Elīna Garanča se vrací

Lotyšskou mezzosopranistku Elīnu Garanču  netřeba představovat, ani u nás nejspíš neexistuje operní fanoušek, který by zanedlouho šestatřicetiletou hvězdu předních operních domů neznal – ať už třeba z přenosů z newyorské Metropolitní opery či návštěvy Vídeňské státní opery, anebo z jejích zatím dvou pražských recitálů, na sklonku roku 2007 a pak předloni o prázdninách. Rok poté – loni v září – ale v kariéře Elíny Garanči nastala několikaměsíční pauza, když přišla na svět její prvorozená dcera Catherine Louise. Teď už ale vše pomalu začíná být zase při starém: před pár dny měla Elīna Garanča úspěch se svým Sestem v nové vídeňské inscenaci Mozartova Tita, v Praze se znovu objeví už letos v září.Jak hodně se vám během onoho dosavadního půlroku od narození vaší dcery změnil život? Nechybělo vám divadlo a koncerty? A změnila jste se nějak vy sama?

Méně spím a jsem víc unavená, ale na druhou stranu více spokojená z běžného života i v operním profesionálním světě. Život mně nyní nabízí různější pohledy na hodnoty a priority. Není teď pro mě jenom podstatné stát na jevišti a zpívat, ale jsou pro mě důležité i ostatní aspekty života.

Některé vaše kolegyně, ale i hlasoví odborníci občas říkají, že narozením dítěte může mít vliv i na hlas. Pozorujete něco takového?

Tak trochu ano, ale nechtějte po mně, abych vám popsala, jak se můj hlas změnil – to nechám na publiku a kriticích. Nechci poukazovat na subjektivní věci, které o mně říkají druzí. Každý je vnímá a slyší jinak. Jinak si ale myslím, že soprán obecně vykazuje v průběhu života větší hlasové změny, než mezzosoprán.

Udržovala jste se nějak během té doby, co jste nevystupovala, v pěvecké kondici?

Za celé čtyři měsíce jsem nezazpívala ani jednu notu a nechybělo mi to. O pár měsíců později jsem ale začala zpívat každý den tak pět minut. Postupně jsem pak přidávala, až to dělalo půldruhé až dvě hodiny denně. Je to stejné jako ve sportu – na maraton se musíte připravovat postupně den po dni.

Pomalu se tedy před publikum vracíte. Jak chcete péči o miminko a zpívání společně zvládat? Nejspíš se ani moc nemůžete spolehnout na pomoc manžela, který jako dirigent má určitě také řadu zahraničních závazků…

Manžel mi pomáhá moc, jak jen může. Strávil hodně času tím, že přeorganizoval své plány, aby mohl být – jak mu to práce a čas dovolí – s námi. Máme pochopitelně dítě, které žije a tedy i cestuje s námi, jinak by to nešlo..

Na podzim se znovu chystáte do Prahy. Co hlavně vám z vašich dosavadních vystoupení v Praze utkvělo do paměti? Je každé město, kde vystupujete, ve vaší paměti spojeno s něčím specifickým? A s čím přesně tentokrát přijedete?

Pamatuji si velmi nadšené a vřelé publikum, pozorné. Většinou je pro mne těžké si najít čas na prohlídku města, zvlášť když je zima nebo prší, navíc zkoušky bývají náročné a unavující a tak často zůstávám v hotelovém pokoji, abych neonemocněla. Nejvíc si asi pamatuji koncertní síně a celkovou atmosféru daného místa. A co se týče programu zářijového pražského koncertu – přivezu vyzrálejší repertoár: Dalilu, Čajkovského Johanku z Arku, Carmen. Chci a cítím se na to ale začít pomalu zpívat dramatičtější role.

Často právě na koncertech vystupujete s vaším manželem, dirigentem Karlem Markem Chichonem. Čím vším je to pro vás výhoda? Jste snad méně nervózní a cítíte v něm oporu? Jaké předností má pro vás oproti jiným dirigentům?

V každém případě je to výhoda! Zná mě lépe, než kdokoliv jiný. Nemusím mu vysvětlovat, proč chci dělat to či ono. Každé ráno pozná, v jakém stavu je můj hlas a cítím, že je pro mě tou nejlepší oporou. Nicméně také pracuje s jinými pěvci, stejně jako já i s jinými dirigenty. Udržuje to náš vztah stále čerstvý. Co vaše další plány? Jaké výraznější novinky v něm jsou? Ať už nové role či nahrávky?

Dokončila jsem svoje nové CD, které vyjde na podzim – jak už jsem naznačila před chvílí – s trochu dramatičtějším repertoárem. Učím se do svého repertoáru nové role – Didonu z Trojanů a Favoritku. Přemýšlím také o tom, že bych tam přidala i Santuzzu, což je role, která může být zpívána i lyrickým mezzosopránem, který si myslím, že mám. Ale pro Santuzzu ještě nemám stanovené datum, do kdy ji chci nastudovat.

Když jsme s vámi mluvili minule, říkala jste, že jedním z vašich snů je Amneris. Myslíte, že už se splnění tohoto snu přiblížilo? A objevily se nějaké sny další?

Ano, je pořád můj sen. Už jsem jí blíže, ale pořád ještě ne úplně blízko… Pořád si myslím, že jsem ještě mladá a že mám na tuto roli dost času. Dokud mám ve svém repertoáru belcanto a Mozarta, nechci přidávat žádného Verdiho. Zatím ne.

Patří mezi vaše sny i další dítě?

 Kdo ví… U nás v Lotyšsku říkáme: Člověk plánuje, Bůh koná…

Díky za povídání s vámi i váš čas, hodně dalších úspěchů!
www.elinagaranca.com

Ptal se Vít Dvořák