Ohlédnutí: Zlatá Praha roztančená

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Včera večer skončil padesátý druhý ročník mezinárodního festivalu televizní tvorby Zlatá Praha. Slavnostní koncert a vyhlášení výsledků naposledy rozzářily Novou scénu Národního divadla, která letos Zlatou Prahu hostila. Na několik dní se proměnila ve videotéku, kinosál i kongresové centrum v jednom, ale festivalový program byl štědře servírován ještě na dalších místech. Po tři odpoledne a večery se tanec usadil v prostorách Nákladového nádraží Žižkov a zároveň bylo zapojeno multikino CineStar Anděl, kde se konaly projekce některých soutěžních snímků. Sledovat kompletní program v zásadě nebylo ani fyzicky realizovatelné, ale mohl uspokojit větší škálu diváků.Videotéka na Nové scéněDo soutěžní části bylo letos přihlášeno sedmdesát dva snímků, kterým letos jednoznačně dominovala hudební tematika. Dokumentů o tanci či záznamů tanečních inscenací bylo málo, a tak se asi ani není co divit, že ceny si nakonec rozebraly snímky hudební, ačkoli jistě zaslouženě. Vyhlášení vítězů bylo přenášeno živě Českou televizí na stanici ČT art, takže nejde o žádné tajemství, ale rekapitulujme. Cenu Nadace VIZE 97 a současně i Český křišťál v kategorii Performing Arts si odnesl snímek z české produkce, záznam inscenace opery Věc Makropulos, již má na repertoáru Národní divadlo Brno v režii Davida Radoka. Brněnské studio České televize přistoupilo k natáčení ve stejném duchu jako inscenátoři samotného díla, takže jejich práce je jakousi extenzí divadla v audiovizuálních prostředcích. Cenu České televize získal německý dokument Mýtus tenoru, Český křišťál v kategorii Dokument rovněž německý snímek, Virtuozita. O Zvláštní ocenění za mimořádný umělecký počin se dělí záznam operety Krásná Helena z Francie a německá Mise Mozart – Lang Lang a Nikolaus Harnoncourt. Grand Prix byl oceněn německý dokumentární portrét Život, který miluji – klavírista Menahem Pressler. Festival ozdobila také Cena za celoživotní dílo, kterou převzala legendární herečka a pěvkyně Soňa Červená, jedna z nejobletovanějších hvězd letošního ročníku festivalu.Soňa Červená
Krásná setkání
Vraťme se ale o několik dní zpět k některým vrcholům programu a celého dění. Ačkoli je z podstaty věci vrcholem každé soutěžní přehlídky vyhlašování výsledků, atmosféra festivalu kulminovala na Nové scéně už v pátek večer. Nejprve byli diváci pozváni na setkání – recitál Soni Červené (na Nové scéně byla po dva dny umístěna také výstava jejích fotografií.) Půlhodinový program se nesl ve znamení hudby Bohuslava Martinů a jeho fascinace lehkými hudebními žánry meziválečné éry, zejména populárními tanci. V úvodu klavírista Karel Košárek interpretoval živě a zaníceně cyklus Film en miniature – šest skladeb pro sólo klavír z roku 1925, než se na jevišti objevila sama umělkyně. Tato neuvěřitelná dáma oslavila před nedávnem devadesáté narozeniny, ale energie a jistota, s jakou se pohybuje (nejen) na jevišti by jí mohlo závidět mnoho o desítky let mladších žen. Na programu byla klavírní verze Kuchyňské revue, kterou známe především z různých tanečních zpracování, neboť jde vlastně o balet. Rozverná skladba dokládající schopnost hudby vyprávět příběh stejně barvitě jako slova byla doprovázena původním veršovaným textem, jehož autorem je libretista J. L. Budín (vlastním jménem Jan Löwenbach). To byl právě part Soni Červené. Několik diváků se ze sálu během produkce vytratilo, ale je trochu nepochopitelné proč, protože v katalogu festivalu je program jasně popsán, a snad musí každý alespoň tušit, že Kuchyňská revue není vokální skladba a že půjde o recitaci!? Soňa Červená byla ve své kariéře stejně tak vynikající pěvkyní jako herečkou a nechat se provést tímto dílem jejím prostřednictvím je zážitek stejný, jako kdyby měla pěvecký recitál. Nejen že můžeme stále obdivovat sílu jejího hlasu při deklamaci, ale i způsob, jakým se vžívá do postav této jazzové frašky. Po jevišti se pohybuje s lehkostí, hraje celým tělem, gestikuluje a polidštěné předměty z Kuchyňské revue jejím prostřednictvím opravdu žijí.

Jakmile skončil podvečerní recitál, začali se před vchodem do sálu šikovat první návštěvníci dalšího programu, který měl začít až za hodinu a půl: Pocta Jiřímu Kyliánovi. Večer byla nachystána premiéra dokumentu režiséra Martina Kubaly, kterou jsme měli možnost před časem zhlédnout s hrstkou „vyvolených“ v předpremiéře. Kromě představení tohoto dlouho očekávaného filmového portrétu byly na programu další dva krátké filmy, na kterých se autorsky či režijně podílel Jiří Kylián sám a pak samozřejmě návštěvníky lákala jeho samotná přítomnost. Jiří Kylián je nejen choreografická legenda, ale také neobyčejná osobnost, která přitahuje publikum jako magnet. Přesto, nebo právě proto, že jeho veřejné vystupování je prodchnuté především velkou skromností a vnitřní noblesou. Jiří KyliánKolik zájemců se přišlo na Poctu podívat, nelze přesně spočítat, nicméně jich bylo asi tak dvakrát tolik, než mohla kapacita divadelního sálu Nové scény pojmout. A tak se nejen sedělo na sedadlech, ale také sedělo a postávalo na zemi a na schodech až ke dveřím, nemluvě o davu, který se dovnitř nedostal vůbec. Samotný dokument byl v katalogu videotéky, takže panika nebyla na místě, ale nikdo si nechtěl nechat ujít možnost Jiřího Kyliána alespoň krátce vidět. Dostat do jednoho divadla několik tříd z různých konzervatoří s jejich pedagogy, baletní sólisty i contemporary tanečníky a ještě zájemce, kteří profesně s oborem nic společného nemají, byl pro jeden večer neproveditelný úkol.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář