Jana Wallingerová znovu v Praze

Prokofjevu kantátu Alexandr Něvský, úzce spojenou se stejnojmenným Ejzenštejnovým filmem, má dnes večer v Rudolfinu společně s několika Dvořákovými kusy na programu Symfonický orchestr Českého rozhlasu, a to pod taktovkou Ondreje Lenárda, který nahradí původně ohlášeného Vladimíra Válka. Společně s Pražským filharmonickým sborem se na pódiu objeví v mezzosopránovém sólu i členka brněnské Janáčkovy opery Jana Wallingerová, patřící k výrazným a stále častěji vídaným (a slýchaným) interpretkám. Nejnověji ji právě při příležitosti zmíněného pražského vystoupení vyzpovídala Jitka Novotná.  

Ve vašem životopisu mě vždy znovu potěší, že vedle sborového zpěvu neopomíjíte ani svou folkloristickou minulost. Co vám dala setkání s lidovou hudbou?

Uvědomila jsem si díky nim, že lidové písně, v jakékoliv úpravě, by se měly zpívat co nejpřirozeněji a nejprostěji. Pamatuji na to vždy, když zpívám třeba písně Martinů, Janáčka nebo Dvořáka. A když máme na jevišti tancovat a předvádět folklor, snadno rozpoznám, který choreograf této oblasti rozumí a který o folkloru nemá ani ponětí.

Vaší domovskou scénou je Národní divadlo v Brně. Zjevně zde patříte k divácky nejoblíbenějším osobnostem. Na jaké roli pracujete v současnosti?

Zkoušíme Brittenovu operu Sen noci svatojánské. Zpívám roli Hermie.

Na co se musíte nejvíc soustředit, když stojíte na divadelním jevišti?

Většinou na slova. A v případě těžkého hudebního nástupu na dirigenta. Ale nejčastěji to při představení plyne tak nějak samo a já procitnu z transu až na konci opery.

Čím je pro vás herectví?

Radostí, lékem na bolavou dušičku. Pokud mě před představením něco trápí, pak o tom na konci opery většinou už nevím. Mám nádherné povolání, můžu se vžívat do jiných postav, utíkat z reality. Můj život se tak obohacuje o prožitky, které v normálním životě nikdy nezažiji. Ale taky na jevišti hodně čerpám z vlastních zkušeností. Divadlo je nádherný svět, moc mě baví.

Které premiéry vás dosud potkaly v probíhající sezoně?

Byl to Korngoldův Zázrak Heliany, kde jsem hrála roli Poselkyně, Massenetův Don Quichotte v Liberci, role Dulcinée, za kterou jsem v širší nominaci na Thálii, role Ninetty ve Verdiho Sicilských nešporách, a vstupovala jsem do Carmen v divadle v Košicích jako představitelka titulní role.

Když se zkusím zeptat, které role patří k vašim nejmilejším, dokážete odpovědět?

Skoro všechny! Když vás něco baví, užíváte si na jevišti každý tón a je jedno, jaký kostým zrovna máte na sobě a jestli v ruce držíte důtky nebo květiny. Právě pestrost rolí a příběhů mi vyhovuje.

Přemýšlela jste někdy i o odchodu do zahraničí? Měla byste odvahu ucházet se o práci v jiné zemi nebo jste na to příliš svázána s domovem?

Přemýšlela a už na konzervatoři jsem se rozhodla, že o to nebudu usilovat. Nechtěla bych žít nikde jinde. Ale je příjemné občas někam vyrazit, poznat jiné kultury a zjistit, že bych v cizině měla šanci. Když mi vloni po árii Inflammatus z Dvořákovy Stabat Mater ťukal do nástrojů celý Tokijský metropolitní orchestr, byl to hodně příjemný pocit.

Soudě podle repertoáru na vašich webových stránkách je pro vás Prokofjevova kantáta premiérou. Jak vděčný part pro vás představuje?

Ano, je to má premiéra a moc se na ni těším. Prokofjevova překrásná hudba mi hned přirostla k srdci. Můj part není nijak velký, je to jen jedna část – a o to je těžší, protože musím v krátkém úseku říci vše.

Prozradíte nám závěrem, co se vám nejvíc líbí na životě zasvěceném klasické hudbě? A najde se i něco, co vás na něm obtěžuje?

Nejvíc se mi líbí, že zpívání není jednoduché a neobejde se bez talentu. Stále mám před sebou nové výzvy a úkoly, prožívám neustálou euforii, vášně. Toto povolání mě nutí stále znovu přemýšlet o životě a jeho smyslu. Nelze být chladným a živit se uměním… To vše mě zároveň svým způsobem obtěžuje. Není možné od toho utéct, odpočinout si.

Děkuji za rozhovor!

Foto Jana Hallová