupenek, resp. současné ekonomické poměry, které kultuře již delší dobu nepřejí? A kolik podobných koncertů, jako byl třeba právě ten Lawrence Brownleeho, dokáže český či slovenský trh každoročně absorbovat? Podobné otázky vyzněly docela naléhavě zvlášť poté, co čtyřicátník Lawrence Brownlee (na tenhle věk opravdu nevypadá) po Bratislavě (když v Košicích se jeho koncert nakonec nekonal) i Prahu při svém zdejším debutu přesvědčil, že přinejmenším co se belcanta týče je opravdovou světovou hvězdou par excellence.

Poprvé jsem měl možnost Brownleeho naživo slyšet před dvěma lety na rossiniovském festivalu v Pesaru, kde jako Ramiro v Popelce– ač technicky rozhodně nebylo co vytknout – na scéně překvapivě působil přece jen poněkud matným a nevýrazným dojmem. Od té doby na sobě Lawrence Brownlee (jeho kariéra trvá teprve deset let) udělal ohromný kus práce, a to především po výrazové stránce a hlavně pak v míře přesvědčivosti, se kterou dokáže svoje postavy prezentovat. Pravda, v pražské Smetanově síni poprvé na publikum promluvil až před prvním z přídavků, i tak ale – bez použití slov – dokázal na rozdíl od nejednoho ze svých kolegů (introvertního „konkurenta“ Juana Diega Flóreze nevyjímaje) navázat docela bezprostřední, rozhodně ne prvoplánovaně tlumočený kontakt s publikem v sále hned zkraje (vstupního Almavivu tenorista odzpíval během procházky mezi řadami Smetanovy síně). Jinými slovy – charisma Brownleemu (teď už) rozhodně nechybí, byť prioritní je evidentně i u něj nepřehlédnutelná schopnost koncentrace a obdivuhodná sebekázeň, s jakou se dokáže do „minipříběhů“ jednotlivých árií i přes svoji „nahotu“ na koncertním pódiu vžít a až s omračující přesvědčivostí je i bez „berliček“ typu kostýmu či dekorací odvyprávět. Příkladem takového až dech beroucího umění se stala především notoricky známá romance Donizettiho Nemorina, v níž i třeba takový Rolando Villazón z dob svého nejstrmějšího vzestupu zůstává za Brownleem prakticky po všech stránkách o viditelný kus pozadu.

Ani v samotnému zpěvu a technice zacházení s hlasem není Brownleemu prakticky co vytknout. Člověk jen musí s úžasem poslouchat. Hlas je dokonale opřený a ve všech polohách vyrovnaný, fráze opojně klenuté, jednotlivé tóny nádherně provázané, dynamika příkladná, práce s dechem naprosto dokonalá, až má člověk pocit, že plíce Brownleeho jsou nejspíš nafukovací. O tom, že by snad mohl mít sebemenší problémy s krkolomnými výškami zvoleného programu (čtyři plus čtyři árie plus tři přídavky) ani na chvíli nezapochybujete – naopak: máte pocit, jakoby si Brownlee právě tato místa (přetěžké árie ze Zelmiry či Puritánů, díky přídavku hned dvakrát za sebou odpálených devět céček v Dceři pluku) užíval nejvíc. I v případě Brownleeho se přitom naprosto jasně potvrzuje jako podmínka špičkového výkonu vhodně volený repertoár a oborová specializace (ne že by přidaný Ottavio tenoristovi nevyšel, ale na rozdíl od první rossiniovské a druhé donizetti – belliniovské půle večera bylo poznat, že v Mozartovi Brownlee zas až tak „doma“ není).Kapitolou samou pro sebe je pak výkon doprovázejícího brněnského Orchestru Janáčkovy opery, který zkraje působil dojmem, že sedí spíše na představení, na kterém mu až tak nezáleží, a ne na jistě ne špatně zaplaceném „kšeftu“, když už prestiž vyplývající z příležitosti moci doprovázet takové eso, jakým je Brownlee, necháme stranou. Předehra k Rossiniho Lazebníkovi se spoustou nepřesností tak místy upomínala spíše na kolonádní koncert, o mnoho lépe nedopadl ani Vilém Tell, rakouský dirigent Thomas Rösner i přes energii svého mládí působil docela bezmocným dojmem. Po pauze ale jakoby nastoupili zcela jiní hráči – zvláště předehra k Bellinimu Pirátovi (skvělé cellové sólo!) dopadla na výtečnou. Proč to najednou šlo, je záhadou.

Lawrence Brownlee zazářil. Opravdu výjimečný večer. Škoda jen těch prázdných míst.

Lawrence Brownlee – Belcanto
Lawrence Brownlee (tenor)
Dirigent: Thomas Rösner
Orchestr Janáčkovy opery v Brně
18.června 2012 Smetanova síň Obecního domu v Praze
(14.6.2012 Reduta Bratislava)

program:
Gioacchino Rossini: 
– Se il mio nome saper voi bramate (árie hraběte Almavivy z 1. dějství opery Lazebník sevillský)
– Předehra k opeře Lazebník sevillský
– Si, ritrovarla io guiro (árie Dona Ramira z 2. opery Popelka)
– Terra amica (Kavatina Ila z 1. dějství opery Zelmira) 
– Předehra k opeře Vilém Tell
– Cessa di più resistere (árie hraběte Almavivy z 2. dějství opery Lazebník sevillský)
      – přestávka –
 Franz Schubert:
– Předehra D dur ”V italském stylu”, D 590 
Gaetano Donizetti:
– Una furtiva lagrima (árie Nemorina z 2. dějství opery Nápoj lásky)
Vincenzo Bellini:
– Předehra k opeře Pirát 
– A te, o cara, amor talora (árie Artura Talbota z 1. dějství opery Puritáni )
Gaetano Donizetti:
– Předehra k opeře Don Pasquale 
– Povero Ernesto (árie Ernesta z 2. dějství opery Don Pasquale)
– Ah! mes amis, quel jour de fête! (árie Tonia z 1. dějství opery Dcera pluku)