21. ledna 1904 večer

  1. 1
  2. 2

panovalo v budově českého Národního divadla v Brně mimořádné vzrušení. České divadlo tehdy sídlilo v šedivé, nepříliš pohostinné budově na rohu tehdejšího Radwitova (nyní Žerotínova) náměstí a ulice Veveří. Ani zdaleka se nemohlo rovnat pyšné budově, kterou pro německé Městské divadlo postavili pánové Fellner a Helmer a která byla při svém otevření v listopadu 1882 první divadelní  budovou na evropském kontinentě s kompletním elektrickým vybavením dodaným Edisonovou firmou z Paříže.V té šedivoučké budově, kterou Brňáci láskyplně nazývali stará bouda na Veveří, se toho čtvrtečního lednového večera sešli patrně všichni, kdo v tehdejším českém společenském a kulturním životě Brna něco znamenali. Konala se dlouho napjatě očekávaná premiéra Její pastorkyně. Padesátiletý Mistr se konečně dočkal toho, že jeho opera, dílo inspirované velkou láskou a asi ještě větší bolestí, se dočkala jevištního provedení.Rok předtím, v lednu 1903, Leoš Janáček po letech usilovné práce operu dokončil a nabídl ji šéfu opery Národního divadla Karlu Kovařovicovi. Ten dílo odmítl, a tak se k jeho provozování odhodlalo Národní divadlo v Brně.Uvědomme si ale, co se tehdy pod tímto honosným názvem skrývalo. Ve staré budově bývalého hostince upravené pro divadlo (hrálo se tam až do roku 1952 a ještě dlouho potom se v ní zkoušelo, než definitivně ustoupila nové výstavbě) provozovaly divadlo společnosti, kterým je svěřovalo Družstvo Národního divadla v Brně. Brněnské česká divadelní sezona trvala od konce srpna do počátku března, potom divadlo pořádalo zájezdy do mnoha českých a moravských měst.

Každý týden byla premiéra. Opera měla orchestr o třiceti dvou, maximálně třiceti čtyřech členech, který samozřejmě účinkoval v operách, operetách, singšpílech, prostě všude, kde to bylo zapotřebí. Operní sbor byl šestadvacetičlenný a jeho členové hráli, zpívali a tančili ve všech inscenacích. O baletu se tehdy mohlo divadlu jen zdát. Občas bychom si měli všichni uvědomit, v jakých podmínkách se tehdy divadlo provozovalo. Až příliš rádi si v dnešní době idealizujeme časy dávno minulé a zapomínáme, že realita byla mnohdy zcela jiná. A měli by si to občas také uvědomit některé odborářské bojovnice a odborářští bojovníci za práva pracujících.

V sezoně 1903–1904 byl ředitelem divadla tenorista Alois Staněk-Doubravský. Do inscenace byly obsazeny nejlepší možné síly souboru, za dirigentským pultem stál Janáčkův žák Cyril Metoděj Hrazdira, muž se zkušenostmi z řady divadel a orchestrů a Janáčkův ctitel. Ale zkoušky přesto neprobíhaly bez problémů. Janáčkova partitura byla pro mnohé hudebníky příliš nezvyklá a nepochybně, jak už to mezi kumštýři bývá, byli mezi nimi i tací, kteří dílu příliš nefandili.Nicméně představení zahnalo všechny obavy. Přijetí, dle mnohých dobových svědectví, bylo vpravdě velkolepé. První krok, byť k němu došlo v neuvěřitelně skrovňoučkých poměrech, se plně vydařil. Připomeňme si tehdejší tvůrce a jejich pozdější osudy. Dirigent Hrazdira byl patrně velmi svérázný umělec. Po několika letech brněnské divadlo kvůli neshodám opustil. Působil pak v různých angažmá v jihoslovanských divadlech a orchestrech a všude tam propagoval pilně českou hudbu. Počátkem dvacátých let se vrátil do Brna, kde v roce 1925 zemřel.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář