Carmen z MET nakonec bez Escamilla

Vít Dvořák, 17.01.2010 1:00

Že Elina Garanča bude jiná Carmen, než jaký je vysněný ideál většiny operních fanoušků, bylo už předem jasné. Mínění o tom, jak to nakonec dopadlo, je jen a jen otázkou osobního vkusu. Určitě je třeba zdůraznit, že od svého pražského koncertu před dvěma lety, kdy sympatická lotyšská mezzosopranistka svoji Carmen v několika ukázkách představila, na ní udělala ohromný kus práce, a navíc i její hlas získal na sytosti. Jistě, i teď jsou jeho limity evidentně skromnější v hloubkách, než ve výškách. Ale i tak Garanča a její interpretace Bizetovy hrdinky rozhodně zasluhuje respekt a zařazení do pomyslné galerie úspěšných představitelek. Mě osobně pěvecky i výrazově (a také pohybově) nejvíc zaujala v úvodní scéně druhého jednání. Elina Garanča má navíc evidentně budoucnost před sebou, a proto bude napínavé sledovat, jak se bude její Carmen dál vyvíjet.

Po odstoupení své nejspíš už skutečně bývalé partnerky Angely Gheorghiu z titulní role této produkce se tak Roberto Alagna coby Don José stal vedle Garanči představitelem vlastně skoro o celou generaci starším, vyzrálejším, zkušenějším, ale taky občas ještě pořád docela zručně maskujícím některé více či méně znatelnější “důkazy” toho, že jeho úspěšná kariéra trvá už docela dost přes dvacet let. Tentokrát určitě měl svůj lepší den, ale i tak se hlavně v druhé půli na několika málo místech hlasová únava přihlásila. Josého má ale báječně zažitého, stále jde celkově o obdivuhodný výkon.

Polský barytonista Mariusz Kwiecien s námi z New Yorku ještě včera odpoledne tamního času komunikoval, když nám poskytoval rozhovor (najdete jej zde), a ještě dnes přes den jeho jméno v MET na obsazení bylo uvedeno. Nakonec však kvůli jeho náhlé nemoci převzal roli Escamilla pouhé tři hodiny před začátkem představení novozélandský, rozhodně ne nezkušený barytonista Teddy Tahu Rhodes. Působil sice docela suverénním dojmem, ale především ve vyšší poloze byly jeho tóny o poznání méně znělé, a také představitelsky působil značně nevýrazným dojmem, úrovní hned o několik tříd níže.

Bez výhrad nelze přijmout ani Barbaru Frittoli jako Micaelu. I ona má už docela dost odzpíváno, a i když pomineme bližší záběry kamer, ani dobrá technika místy úplně “nezamaskovala” nedostatek hlasové svěžesti a znatelnější vibráto, především ve třetím jednání. Pochválit je naopak třeba Elizabeth Caballero a Sandru Piques Eddy jako Frasquitu a Mercedes, stejně jako i Keitha Millera jako Zunigu. Yannick Nézet-Séguin v čele skvělého orchestru Metropolitní opery volil povětšinou rychlejší tempa, potěšením bylo sledovat, s jakou radostí si Bizetovu partituru užívá a vychutnává, a jak z ní tu a tam dokáže “vytáhnout” nečekané akcenty.

Asi nejrozpačitějším dojmem ale působila režie. Richard Eyre sice bezesporu vytvořil některé skvělé scény (již zmíněný začátek druhého jednání či skutečně strhující finále), ale taky scény, působící bezradně (prkenné pochodování vojáků, mnohy úsměvné rádoby erotické pozice či teatrálně mávající dav před závěrečnou scénou). I kvůli stylové nejednotnosti scénografie tak nová inscenace Carmen v MET nijak zvlášť neoslňuje. I přesto to byl večer, který stál za to.