Natalie Dessay pro Operu Plus: Nebojím se zkoušet nové věci

Natalie Dessay mezi slovy hudbou a ledem
(v jedné recenzi a dvou rozhovorech) (2)

 

Operu jste opustila v říjnu 2013 a už dlouho předtím jste neskrývala svou touhu po činohře. Proč trvalo déle než rok a půl, než došlo k vašemu vstupu na činoherní jeviště?

Právě tolik času je třeba, abyste vytvořili něco nového – myslím, že to šlo vlastně spíš rychle. Začali jsme zkoušet rok a půl před premiérou v květnu 2015, v té době jsem ještě vystupovala na koncertech a denně jsem vysílala v rádiu. Při práci na Und jsme se každý měsíc setkávali dvakrát – třikrát. To je doba, kterou jsem potřebovala, abych se text naučila zpaměti a s rolí se sžila.

Und není divadelní postava v klasickém slova smyslu. Přesto se právě ona stala vaší první činoherní rolí…

Pro mě Und divadelní postavou je. Jakmile člověk stane na jevišti, aby pronášel text napsaný dramatikem, máte tu divadlo. I když text je moderní monolog, někdy i trochu podivný, je dramatický – možná tím víc.

Herectví pro vás bylo vždy velmi fyzickou záležitostí. Jak je tomu v případě Und, kdy na jevišti téměř sedmdesát minut stojíte na podstavci?

Und je velmi fyzická záležitost. Používat svůj hlas na veřejnosti, to je vždycky fyzická záležitost. Musí vás být slyšet, musí vám být rozumět a musíte v publiku vyvolat emoce. Fyzická složka není nutně spjata s velkým pohybem a Und nabídlo přesně ten druh fyzična, který chci prozkoumávat, něco méně pohybového, víc tajemného.

Text Und je zvláštní a má i zvláštní rytmus. Pomohla vám při jeho studiu nebo interpretaci nějak vaše zkušenost v hudební oblasti?

Nepomohlo mi to při studiu role, protože mám spíše zrakovou než sluchovou paměť. Ale když došlo na provedení, to, že jsem hudebnice, možná pomohlo: byla jsem citlivější k posunům v hlasovém rozsahu a citlivější k rytmu, jako bych chtěla znovu vytvořit hudbu, která je skryta za textem. Ale to je pravděpodobně práce každého herce: objevovat hudbu za slovy dramatika.

Je hudební doprovod Alexandra Meyera při každém představení stejný?

To, co Alexandre Meyer dělá, je nesmírně subtilní. Máme celou řadu styčných bodů, často daných v textu režií (například zvonek). Ale každý večer jsou tu drobné změny, které záleží na náladě v daném okamžiku, na našem propojení při konkrétním představení. Jsem pravděpodobně jediná, kdo to registruje: je to takové tajemství mezi námi dvěma, ale právě jím se naše propojení udržuje.

Od premiéry inscenace uplynul rok. Jak se vyvíjí vaše interpretace Und?

Teď je mi to mnohem bližší. Při prvních představeních jsem se hodně zaměřovala na svou paměť. I to bylo správné, jelikož Und je také text o paměti a moje úzkost z toho, že zapomenu text, zvyšovala i utrpení postavy. Nyní pracuji na tom, abych zachovala svěžest a spontaneitu a byla přístupná čemukoli, co přijde, třeba i během představení. Přizpůsobuju se tomu, co se děje s ledem, při každém představení tedy hraje svou roli náhoda.

Překvapila vás během zkoušek nebo představení něčím role Und nebo nějaká vaše reakce na práci na této roli?

Byla jsem překvapena tím, jak klidní byli Jacques a Vanasay během zkoušek. To souvisí s celým procesem, který se protáhl na víc než rok a půl. Ale obecně řečeno, energie byla zcela jiná než při operních produkcích. Zpěv vyžaduje především určitou úroveň energie, která by v Und byla už nadbytečná. Dali jsme si čas na experimentování, na práci do hloubky a nechali jsme věci přicházet, což je – a týkalo se to i opery – druh práce, který hledám.

Mnoho vašich uměleckých projektů slučuje slovo a hudbu, je to například četba pohádek s doprovodem Ensemble Agora či Shani Diluky, Sondheimův muzikál Passion, melodram Scénographies d’Edward Hopper od Graciane Finzi… V čem vám konvenuje spojení slova a hudby, navíc tak různorodé?

Dostávám tyto nabídky. Když pracujete na projektech, které kombinují hudbu a mluvené slovo, výhodou je, že na práci s hudebníkem je víc času. A samozřejmě mě také zajímá hudebnost mluveného slova.

V rozhovorech nápadně často používáte slovo „prozkoumávat“ (nikoli něco „studovat“ – roli, písňový repertoár – ale „prozkoumávat“ to). Vypovídá to něco o vás?

Možná. Slovo „studovat“ má nádech pedantství, ale ve slově „prozkoumávat“ je něco vzrušujícího. Miluji dobrodružství, jsem zvědavá a nebojím se zkoušet nové věci.

Můžete prosím říct, jaké zajímavé průzkumy vás čekají v dohledné době?

Ještě nevím, kam zamířím. Samozřejmě mám projekty – s divadlem, s hudbou, někdy s obojím. Budu pokračovat v práci na písních. Pokud jde o divadlo, ráda bych pracovala na projektu s velkým obsazením.

Děkuji za rozhovor.
***

Jacques Vincey: Natalii Dessay jsem režíroval velmi delikátně

Proč jste nabídl roli Und ve hře Howarda Barkera právě Natalii Dessay?

Natalie a já jsme se poznali prostřednictvím našich společných přátel. Byla obeznámena s mou prací a já s její. Dala mi najevo, že má zájem hrát spíš v činohře než v opeře, a tak jsme začali vymýšlet projekty, když vtom můj spolupracovník Vanasay Khamphommala navrhl Und Howarda Barkera. Poslal jsem jí text a byl jsem velmi překvapen její kladnou reakcí, protože je to dost obtížné. Ale Und je velmi hudební dílo – téměř hudební partitura, což obrací pozornost k hlasovým kvalitám a vyžaduje herce se znamenitým hudebním sluchem. Myslím, že Und se dotklo Nataliiny citlivosti. Hra je také o ženě, která něčeho zanechá, aby čelila neznámému, o změně stavu. Něco z té postavy a z ní jako umělkyně se v jistém období jejího života propojilo, a tak jsme se rozhodli do toho jít a ponořit se do této zkušenosti.

Bylo při vaší společné práci nějak poznat, že pracujete s herečkou, která má víc než dvacetiletou zkušenost z operního jeviště?

Samozřejmě, že jsem to poznal! Už jen ta krása (a odvaha) v Nataliině odhodlání považovat se za začátečníka, který se na tohle dlouho připravoval. Natalie má vlastnosti jak zkušeného umělce, tak i divadelního nováčka: je zvědavá, nadšená, otevřená novým myšlenkám, pracovitá. Zkouší nové věci. To je vlastně totéž, co celá léta dělala na operní scéně.

Překvapila vás něčím Natalie Dessay během zkoušek nebo představení?

Její schopnost soustředění je ohromující. Když pracujete s tak náročným textem, bez partnera, jen s hudbou, obvykle nevydržíte pracovat příliš dlouho, ale Natalie nás všechny dokázala vyčerpat a pokračovala dál! Jak bylo řečeno, mám skvělé vzpomínky na zkoušky: bylo to důvěrné (jen Natalie, Alexandre Meyer, Vanasay Khamphommala a já), soustředěné, klidné a často zábavné. Natalie umí skvěle propojit hloubku a lehkost.

Natalie je navíc velice intuitivní – pro tento text, kde musíte často upustit od hledání důvodů a spolehnout se na instinkt, to bylo nezbytné. Reaguje nesmírně rychle na jakékoli náznaky, takže musíte být velmi delikátní, když ji režírujete.

Srovnám-li text hry s inscenací, myslím, že jste udělali několik drobných škrtů. Jsou zpravidla tam, kde by nejednoznačný text hry mohl divákovi nabídnout alespoň nějaké vodítko. Proč?

Škrty ve skutečnosti nebyly provedeny na základě významu a my jsme nechtěli publikum mást ještě více, než bylo nutné. Souviselo to s hudebností celého textu, obecně se smyslem pro rytmus. Hned na začátku zkoušek jsem podvědomě tušil, že na jevišti musí být s Natalií hudebník a můj dlouhodobý spolupracovník Alexandre Meyer, takže jsme se rozhodli nakládat s textem v podstatě jako s libretem, což znamená včetně škrtů. Alexandre složil něco jako minimalistickou operu pro mluvené slovo a jednoho hudebníka. On sám přirovnává svou práci k psaní jedné dlouhé písně s refrény, slokami a přechody. Ta myšlenka se mi líbí.

Inscenace se zatím hrála ve třech sériích představení. V několika večerech se konala i debata s diváky. Které jejich reakce byly pro vás nejzajímavější?

Nedá se jednou větou vyjádřit, co je pro nás zajímavé, je to spíše pestrost reakcí. To je přesně to, čeho Barker toužil svým textem dosáhnout: nabídnout svobodu interpretace, rezignovat na hledání příčin a popustit uzdu asociacím a představivosti. Jsem dojatý, že lidé jsou součástí tohoto představení, aniž by přesně věděli proč. Reflektuje to práci, kterou jsme udělali při navrhování scény, například využití ledu na scéně, což navrhl výtvarník Mathieu Lorry-Dupuy. Led nemá něco „znamenat“. Nabízí kontrapunkt k výstupům herečky, rezonuje s textem, aniž by cokoli z něj vysvětloval, aniž by rozptyloval jeho nejednoznačnost. Oslovuje spíše cit než rozum. Mnoho lidí si led nějakým způsobem vysvětluje. Všichni mají pravdu, ale nikdo ne úplnou – ani my, ani nikdo z publika…

Plánujete nějakou další spolupráci s Natalií Dessay?

Především – Und bude mít víc než roční turné, až do června 2017. To je něco, na co se těším, protože Natalie do role i do textu proniká stále hlouběji. A pak, všechno je možné.

Děkuji za rozhovor.

Autorka děkuje panu Vanasaymu Khamphommalovi za laskavé zprostředkování obou rozhovorů