Krásný muzikantský kolotoč se točí rychle

Jeden z koncertů právě probíhajícího šestého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka - a to ten dnešní - patří sólistce Janáčkovy opery Národního divadla Brno, mezzosopranistce Janě Hrochové a polskému varhaníkovi Wacławu Golonkovi, kteří slibují přinést publiku mimořádný zážitek. Při písních Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a dalších budou protagonistku večera v Husově sboru v Dobrušce doprovázet vzácné varhany, jejichž záchranu inicioval Mezinárodní hudební festival F. L. Věka v roce 2014. Kompletní obnova nástroje proběhla díky spolku PROVARHANY a mnoha desítkám dárců v minulém roce a podpořil ji benefičním vystoupením i manžel pěvkyně, cembalista Martin Hroch.

Víte o tom, že při vašem koncertu v rámci Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka vás budou provázet varhany, jež se podařilo opravit za pouhý jeden rok i díky vašemu manželovi Martinu Hrochovi, který v roce 2015 podpořil obnovu nástroje benefičním vystoupením s Václavem Hudečkem? Podporujete také podobné projekty?

Ano, vím o tom a podporuji takové projekty. To by měl, podle mého, dělat každý umělec…

Jste sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno a vystupujete i koncertně. Co je vám bližší?

Obě varianty jsou mi blízké. Na jevišti se převtěluji do někoho jiného, jsem rozehraná ve velkém prostoru, mám na sobě různé kostýmy, krásně se „vyblbnu“. Na koncertě jsem sama za sebe, v komorním prostoru musím předvést co nejvíce ze sebe, zevnitř. Mám ráda různorodost, takže jsem vděčná za příležitosti ze všech muzikantských sfér, které ke mně přicházejí.

Jaké premiéry vás v této sezoně čekají?

Jako první to bude má oblíbená Káča z opery Čert a Káča Antonína Dvořáka, potom role Laury v Ponchielliho Giocondě a na závěr sezony úloha Ragondy z Rossiniho opery Hrabě Ory. Taky mám před sebou spoustu krásných koncertů, na které se už teď moc těším.

Za dobu působení na své domovské scéně jste byla třikrát poctěna cenou diváka DIVA. Dá se tedy říci, že jste miláčkem brněnského publika –  co pro vás takové ocenění znamená?

Moc si cením přízně publika, ale zároveň to pro mě znamená závazek do dalších představení. Každá pochvala vždy potěší, ale my umělci máme to štěstí, že se dozvíme hned po výkonu, zda zaujal či ne. Reakce publika a potlesk je naše ocenění.

Máte za sebou i Carmen, sen mnoha mezzosopranistek. Byla to i vaše vysněná role a jak dlouho jste se na ni připravovala?

Paradoxně to nebyla moje vysněná role, měla jsem před ní respekt a dlouho jsem se jí bránila. Když jsem zpívala roli Mercedes, spousta lidí mě nabádala, ať se naučím Carmen. Asi po šesti letech jsem si dala novoroční předsevzetí, že ji celou nastuduji. V tom roce vypsali konkurz v Moravském divadle Olomouc, byla to výzva. Od té doby jsem ji ztvárnila ve dvou inscenacích v Národním divadle v Brně, ve Státní opeře v Košicích a v divadle v německém Freiburgu. V podstatě je to moje nejfrekventovanější role hned vedle lišáka Zlatohřbítka. A na svou první premiéru Carmen jsem se připravovala přesně rok.

Co je pro vás v operních rolích nejtěžší – pamatovat si slova, herecký výkon, sledovat dirigenta nebo něco úplně jiného?

V současné době už to budou možná ta slova. Ale jinak na jevišti nic neřeším a užívám si všechna představení. Mám štěstí na dirigenty, takže na většinu z nich se nemusím dívat. Mám jistotu, že mě doprovodí, stačí jen poslouchat hudbu. Když jsou výborní kolegové, herectví jde tak nějak samo, nahráváme si a situace nazkoušené či nenazkoušené plynou přirozeně.

Byla jste obsazena i do mužských postav. Jak jste se cítila?

Výborně, kalhotkové role jsem měla vždycky ráda. Snažila jsem se věrohodně napodobit pánskou populaci, jejich pohyby a gesta. Odměnou mi byla příhoda, kdy se dva pánové hádali, zda jsem kluk nebo holka. Bylo to při představení Perníkové chaloupky, kde jsem zpívala a hrála Jeníčka.

Prostřednictvím svých rolí se posouváte do dob dávno minulých. Dovedete si představit, že byste v nějakém období a prostředí opravdu žila?  Pokud ano, jakou byste tam měla „roli“?

Ráda čtu historické romány a prožívám osudy hrdinů v dávných dobách, ale žít bych v nich nemohla. Jsem ráda tam, kde jsem, a sama sebou, ale kdybych si měla přeci jen vybrat, určitě bych byla vládnoucí královna. (smích)

V letošním roce jste natočila další ze čtyř CD písní Bohuslava Martinů. To je opravdu unikátní cyklus. Čím vás písňová tvorba Martinů oslovila a co jste v ní našla?

Oslovila mě svou různorodostí. Měla jsem možnost pozorovat, jak se autor hledal, jak zkoušel různé cesty, než došel ke své nejznámější podobě. V jeho písních je řečeno vše, vnitřní pocity, nálady, je tam spousta lidovosti, přirozenosti. Našla jsem si cestu hlavně k autorovi samotnému a Bohuslava Martinů přidala ke svým oblíbencům. Byla to krásná práce, která snad bude mít pokračování, protože to stále nejsou všechny písně. Těším na další spolupráci s výborným klavíristou Giorgiem Kouklem, který nadšeně jezdí po archivech celého světa a hledá nové zapomenuté písně Bohuslava Martinů.

Otočme list: V roce 2011 jste zpívala altové sólo v Rekviem Antonína Dvořáka na státním pohřbu Václava Havla. Setkala jste se někdy s panem prezidentem osobně? A s jakými pocity jste přijala tuto „roli“?

Ne, s panem prezidentem Václavem Havlem jsem se nikdy nesetkala, ale byla to pro mě velká čest, zpívat na jeho pohřbu. Děkuji panu dirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, že si mě vybral do kvartetu Dvořákova Rekviem. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu, a přijala jsem ho s velkou pokorou.

Kdo zásadně ovlivnil vaši pěveckou kariéru?

Můj tatínek, když jsem před přijímacími zkouškami na konzervatoř doma brečela, že se nechci živit zpěvem, řekl, že na zkoušky půjdu a pak ať si dělám, co chci. Potom má profesorka z konzervatoře, Jarmila Krásová, která nastartovala můj muzikantský život a která bohužel nedávno zemřela. Dále moje současná profesorka Natálie Romanová a všichni dirigenti, režiséři a ostatní inscenátoři, kteří mi dali zajímavé příležitosti. Je to krásný muzikantský kolotoč a točí se tak rychle.

Děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Mezzosopranistka Jana Hrochová (Wallingerová), rozená Štefáčková (1975), získala první pěvecké zkušenosti v Šumperském dětském sboru. Absolvovala pražskou konzervatoř ve třídě Jarmily Krásové (1993-1999). V roce 1998 získala druhou cenu na soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky. Od roku 2001 se formou soukromého studia vzdělává u Natálie Romanové.

V letech 1997-2000 zpívala v Opeře Mozart v Praze. Věnovala se interpretaci staré hudby s Ars Cameralis a folklóru s Muzikou Jara. Od roku 2000 je sólistkou Opery Národního divadla v Brně, kde ztvárnila roli Carmen (Carmen), Rosiny (Lazebník sevillský), Suzuki (Madama Butterfly), Lišáka (Liška Bystrouška), Varvary (Káťa Kabanová), Feneny (Nabucco), Hänsela (Perníková chaloupka), Niklase (Hoffmannovy povídky) a mnoho dalších.

Hostuje také v divadle Freiburg, v Národním divadle Praha, ve Státní opeře Praha, Státním divadle Košice, v Divadle J. K. Tyla v Plzni,  Divadle F. X. Šaldy v Liberci, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Moravském divadle Olomouc a Městském divadle v Ústí nad Labem.

Spolupracuje s předními českými orchestry – Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Filharmonií Brno, Pražskou komorní filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava a významnými dirigenty jakými jsou Jiří Bělohlávek, Serge Baudo, Gerd Albrecht, Manfred Honeck, Ondrej Lenárd, Petr Altrichter, Jakub Hrůša, Leoš Svárovský, Tomáš Hanus a další. Koncertuje v zahraničí (Japonsko, Španělsko, Mexiko, Řecko, Holandsko, Rakousko, Německo a Itálie).

V roce 2011 zpívala altové sólo v Rekviem Antonína Dvořáka na státním pohřbu Václava Havla.

Za roky 2005, 2008 a 2010 jí byla Národním divadlem Brno udělena cena diváka DIVA. V roce 2012 získala širší nominaci na Cenu Thálie za roli Dulcinée v inscenaci Don Quichotte v divadle F. X. Šaldy v Liberci. V roce 2013 získala širší nominaci na Cenu Thálie za roli Hermia v inscenaci Sen noci svatojánské v Národním divadle Brno.

V letech 2011 a 2016 natočila 4 CD písní Bohuslava Martinů pro vydavatelství Naxos.

V roce 2014 debutovala rolí Carmen v Theater Freiburg.
(zdroj: janahrochova.cz)

www.janahrochova.cz