Bizetovi Lovci perel v Metropolitní opeře

Z ohlasů v zahraničním tisku

Vzácný úlovek Lovců perel v Met

Až se o tom začne mluvit, mohlo by se nečekaným hitem této sezony v Met stát nové nastudování Bizetových Lovců perel, jež mělo premiéru ve čtvrtek večer jako silvestrovské galapředstavení. Když velký operní dům uvádí novou inscenaci repertoárové stálice, jako je Verdiho Otello nebo v tomto případě spíše Bizetova Carmen, je inscenační tým pod tlakem, aby přišel s něčím novým, aby nějak zaujal. U méně známého díla (jakým Lovci perel jsou), jež je obecně považováno za operu, která je atraktivní, ale nepovedená (místy se vznášející se hudbou, s oprávněně proslaveným duetem, barevným sborovým partem, ale nevyrovnanou partiturou a poslepovaným libretem), je úkol jiný a objevnější. Inscenace musí z opomíjené opery udělat záležitost, musí ukázat, jaké poklady ukrývá, aniž však přetvoří její podstatu.

Britská režisérka a filmařka Penny Woolcock spolupracovala s vynikajícími sólisty (se sopranistkou Dianou Damrau, tenoristou Matthewem Polenzanim a barytonistou Mariuszem Kwiecienem), s velkým sborem Met a výrazným dirigentem Gianandreem Nosedou. Představuje tuto citlivou a zasvěcenou inscenaci, vytvořenou původně pro londýnskou Anglickou národní operu, kde byla poprvé uvedena v roce 2010. Jediná předešlá představení této opery se v Met konala před sto lety, roku 1916.

Roku 1863, když mu ředitel pařížského Théâtre Lyrique nabídl libreto Lovců perel, horkou jehlou spíchnuté dílko s dějem ponořeným do orientalistické exotiky a opírajícím se o několik nepravděpodobných náhod, bylo Bizetovi dvacet pět. Děj se odehrává na Cejlonu (dnešní Srí Lance) v dávných časech, příběh vypráví o rybářích Nadirovi a Zurgovi, kteří se přátelí už od dětství. Brzy zjistíme, že se v mládí oba zamilovali do nedosažitelné dívky Leily, kněžky hinduistického boha stvoření Brahmy. Než aby o ni soupeřili, zavázali se ni zapomenout a stvrdit své trvalé přátelství. V okamžiku, kdy opera začíná, uplynulo od té doby již mnoho let. K Zurgově velké radosti se nečekaně objevuje Nadir.

Paní Woolcock, která v Met debutovala roku 2008 režií Doktora Atomika od Johna Adamse, zahajuje tuto inscenaci odvážně tak, že s pomocí divadelní magie, jež transformuje jeviště do kalného prostoru pod hladinou moře, oživuje název opery. Za oponou s videoprojekcí (od 59 Productions) a světelnými efekty (od Jena Schrievera) tři herci zavěšení na neviditelných drátech (v kostýmech tradičních lovců perel navržených Kevinem Pollardem) mrštně plavou ve vodě sem a tam a hledají na mořském dně ústřice.

Způsob, jak Penny Woolcock Lovce perel aktualizuje, se skvěle osvědčuje. Umisťuje děj do blíže nespecifikovaného asijského prostředí v moderní době. Když se zvedne opona, spatříme pobřežní město plné chatrčí s víceúrovňovými, vratkými dřevěnými plošinami a nízkým dokem s vodou šplouchající při pobřeží (scénu navrhl Dick Bird). Sboristé, oblečení do směsi tradičního a moderního oděvu, někteří v sárí a sandálech, jiní zase v džínách a tričku, to vše v barvě země a rzi, představovali venkovany. Jsou tu lidé čtoucí noviny nebo hrající si se světlem. Jiní jsou však zaměstnáni pracemi, jež se po staletí nezměnily: ženy splétají květiny do girland; muži pálí kadidlo; rybáři spravují sítě. Mohla by to být dnešní bangladéšská či indonéská vesnice.

V pojetí paní Woolcock je hlavní postavou opery moře. Ačkoli jsou na něm rybáři životně závislí, stávají se přesto obětí jeho síly. V úvodním sboru, za zpěvu rituálních nápěvů zahánějících zlé duchy, vyjadřují lidé své obavy z moře. Je mezi nimi kněžka, aby se modlila za šťastný osud. Ta mladá žena je (jak jste jistě uhodli) Leila.

Zurga pobízí obyvatele městečka v naléhavé záležitosti: Je třeba vybrat nového náčelníka. Pan Kwiecien je ideálním představitelem Zurgy. Zpívá uhlazeným hlasem s lyrickou hloubkou, vypadá jako rozený vůdce, je pohledný, sebejistý a poněkud manipulativní. Mnoho lidí zdvihá tištěné fotografie Zurgy, což naznačuje, že tajná kampaň je v plném proudu. Zvolený se vší slávou, dává Zurga několika málo větami, které pan Kwiecien pronese s pronikavou intenzitou, jasně najevo, co to znamená. „Takže vy mi dáváte všechny pravomoci?“ ptá se. „Ano,“ ujišťují ho vesničané.

Pan Polenzani představuje břitce hodnověrného Nadira, který přijede zanedlouho po zvolení svého starého přítele. Nadir Leilu tajně následoval až do vesnice. Nejdřív se však během velkého duetu přátelství, „Au Fond du temple saint“, sejde se Zurgou. V tomto duetu oba muži znovu stvrzují svůj slib vyhýbat se Leile. Pro mladé muže, jakými jsou Nadir a Zurga, bylo pouto přátelství celoživotním závazkem. Přesto však je, z toho, jak je zde dobře známý duet inscenován, patrné napětí způsobené takovým závazkem.

Nejprve oba muži zpívají na opačných stranách jeviště, každý sám ponořen ve vzpomínkách na svůdnou Leilu. Ale když se k sobě otočí, propojí se navzájem. Jejich vášnivý, vzletný výkon, doprovázený žhavou hrou orchestru vedeného panem Nosedou, vnesl do známé hudby novou naléhavost.

Později v tomto dějství, když je Nadir sám, konfrontuje se s pravdou v okouzlující árii Je crois entendre encore. Navzdory svému slibu měl Nadir po nějaký čas nedovolený vztah s Leilou; stále po ní touží. Pan Polenzani zpíval tuto vtíravou vzpomínkovou árii s podivuhodně lyrickou něhou a zároveň vystihl jemně houpavé hudební tempo. A pokud si myslíte, že je nemožné, aby tenor dokázal korunovat fráze zasněné árie dojemnými vysokými tóny v pianissimu, podívejte se do Met a poslechněte si pana Polenzaniho, který ukazuje, jak se to dělá dokonale.

Paní Damrau přináší do role Leily oslnivou koloraturní hbitost, zářivý zvuk a spoustu charismatu.

Její prudkost je spojena s nebezpečím, protože Leila je panenská kněžka, která musí dodržet své sliby pod hrozbou trestu smrti, ediktem vynuceným veleknězem Nourabadem (jemný basbarytonista Nicolas Testé), který ji doprovází. Ve druhém dějství, kdy Leila a Nadir poté, co se shledají, zpívají vášnivý, plný duet, chvěje se tělo paní Damrau křečovitými záškuby, když se dlouho potlačené tužby její postavy konečně mohou projevit. Chvílemi byla její gesta poněkud teatrální. Přesto tím, jak Nadir odkládá vrstvy sárí a sukní, které má Leila na sobě, paní Woolcock výslovně ukazuje, co se děje. A paní Damrau zpívala oslnivě.

Milenci jsou odhaleni a odsouzeni k smrti. Na konci dějství nastane prudká bouře a zažene vesničany do hlaholu úzkostného zpěvu. Videoprojekce naznačují povodeň podobnou tsunami, živou připomínku zemětřesení v Indickém oceánu, které roku 2004 způsobilo úmrtí desetitisíců lidí ve více zemích a také i na Srí Lance.

Ve třetím dějství Zurga, který má pravomoc zabránit trestu smrti, čelí rozporuplným pocitům v naléhavé árii, které poskytuje panu Kwiecienovi jeden z jeho doposud nejlepších okamžiků v Met. Zurga, zmáčený bouří, se skrývá ve své kanceláři se stohy dokumentů naskládanými podél celé zdi. Vytáhne z ledničky pivo a propadne zádumčivosti, když si uvědomí, že Nadir ani Leila ho doopravdy nemilují, po čemž u obou touží.

Pan Noseda diriguje tuto často kritizovanou partituru, jako by na každém okamžiku hudby nesmírně záleželo. Inscenace, opírající se o vědecké vydání, se drží původního konce. Když Zurga rozežene mstivé vesničany tím, že zapálí svůj dům, umožní Leile a Nadirovi uprchnout. Sám očekává svůj osud ‒ jeho lidé brzy zjistí, co udělal. Bizet nebyl přesvědčen o působivosti tohoto závěru. Kéž by byl mohl vidět tuto inscenaci!

(The New York Times – 1. ledna 2016 – Anthony Tommasini)

***

Les pêcheurs de perles (Lovci perel), Metropolitní opera, New York

Navzdory tomu, co se můžete dočíst, New York nebyl, pokud jde o Bizetovy Lovce perel, slepý a hluchý. Met před sto lety opravdu uvedla tuto zjevně nevyrovnanou podívanou se superhvězdným pěveckým obsazením, která zahrnovalo Enrika Carusa, Friedu Hempelovou a Giuseppa De Lucu. Ale ten pokus trval jen po čtyři představení. Viděli jsme i relativně nová současná nastudování, ovšem v koncertních provedeních řízených Eve Queler, navíc v dlouhodobě neblaze vedené New York City Opera.

Ovšem nová inscenace v Met, uvedená s velkou slávou na Silvestra, není vlastně nová. Tato verze v nastudování Penny Woolcock a se scénou navrženou Dickem Birdem původně vznikla v Anglické národní opeře roku 2010 a později se vrátila v poněkud přetvořené verzi. Bylo by přehnané tvrdit, že tato rybářská výprava učinila nějaké objevy.

Stylově částečně moderní, roztříštěná v nesourodých detailech a s neomluvitelně ošklivým designem, zasazuje ne-děj do ubohých pobřežních chatrčí mezi stavby v chudinské čtvrti, úhledné sborové tribuny a plátěné vlny. Pozadí scény zdobí billboard, který měl být sexy. Kevin Pollard oblékl skoro všechny rádoby moderně a nedbale. Dokonalé klišé představuje nešťastný Zurga, který v kanceláři zaplněné počítačem, televizí a ledničkou chlastá pivo z láhve a kouří. Mezi jednotlivými částmi děje dojde i na baletky, které létají/plavou na drátech před videoprojekcí vzdouvajících se vln. Moc pěkné.

Špatné divadelní naladění je dvojnásob nešťastné, protože i ty nejpochybnější hudební hodnoty jsou sděleny a opatrovány se vší vážností. Gianandrea Noseda evokuje ve vnímavém orchestřišti vášně i vzpomínky. Mariusz Kwiecien sice nevládne velkým a mohutným barytonem, dobře to však kompenzuje výrazným pěveckým pojetím. Matthew Polenzani jako zamilovaný tenorista ve službě podává dostatečně znějící výkon tam, kde je to třeba, ale působivější je, když zpívá tiše a něžně. Vynikající hlas Diany Damrau zní sice občas pod tlakem nezvykle ostře, ale dokáže rozehřát srdce všech, když přednáší jiskřivé fráze v pianissimu. Nicolas Testé jako zlý Brahmův kněz vyzařuje přísnou autoritu.

Vizuálně jde jen stěží o tradiční, exotickou fantazii představenou roku 1863 skladatelem. Přesto však tato od tématu odbíhající stará partitura často převyšuje současný chaos.

(Financial Times – Martin Bernheimer)

***

Lovci perel – nesoudržně okouzlující

S dávkou skvělého zpěvu a s inteligentní inscenací by se tato Bizetova opera měla vznášet – vlastní nedostatky tohoto díla jej však bohužel táhnou zpět k zemi.

Je těžké kohokoli vinit ze snahy uvést další Bizetovu operu do repertoárového hlavního proudu. Ačkoli skladatel zemřel v mladém věku ‒ nedlouho po dokončení své pozdější hlavní zbraně Carmen ‒ lyrické nadání a smysl pro orchestraci se projevují i v jeho podivných jevištních dílech. Sama existence takového méně významného díla může vést k lákavé naději, totiž že vhodný režisér, pracující s vhodnými sólisty, může dodat určitou podstatu, jež chyběla v jednom z méně významných scénářů, a tím zajistit, že představení více děl z Bizetovy tvorby bude stát za to.

Met vrhla vše, co má, do Lovců perel (obecně uznávaných předchůdců Carmen, v Bizetově kánonu). Současná nová inscenace, sdílená s Anglickou národní operou, slouží v New Yorku jako nástroj hvězdné sopranistce Dianě Damrau. Inteligentní inscenace je dílem Penny Woolcock. A ztělesnění milostného trojúhelníku ze scénáře je dílem páru hlasů nejvyšší úrovně, náležejících opravdovým hercům: barytonistovi Mariuszi Kwiecienovi a tenoristovi Matthewovi Polenzanimu. Všichni pěvci přinášejí během představení okamžiky plné naléhavého citového prožitku, ovšem ani s tak pozoruhodným tvůrčím týmem, nepřináší tato opera víc než jen nesoudržně okouzlující večer.

Přetrvávajícím problémem zůstává, že nejbohatší dramatické charakteristiky libreta se zpravidla objevují v sólových výstupech, zatímco sborové scény působí dojmem, že byly vystříhány a poslepovány z lepších příběhů. Až když se Nadir – marnotratný syn, příslušník starověké cejlonské obce lovců perel – vrátí zpět do města a znovu stvrzuje s místním politikem Zurgou, svým starým přítelem, přísahu, začnou se konečně dít zajímavé věci. To když se Nadir přizná publiku, že ve skutečnosti sledoval Leilu, ženu, o níž oba muži přísahali, že o ni nebudou usilovat.

Pan Polenzani byl v pondělí večer nejdojemnější, když zpíval árii Je crois entendre encore se zastřenou křehkostí, jež nepostrádala nic z pronikavé čistoty potřebné během jejího klamného, vysoko stoupajícího finále. Tento známý úryvek je někdy zpíván čistě pro svou krásu ‒ bez jakéhokoli náznaku pěvcova trápení. Polenzaniho muka byla hmatatelná a podobná jiným bludným frázím z této opery, jež utvářejí společensky vzdornou stránku Nadirova charakteru. Tenorista byl po doznění odměněn velkými ovacemi ‒ jež navíc začaly největším možným komplimentem publika (tím, že publikum zůstalo na vteřinu nebo dvě zcela potichu, místo aby se vrhlo do povrchního potlesku).

Když se pak Nadir setkal se Zurgou, oba pěvci, Polenzani i Kwiecien, předvedli své bohaté, plné hlasy, ale děj působil poměrně mechanicky: Dva muži soupeřící o ženu, konec příběhu. Jiskřivému hlasu paní Damrau se rovněž nejlépe dařilo během Leiliny árie ve druhém dějství Comme autrefois. Jinde, zvraty jejího tělesně prožívaného vztahu se žárlivým Kwiecienem v závěrečném dějství, byly dobře provedeny ‒ ale opět nijak zvlášť dramaticky výrazně. Ukázalo se, že nejlepší stránka velkých sborových scén nemá nic společného s dějem, to když si dirigent Gianandrea Noseda (vedení washingtonského Národního symfonického orchestru mu bylo svěřeno právě tento týden) vychutnával každý barevný odstín propracované partitury spjaté s nedostatečným příběhem.

Intelektuálně nejzajímavějším aspektem celé inscenace je jemný způsob, jak paní Woolcock aktualizovala místo děje. Nejde jen o to, že do pozadí scény zakomponovala televize a přívěsné motory ke člunům (něco takového se v současných inscenacích očekává, a to i v těch, jež nejsou agresivně avantgardní). Poznámky k této opeře z devatenáctého století v programu Met sice správně začínají citátem z Orientalismu Edwarda Saida (jako by tím mělo být řečeno, že teď lépe chápeme meze tohoto historického přístupu k charakterizaci), paní Woolcock nabízí podstatnější nápravu ihned po předehře.

Zatímco členové vynikajícího sboru Met představují divákům Bizetovu rozpačitě exotickou vypravěčskou situaci ‒ v níž orientální společenství lovců perel potřebuje mystického zpěváka k zahnání mýtického nebezpečí ‒ vidíme, že krajině této komunity pracujících lidí dominuje moderně působící billboard, který využívá týž ideál elitního ženského půvabu, jaký lze nyní kvůli komoditní kultuře a globalizaci najít kdekoli na světě. Tato volba pomáhá zmírnit výrazně bezvládnou a línou exotičnost Bizetova libretisty a přináší svět příběhu blíže našim vlastním vjemům. Podobně, když Zurga udělá prvních pár kroků na jevišti, aby z vesničanů vymámil nějaké hlasy, přiměje paní Woolcock členy sboru, aby rozdávali laciné nekvalitní masky Kwiecienovy vlastní tváře ‒ pěkný efekt, který vypadá jako laciné politikaření, jímž opravdu je.

V tu chvíli se může zdát, že paní Woolcock téměř dokáže inscenovat Lovce perel tak, aby působili moderně a hluboce. Nakonec však nemá v rukávu eso, jež by dokázalo napravit kostrbatý, dějově komplikovaný konec (dlouho považovaný za nepravděpodobný, dokonce i na operní poměry). Nakonec to vypadá, že zmiňované zvraty jsou psychologicky zcela náhodné, ovšem zdá se, že jsou matoucí i pro tak schopné herce a tak chytrou režisérku. Velké okamžiky zpěvu v této inscenaci stojí za to vyslechnout, ale jakmile skončí, sen o klasickém chápání Bizetovy výjimečnosti se i nadále zarytě vzpírá uskutečnění. Možná je to tím, že potomstvo někdy věci správně kriticky ocení.

(The Guardian – 5. ledna 2016 – Seth Colter Walls)

Georges Bizet:
Les pêcheurs de perles
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Penny Woolcock
Scéna: Dick Bird
Kostýmy: Kevin Pollard
Světla: Jen Schriever
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce English National Opera Londýn / Metropolitan Opera New York)
Premiéra 31. prosince 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 16. 1. 2016)

Zurga – Mariusz Kwiecien
Nadir – Matthew Polenzani
Leila – Diana Damrau
Nourabad – Nicolas Testé

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová