Klikaté cesty Jiřího Hájka za sny

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor se sólistou Opery Národního divadla v Praze


Přestože v posledních letech patříte k nejčastěji obsazovaným zpěvákům, rozhovorů s vámi vyšlo zatím poskrovnu. Tím spíš se nejdřív zeptám na vaše úplné začátky: Jak jste vůbec ke zpívání přišel? Přivedlo vás k tomu rodinné zázemí?

Ano. Nebyl to operní zpěv, ale zpívalo se u nás vždycky. Zpívala babička, zpívala mamka…

… Maminka zpívala co?

Folk, později folklor. Zpívala s pardubickými skupinami Stopa a Topas a ty od poloviny sedmdesátých let několikrát vyhrály Portu.

Takže vy jste snad začínal také na Portě?

Ne, ne… Já jsem začínal tím, že jsme si při cestách autem zpívali lidovky…

… To je k opeře a ke studiu zpěvu ještě dost dlouhá cesta… Jak k tomu tedy došlo?

V té době chodili do předškolních zařízení pedagogové ze základních uměleckých škol a vybírali. O dva roky později takhle vybrali i moji mladší sestru Lenku, která je dnes houslistka. V lidušce mě zkoušeli asi půl roku učit na dechové nástroje, nejdříve flétnu. Ale nejlepší známku jsem měl trojku, protože mi to vůbec nešlo… Úplná katastrofa…

Tedy až odpor jste k tomu cítil?

Necítil jsem odpor ke hře jako takové, ale k panu učiteli, který mě učil. (smích) Myslím, že tam byl nějaký velký blok… Tam to prostě nefungovalo a on za to asi ani nemohl…

Kolik vám to bylo?

Šest let. Začínal jsem školu a zároveň lidušku. „Takhle to nepůjde, paní Hájková, zkuste to na pěveckém oddělení, tam mají volno…“  – Ale ze začátku to vypadalo dost podobně jako předtím s flétnou. Také mi to nešlo nebo mě to nebavilo… Pak ale z hodiny na hodinu přišla jednička třikrát podtržená. Chodil jsem k panu učiteli Línkovi, je to hodně dávno, ale pamatuji se, že jsme měli milý a příjemný vztah.

To jste byl soprán, že?

Ano, soprán… Zpíval jsem písničky i árie, mám to nahrané. Dřív jsem to měl dokonce na svých webových stránkách jako entrée – objevila se moje fotka a zpěv Číhal kocour na čermáčka, v době, kdy mi bylo sedm let. Já se tomu smál, ale nevím, jak ostatní… – Později se mamka rozhodla, že musím přejít někam, kde mě to bude víc bavit. V Pardubicích byla na základní umělecké škole velmi populární učitelka Jana Hamplová. Nejdřív se mi přestoupit nechtělo, ale nakonec jsem našel skvělou partu lidí. Paní učitelka vedla pěvecký sbor Hlásek, do kterého jsem mohl nastoupit. To bylo vlastně moje první setkání s vícehlasem ve větším kolektivu. A bylo to úžasné. Jezdili jsme na soustředění. Bylo to ještě za komunismu, kdy se tato činnost hodně podporovala, měli jsme vystoupení, přehlídky…

Od té doby mám problém s dětskými sbory jako takovými. Máme dceru, které bych rád dopřál to samé. Najít sbor, který by odpovídal tomu, čím jsem prošel já… To znamená, že děti budou pro tu věc zapálené, že to nebude „za každou cenu musíš“, ale že motivace bude fungovat přirozeně, jakoby nenápadně…

Čili si myslíte, že taková ta hravost z toho dnes vymizela?

Neříkám, že všude, ale kombinace preciznosti a vedle toho hravosti mně chybí. My jsme byli daleko uvolněnější, nevadilo nám jít na jeviště, neměli jsme trému – ale samozřejmě vedle toho existovala velmi důkladná příprava, dá se říct až téměř sólová, protože já jsem chodil i na sólový zpěv.

Jak to s vámi pokračovalo dál?

Naše paní učitelka nastoupila na konzervatoř, aby mohla svoje žáky učit dál. Já jsem na konzervatoř jít nechtěl, bylo to brzy. Měl jsem sice už po mutaci, ale nezdálo se mi to zajímavé… Tak jsem se rozhodl pro gymnázium. Že si počkám. Ale z gymnázia jsem po dvou a půl letech neslavně odešel… (smích)

Kvůli čemu?

Protože jsem propadl…

Matematika?

Ano. Ve druhém ročníku jsem měl pana profesora, který byl geniálním matematikem. Na začátku hodiny začal psát příklad, na konci hodiny udělal tečku a na tabuli bylo napsáno mnoho čísel a já jsem nevěděl vůbec nic… Nefungovalo to, nešlo to, propadl jsem… Opakoval jsem tedy ročník, na matematiku už jsem měl jinou profesorku, a najednou jsem všechno chápal a měl jsem dvojku. Jenže zase vznikl problém s dějepisem… Zkrátka v pololetí jsem tam skončil.

Čili jste šel z gymnázia na ulici? Nebo jak to bylo?

Pár měsíců jsem lepil ozdobné krabičky. Abych prý věděl, o čem jsou peníze. To byla práce doporučená pracovním úřadem. Pomáhala mi celá rodina, bylo to pracné a výsledek musel být perfektní… Nevydělal bych si ani na slanou vodu. Jenže už jsem věděl, že po prázdninách nastupuji na konzervatoř, kam jsem měsíc po skončení gymnázia udělal přijímací zkoušky.

Takže následovala konzervatoř? V Praze?

Ne. Jsem Pardubák, takže v Pardubicích. Studoval jsem u již zmíněné profesorky Hamplové. Dva roky to bylo zpívání jako na lidové škole umění… Zpěv – nezpěv. Na škole ale učila i paní profesorka Svatava Šubrtová, tak jsem ve třetím ročníku přestoupil k ní. Tehdy jsem měl pocit, že se mi konečně otevřel klasický zpěv, že se mnou konečně někdo začal dělat operu. Kvůli jejímu onemocnění jsem však studia ukončil u tehdejšího ředitele konzervatoře Milana Stříteského. A pak jsem udělal přijímací zkoušky na Vysokou školu múzických umění do Bratislavy.

Bratislava – jak jste přišel na ni? Proč ne Praha?

V Pardubicích na konzervatoři bylo tehdy módní odlišovat se od Prahy a odcházet do Bratislavy na Vysokou školu múzických umění…

Pana Mikuláše jste si tam jako svého profesora vybral sám?

Doporučil mi ho tenkrát Andrej Kucharský, který jezdil do Pardubic na pěvecké kurzy.

Doporučil dobře? Jak jste ho bral jako profesora?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář