Dvakrát Carmen z Ostravy na Smetanově Litomyšli

Na 54. festivalu Smetanova Litomyšl se představil soubor opery Národního divadla moravskoslezského s inscenací Bizetovy Carmen. Hned ve dvou večerech a ve dvou různých obsazeních klíčových rolí, ve dnech 29. a 30. června.

Ostravská opera má v Česku vysoké renomé. V posledním období především pro velkou dramaturgickou odvahu. Na repertoáru se v Ostravě objevila klíčová operní díla 20. století. Vedle plánovitě uváděného Janáčka i Stravinskij a Hindemith. Jde sice, pravda, o díla již vysoce renomovaná, leč co platno, musíme mluvit o odvaze. V době ekonomických tlaků ze všech stran si divadla obvykle nerisknou vybočit z repertoáru tzv. „trvalek“, tedy zhruba třiceti oblíbených děl, neustále se opakujících a obnovovaných. Bizetova Carmen k oněm logicky patří. Podle statistik je dokonce mezi deseti nejčastěji obnovovanými tituly! Její premiéra v Paříži roku 1875 nebyla sice úspěšná, však to nebylo jen u Carmen. Hrana mezi úspěchem a neúspěchem je někdy proklatě nízká… Podstatné je, že osm let po autorově smrti, v roce 1883 již vystartovala až explozivně do operního světa. Pro Čechy je zajímavé, že právě u nás zazněla poprvé brzy po znovuotevření Národního divadla v Praze, v roce 1884! 

Carmen je významné dílo v kontextu vývoje hudebních dějin. Velký filozof Nietzsche ji nese doslova na štítu proti Wagnerovi a jeho Prstenu. Carmen je dle něho symbolem vitality Středomoří a síly vášní proti moralistovi a údajně i formalistovi Prstenu Niebelungova… Byla to zjevně vzedmutá vlna vášní v krystalizaci hudebního dramatu poslední třetiny 19. století. Pravda, opravdu byla jednou z necílených odpovědí ke snahám Wagnera o novou podobu hudebního dramatu. Ostatně ona je i anticipací verismu, který se ovšem poté v podstatě omezil na Itálii.Bizetovu Carmen se snaží mnozí režiséři a jevištní výtvarníci aktualizovat a učinit ji moderním, syntetickým divadlem. Ona k tomu přímo námětem vybízí, byť je pouhou rezonancí barvité povídky Prospera Mériméeho. Konečný úspěch těchto jistě četných snah bude vždy závislý na tom, do jaké míry se stane Carmen opravdu moderním jevištním útvarem jako celek. Ostatně snahy o aktualizaci ve smyslu moderního divadla zažila Praha již koncem šedesátých let. Tehdy na scéně Národního divadla v Praze vytvořil u nás patrně první zajímavý pokus režisér Václav Kašlík, který tím již tehdy vyvolal vlnu protichůdných názorů. Ve zpětném pohledu nutno říci, že měl k dispozici v prvním obsazení výtečné moderní operní herce v dnešním slova smyslu, Ivanu Mixovou a Ivo Žídka. Inscenace se vzdor velkým vášním operních posluchačů (ve smyslu „jak si kdo může dovolit tu drzost přesadit děj jinam, než kam ho umístilo libreto opery, navíc už dost zjednodušené vůči slavné předloze?“) hrála řadu sezón a byla neustále vyprodána. Možná i díky těm vášnivým diskusím, které byly de facto skvělou reklamou. Jisté ovšem je, že oproti třeba soudobému Giovannimu na téže první scéně republiky, ta Kašlíkova režie byla vlastně takřka klasika zachováním vztahů všech postav děje, včetně zapojení sboru.Jak si poradila se slavnou operou soudobá uznávaná scéna z Ostravy, je již aktuální otázkou těchto horkých dnů v Litomyšli. V čele hudebního nastudování stojí hudební ředitel Robert Jindra, na scéně Jozefa Cillera rozehrál svoji vizi díla režisér Marián Chudovský. Kostýmy navrhla Simona Vachálková. Režie pana Chudovského posouvá děj opery do současnosti, přesněji dle kostýmů Simony Vachálkové do osmdesátých let dvacátého století. Údajně, slovy režiséra, aby divák cítil, že příběhy v Carmen jsou i našimi příběhy, což vzkazuje publiku i avizovaná idea „Improve yours times“, spolupřítomná nad jevištěm. Režie trošku vystupuje jako chytrá horákyně, ve smyslu nepohoršit konzervativnějšího diváka a přilákat onou aktualizací mladého posluchače. Tuto tezi ovšem slýchám od svého dětství. Proto si osobně myslím, že je poněkud zjednodušená. Ale je faktem, že právě v Carmen je pro ni dostatek prostoru. Vždyť i libretisté díla si nikterak s věrností předloze hlavu nedělali, zato dali libretu spád a opeře prostor pro celou řadu „hitů“, jejichž zásluhou je dodnes tak úžasně nosné. Důležité je, že inscenace „v lehce aktualizovaném hávu“ působí celkem kompaktním dojmem a vztahy a konflikty postav rozvíjí se snahou o dramaticky pravdivou výpověď. Zajímavě pojaté je 4. dějství, kdy obvyklý sbor za scénou je přesunut na jeviště do pozice dvou poloh děje, de facto zde rovnocenných. Tragické vyústění vztahu Josého a Carmen probíhá v levé části jeviště a tváře aktérů jsou promítány ve zvětšenině nad jevištěm, aby se podtrhnul psychologický aspekt obou protagonistů finále, vedle nic netušícího publika (sbor), sledujícího zápasy toreadorů.Výborné je hudební nastudování a řízení díla hudebním ředitelem Robertem Jindrou. Jeho práce s tempy a jejich změnami jsou velmi osobité a je radost jeho dirigentskou práci sledovat. Rovněž s dynamikou si umí dirigent pohrát ve všech odstínech a orchestr mu s chutí vycházel vstříc a zněl velmi kompaktně. Ve dvou litomyšlských večerech se ve většině rolí, včetně postavy Escamilla, představilo jedno zvolené obsazení. Naopak alternace volilo vedení divadla pro ústřední dvojici postav Carmen a Josého a taktéž dvě různé tváře představilo v roli Micaely.V prvém večeru jsem byl svědkem kreace Jany Sýkorové v titulní roli, Luciana Mastra jako Josého, Agnieszky Bochenek – Osiecké coby Micaely a kvarteto hlavních rolí doplnil v obou večerech jediný Jakub Kettner v roli Escamilla. Začnu zřejmě netypicky u něho, neb byl jediný a k alternacím se vrátím v určitém porovnání. Role Escamilla je trochu zvláštní v tom, že nestačí jen krásný baryton, ale zrovna tady jde hlavně o jevištní přesvědčivost. To krásně vypovídá Rudolf Bing ve svých skvělých memoárech o době svého ředitelování v MET. Kdysi sám Karajan si vybral ve Vídni na hostování Přemysla Kočího, oslněn jeho zjevem a jevištní atraktivitou. (Když ovšem již v prvním představení hlasově neobsáhl prostor, okamžitě další smlouvy zrušil.) Pan Jakub Kettner vládne krásným sametovým barytonem, pravda, občas intonačně ne zcela pevným (režisérem ve 3. aktu přeneseném zpěvu za scénou na jeviště, nu, možná to působil nucený přechod jeviště na improvizované druhé scéně nad schodištěm). V jiných partiích bude zřejmě díky jednotě barvy v celém rozsahu výborný, Escamillo to však není ani typologicky.Moc pěkné figurky podloudníků, lidí „ z praktického života“, vytvořili v Remendadovi a Dancairovi Ondřej Koplík a Michal Křístek, pěvecky nosní a zřetelní ve výrazu. Jen to sražení Zunigy na zem coby epilog 2. dějství… Urostlý chlap v pěkném podánì Václava Živného to dostane nejprve od Carmen, a aby toho neměl málo, smlsnou si na něm i podloudníci. V alternovaných postavách dominoval prvému večeru Luciano Mastro s vysoko do masky posazeným tenorem lyrického charakteru, leč zjevnou schopností zvládat i spinto obory suverénně. Na výškách se zjevně vyžívá, bé na konci květinové arie krásně zazářilo (i závěr dohledal vůči skupině dechů solidně). V závěru prvého večera mu ochablé publikum pozdním koncem (daleko po půlnoci) neváhalo znatelně aplaudovat. Jana Sýkorová jako Carmen vládne barevně lahodným mezzosopránem, s vyrovnanou střední polohou i jistou výškou. Pěvecká pozitiva krom poněkud zvukově zanikající prvé části Habanery (umístěné jako prvá sloka árie Escamilla v hloubce jeviště) nelze neslyšet, jenže Carmen musí být větší uragán, živel, který od počátku ovládne jeviště, což se dělo jen naznačeně. Nejlépe ve večeru talentované pěvkyni vyšla kartová árie ve 3. dějství. Micaela Agnieszky Bochenek – Osiecké přináší na jeviště půvabný zjev, akcentovaný aktualizovaným kostýmem. V árii prokázala lehké výšky až po klíčové háčko, spodní polohy árie se v prostoru amfiteátru neprosazovaly (v divadle to může být jinak).Ve druhém večeru vstoupili do hry don José Tomáše Černého, jako Carmen se představila Zuzana Šveda a Micaelu měla možnost předvést osvědčená sopranistka Ostravy – Eva Dřízgová-Jirušová.Druhý večer, probíhající za extrémního vedra, se patrně trochu podepsal na již ne tak dobré souhře mezi orchestrem a jevištěm (hudební režisér ve studiu by bral raději první večer), ale kupodivu kvintet podloudníků v krčmě byl přesnější v rytmu na druhém večeru a odměněn potleskem byl právem. Pan Kettner se druhý večer více uvolnil. Vzdor tropickému vedru podal lepší výkon a nedotažených tónů měl minimum. Měl jsem pocit, že i výrazově byl roli o dost blíž. Doklad, jak živý live výkon není denně stejný. Alternující představitelka Carmen Zuzana Šveda přinesla na jeviště víc živočišnosti a tím de facto scénický rozměr, který dobře navozoval erotické prvky a la Mixová či Márová. Její pěvecký projev je dramatičtější s průraznější výškou, leč nedokončovanými frázemi do decrescend, ne zcela takticky vedených. V hloubkách si pomáhá výrazovými naturalismy. Pan Tomáš Černý zaujal formátem dramatičtějšího tenoru, kterému na rozdíl od kolegyň nezapadl za orchestrem věru jediný tón (další důkaz, že litomyšlské auditorium není akusticky nedobré! ), jen na výškách neměl zrovna svůj den. První bé zkušeně „vykryl“ žhavým výrazem, závěr árie se už takto zakrýt nepodařilo. Ale překvapení se i tak událo. V závěru, po až pateticky vzedmutém duetu s Carmen přidal nepovinné bé vpravdě nádherné! Ende gut, alles gut, praví Němci. To nepovinné bé mi dlouho znělo. A po cca stovce představení Carmen, které jsem dodnes zhlédl (fanatismus, co?) jsem se dík panu Černému dostal o třicet let zpět, kdy v Plzni pánové Spisar a Jankovský tohle závěrové bé vždy přidávali. Pak to dirigenti zatrhli jako nepatřičnou exhibici. Ale ono je tam opravdu moc pěkné! Kdybych si měl vybrat v obsazení, vzdor jevištnímu rozměru výkonů, bych dal osobně přednost pěvečtější dvojici prvního večera (pan Mastro pro mne zase přidal nečekaně kvartu v druhém dějství, takže exhibicemi to hýřilo a pak se bavme o oněch „nutných“ aktualizacích…). Ale vážně. Volil bych první večer, což je MOJE osobní volba. Abych závěr trochu odlehčil, tak v Litomyšli zazněla během 14-ti dnů květinová árie Josého třikrát. Není to rekord Smetanovy Litomyšle? Nuž a pořadí kvality? Tak to je celkem zřejmé a zcela nesubjektivní. Marcello Giordani je jasná jednička, však je dle toho placen! Luciano Mastro ale není v této árii až tak daleko za ním, to zářivé bé s jasnou rezervou bylo imponující. Bronzovou medaili by si odnesl pan Černý z Prahy. Ale vrátím se ke Carmen. Výborný sbor (sbormistr Jurij Galatěnko), podobně jako ten z Olomouce ve Smetanovi. A bravo patří dirigentovi, panu Jindrovi. Řídil obě představení s nadhledem, jistotou a citem pro dynamiku hudby. Přál bych si slyšet brzy pod jeho taktovkou něco hudebně složitějšího, na styl Věci Makropulos. Až budou v Litomyšli obdobné tituly stejně vyprodány jako Carmen, tak budeme moci říci, že je to s vývojem opery a okruhem jejích ctitelů skvělé.

Smetanova Litomyšl 2012
Georges Bizet:
Carmen
Dirigent: Robert Jindra
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Simona Vachálková
Sbormistr: Jurij Galatenko
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 27. února 2010 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z repríz 29. a 30. června 2012 na II.zámeckém nádvoří v Litomyšli)

Carmen – Jana Sýkorová / Zuzana Šveda
Don José – Luciano Mastro / Tomáš Černý
Escamillo – Jakub Kettner
Michaela – Agnieszka Bochenek- Osiecka / Eva Dřízgová-Jirušová
Fransquita – Marianna Pillárová
Mercedes – Erika Šporerová
Remendado – Ondřej Koplík
Dancairo – Michal Křístek
Morales – Jaroslav Kosec
Zuniga – Václav Živný  

www.smetanovalitomysl.cz

Foto Smetanova Litomyšl – František Renza