První rozhlasová nahrávka Smetanova Tajemství ještě z doby Protektorátu

Díky cenné snaze Společnosti Beno Blachuta vydávat ve spolupráci s Radioservisem dnes již historické snímky operních nahrávek dostává se nám do rukou snímek zvláště výjimečný. Totiž vůbec první ucelená nahrávka Smetanovy opery Tajemství, pořízená v rozhlasovém studiu Českého rozhlasu na počátku března 1945. Ano, záznam pochází de facto ještě z období Protektorátu Böhmen und Mähren, kdy do pohnutých květnových dnů a konce druhé světové války ještě zbývaly víc než dva měsíce… Až to vzbudí údiv, že vznikl v těchto již nervózních dnech blížícího se konce Třetí říše, při uzavření českých divadel nacisty v srpnu 1944… Shodou prazvláštních okolností právě Smetanovo Tajemství bylo posledním představením Národního divadla před násilným uzavřením, za řízení šéfa opery Václava Talicha. Premiéra jeho nastudování byla 15. dubna téhož roku, takže si Talich své nové inscenace mnoho neužil. Nicméně dirigentem této mimořádné nahrávky nebyl Talich, ale mladý, tehdy jen sedmadvacetiletý dirigent Jaroslav Krombholc, mimořádně nadaný umělec, který byl dalších třicet let dominantní osobností interpretace české opery.

Obsazení bylo přejato ze zmíněné Talichovy premiéry, účinkoval i orchestr Národního divadla, ale místo sboru ND se na nahrávce podílel Český pěvecký sbor s legendárním sbormistrem Janem Kühnem! Pozor, prosím, upozorňuji na zmatky kolem názvu sboru. Tento tehdy Kühnův a poté Veselkův sbor se dnes nazývá Pražský filharmonický sbor! Za Veselkovy éry byl stálým partnerem České filharmonie a již také světově uznávaným sborovým tělesem.

Operu Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské si autor sám nesmírně cenil a pokládal ji za svou nejdokonalejší komickou operu, provedenou poprvé 18.9.1878. Nikoliv náhodou. Z kompozičního hlediska je dílo dramaticky i ryze motivicky semknuté, s dokonale zvládnutou polyfonií hlasů již v nádherné ouvertuře. Ale i pro operu charakteristickým kontrapunktem ve vedení hlasů, suverénní tektonikou díla, důslednými leitmotivy i citlivě vystavěnými kontrasty se opravdu jedná o znamenité operní dílo geniálního autora. Sedmé v pořadí, následující po skvělé Hubičce a předcházející Čertovu stěnu, která je již pomyslným mostem z romantické hudby k hudbě moderní. Zde Smetana výrazně předešel svoji dobu.

Obsazení nahrávky je věru památné, je zde několik pěvců, kteří byli ozdobou již velké éry Otakara Ostrčila! Jako Zdeněk Otava, Marta Krásová, Marie Budíková, Karel Kalaš, ale i takový Karel Hruška, kterého Ostrčil angažoval za legendárního tenora buffo Adolfa Kroessinga!. Dominantní postavou opery se jeví konšel Kalina, kterého Smetana komponoval “na tělo” pro barytonistu Josefa Lva a nádhernou árii Kaliny přikomponoval pěvci ex post. Dobře učinil. Vznikla jedna z nejkrásnějších barytonových árií celé české literatury, o velké síle zlata a jeho čarovné moci… Jak soudobé, to tehdy Krásnohorská ani nemohla tušit! Zdeněk Otava byl tehdy přímým dědicem těch nejlepších tradic barytonového oboru. Přímý žák Bohumila Benoniho, projevem velmi podobný tónem, deklamací i artikulací slavnému Emilu Burianovi. Otava je sice světlejší typ barytonu, ne však tenorální (dr Ladislav Šíp se domnívá ve své charakterizaci Otavy, že byl vlastně tenor, který zpívá pro sebe tímto “pohodlný” obor…). Ne, s tím nelze souhlasit. Ano, Otava je světlejší typ barytonu. Ale s plnozvučnými hloubkami, které sám ve své originální, ale milé sebestřednosti charakterizoval s oblibou, že je má “černé jako fusekle”… Pro Otavu je typický pevný, rovný typ tónu burianovského charakteru, rozvíjený jakoby z užších vokálů. Velmi osobitý, originální až nezaměnitelný projev, zlomyslníky tudíž také dobře karikovatelný. Otavův Kalina nese pečeť výrazné osobnosti, u něhož každé slovo nachází svůj promyšlený výraz, jeho dikce a srozumitelnost slova je příkladná. Povšimněme si jen jeho pokynu Skřivánkovi : ” Ty budeš zpívat – zraje malina..” Precizně vypointovaná drobnokresba pěvecké fráze, s krásně, ba vzorově krytým tónem E. Na konci árie naopak totéž E ve slovech “jen zlato” otevírá, na rozdíl od perfektní krytosti tónu později u Václava Bednáře.

Kdo dnes vůbec zná jméno profundního basisty Jaroslava Veverky? Výrazný umělec vytváří přesvědčivě svého konšela Malinu, jemuž ovšem Smetana nedal zdaleka tolik prostoru, jako barytonu Kaliny. Čehož lze jen litovat vzhledem k nádheře Veverkova impozantního a libozvučného basu, s neobyčejně výraznými hloubkami. A je zde skvostná figurka Skřivánka v podání legendárního buffo tenoristy Karla Hrušky, přímého nástupce Adolfa Kroessinga! Hruška poprvé hostoval na angažmá v Národním divadle Vaška v Prodané nevěstě i Vítka v Daliboru ještě v éře Karla Kovařovice v roce 1918! V době  nahrávky mu bylo 54 let, byl na vrcholu kariéry. Dle velkolepého historického díla Františka Paly (Dějiny opery ND v období Otakara Ostrčila) byl Hruška ideálním Skřivánkem. Vynikal charakterizačním hereckým uměním mošnovského typu. Konkrétně ve Skřivánkovi přinášel něco z onoho kramářství, jak je poznal Hruška ještě u “taháků” v Plzni, co tuto postavu učinilo tak milou a blízkou. Tolik pohled od Františka Paly. Ano, já už bohužel kreace Karla Hrušky nemohl vidět, ani Oldřicha Kováře, který v roce 1945 byl již sedmým rokem mladším oborovým kolegou Hruškovým v ND. Ale ryze auditivně je ten skvělý výraz cítit v každé hudební frázi. Jeho replika na konci 1. dějství “a složím o tom písničku, to bude něco na jarmark” je úžasně hřejivá a zcela mimoděk dokáže vykouzlit úsměv na tváři… Hruška je opravdu barvou typický tenor buffo s leskem v tónu i s pěkně krytými výškami (na Gé –  v písni “Ó slyš to předaleký světe”). Prozrajujícími  poctivou školu Emila Buriana, u něhož se Hruška zdokonaloval již jako člen naší první scény. Krombholc nasazuje perfektní, hybné tempo jeho vtipného kánonu s Bonifácem “Aj, k čemu bratře strachy máš” ve 3.dějství. S půvabným výrazem na repliku Bonifáce “tam opravdu cos haraší” – v jeho slovech “ty hrdino, snad v peci nestraší” – v kouzelně ustrašeném výrazu, ač by se rád stavěl do pózy hrdé “statečnosti”….Vedle stárnoucího Karla Hrušky je zde věkově naopak mladý Beno Blachut v partu Víta, roli té nejčistší lyriky v české opeře! Blachut je již roku 1945 čtvrtým rokem v angažmá Národního divadla. Jeho Vít je dokladem, že to byl již v tomto období vyspělý, vyzrálý pěvec par excellence, na prahu třetí dekády věku. Blachutův Vít je vzorem odvíjení smetanovské kantilény, příkladné krásy lyricky měkkého, barevně zajímavého, temného hlasu. Ano, je to vroucí, jemná, ale mužná lyrika, která činí jeho Víta mustrem pro další generace tenoristů. Schopnost modulace, lehkost, samozřejmost vysokých poloh role i výšek samých, kouzelná piana (” Ó sladké tajemství ” – nasazené lehoučce na vysokém A a po druhé lehce shora vzaté v plné rezonanci měkkého forte!). Zejména ryze technicky, jak vokál “i” zní Blachutovi leskle a široce! Vít je na něm doslova postavený (vícekrát typické “můj  kvítku”, či arioso “když zveš mne přijď, můj Vítku”). A je to také přirozená, ale neokázalá, jakoby skromná vřelost, charakterizující tohoto kumštýře již v roce 1945. Tedy ne až v roce 1950, kdy elektrizoval nahrávkou Dalibora pro Supraphon, dodnes nepřekonaným kompletem téhož dirigenta Jaroslava Krombholce. Již zde, v Tajemství, je osobnost pěvce naprosto zřetelná a čitelná.Basová role Bonifáce je klasickou ukázkou charakterizačního umění, i průrazného, zvučného basu Vladimíra Jedenáctíka, jemuž se ještě v Brně přezdívalo “moravský Šaljapin”. Marta Krásová rozšiřuje přehlídku legend české opery. A to se ještě nemluví o zlaté éře opery Národního divadla, kterou je obvykle míněna až doba od roku 1945. Projev Marty Krásové je dokonalý, hudební fráze jsou vyklenuty do velkorysých oblouků. Z výkonu umělkyně nás oslovuje hudební inteleligence a jakýsi až starosvětský typ cudné umělecké kázně. Podobným dojmem působí i Marie Budíková jako Blaženka, jejíž arioso ve velkém duetu s Vítem vrcholí impozantně na slovech “Bůh sám ví, proč tě tak ráda mám”. Zaujme dlouhodechým frázováním i perfekcí vokálů, které u ní zůstávají srozumitelné i ve vyšších polohách. Akcentuji to proto, že neutralizování úzkých vokálů do nesrozumitelnosti bylo v době po éře paní Budíkové až moc časté. Pro mne až příchod Gabriely Beňačkové do Prahy ukončil éru tohoto častého nešvaru sopránů.Nelze nezmínit báječnou figurku Mistra zednického Karla Kalaše, jehož výstup je zazpíván s nonšalantní pěveckou elegancí, i krásným F ve frázi “ať vám v něm hodná žínka vládne zas”, zřejmě zde Kalašova kondice byla na vrcholu. U pěvce je to vždy velmi podstatná okolnost na rozdíl od dirigentů, neřku-li výtvarníků, sochařů, dramatiků či režisérů. Štěstím této nahrávky je, že nikdo z aktérů zde není za příslovečným zenitem sil, právě naopak!

Dirigent Jaroslav Krombholc byl velkou osobností hned v začátcích, to je z poslechu nahrávky víc než patrné. Již od velkolepě vystavěné ouvertury v podivuhodně majestátných, až překvapivě uměřených tempech a precizně interpretované polyfonii hlasů. Překvapivě proto, že později Krombholc trendoval spíše k živějším tempům a výraznějšímu dramatickému spádu i napětí. Bravurní tempo zde nasazuje Krombholc například u sboru “Rádi a veselí pomůžem při chmeli”, to navozuje víc jeho typičtější práci s tempy per futurum. Taktéž Blachutova ariosa “Ty sladká očka klopíš, ty znáš mých citů proud”, jakož i ono kantabilní ve 3. dějství -“A nechť vy otče budete mi lát, já žehnati vám budu v dálce” – s nádherně volným vysokým tónem Bé u Beno Blachuta na konci fráze – jsou ideálně tempicky i agogicky vystavěná! Však i na výrazu s pěvci poctivě pracoval, jako málokdo jiný, to mohu i pro historii osobně dosvědčit. Připočtěme si fakt, že nahrávka vznikla za pouhé dva dny, to je až neskutečné a de facto je to spíše typ vypracovanější live nahrávky!Český pěvecký sbor zní plasticky a plyne na krásném legatu střídavého dechu, je perfektní v přechodech do rychlých temp. Trochu překvapivě Janu Kühnovi vystupují do popředí tenorové hlasy, což na  nahrávce vedené pro Supraphon v roce 1953 se jeví dokonalejší ve scelenosti mužských hlasů. Patrně je to i faktem, že sbor opery Národního divadla pod vedením precizního Jarmila Burghausera  měl operu více nazpívánu, naopak Český pěvecký sbor vstupoval do tohoto díla jednorázově. Asi i nahrávací podmínky byly za osm let již dále a mixéři už zvuk sboru lépe a jemněji diferencovali.CD historicky prvního kompletu Tajemství je dokladem umění celé řady legend našeho divadla. Je dokladem vysoké profesionality ve všech složkách, dokladem obrovského talentu  mladého dirigenta Jaroslava Krombholce v jeho již sedmadvaceti letech. Byla pořízena v pouhých dvou dnech  ve skromných podmínkách tehdejší doby. Mohu ji jen vřele doporučit všem zájemcům, nadšencům, ale také adeptům operního umění, ať pěveckého či dirigentského.

Nelze v závěru opomenout, že Společnost Beno Blachuta iniciovala coby jistou prémii po doznění posledních tónů Tajemství, ještě cyklus Večerní písně Bedřicha Smetany. Písně na krásná slova Vítězslava Hálka,  zkomponovaná roku 1879. Beno Blachut je nahrál v roce 1952 za klavírního doprovodu dirigenta Františka Dyka. I když pozdější doprovazeč Jan Panenka je v úhozu citlivější, jedná se o interpretaci příkladnou. Z atraktivního cyklu pěti písní vyniká- dle mého vnímání – zejména druhá. To jest “Nekamenujte proroky”, s bezvadnou deklamací a imponující temnou barvou Blachutova mladistvě znějícího tenoru. Ale také závěrečná píseň – “Z tvých písní trůn ti udělám” – s obtížným vrcholem na vysokém A (na slovech “a královnou tě provolám, kam šíroširý sahá svět”). Pouštěl jsem si tuto píseň vícekrát a nemohl se té přirozené krásy hlasu a natažených, muzikálních dlouhodechých frází, nabažit. Nádherná tečka za mimořádným CD. To navíc obsahuje důkladně zpracovanou přílohu. Uvítal jsem, že obsahuje krom informací o skladateli, i opeře Tajemství, také údaje o všech pěvcích, dirigentovi, sbormistrovi, díky panu Beno Blachutovi juniorovi. U CD Smetáčkova Dalibora – tedy nahrávky Supraphonu – jsem nebyl nadšen chudou přílohou, zde je tomu tedy zcela naopak!

Hodnocení autora recenze: 100 %

Bedřich Smetana:
Tajemství
Dirigent: Jaroslav Krombholc
Sbormistr: Jan Kühn
Orchestr Národního divadla
Český pěvecký sbor
Nahráno ve studiu Českého rozhlasu 1945
celkový čas: 109:36

Malina – Jaroslav Veverka
Kalina – Zdeněk Otava
Panna Róza – Marta  Krásová
Blaženka – Marie  Budíková
Vít – Beno  Blachut
Bonifác – Vladimír Jedenáctík
Skřivánek – Karel Hruška
Mistr zednický – Karel Kalaš
Hospodská – Miloslava Fidlerová
Jirka – Jaroslav Skácel
Duch frátera Barnabáše  – Luděk Mandaus

Bedřich Smetana:
Večerní písně
Beno Blachut (tenor)
František Dyk (klavír)
Nahráno ve studiu Československého rozhlasu 1952
Celkový čas: 10:31

Foto interpretů: archiv ND