„Jarmila Novotná opět v Národním divadle“

Texty Ivana Medka (6)

Medkovy poválečné hudební kritiky se zaměřují hlavně na instrumentální hudbu, ve které československý život přinášel mnohé události světové úrovně – a samozřejmě také některé koncerty méně světové úrovně. Několik jeho textů o opeře a operetě (i baletu) z roku 1946, to je spíš výjimka v jeho referentské činnosti. Pohled ovšem přinášejí pozoruhodný: jasný, ostrý, nešetrný, v mnoha ohledech stále živý a co víc – potřebný.

Medek upozorňuje na nedostatky a nešvary, které scénický provoz provázely a provázejí, na častou neujasněnost toho, co chtějí inscenátoři sdělovat – a zároveň na spíše průměrnou úroveň navštívených představení. Ať už se odehrávají ve Velké opeře 5. května („Je nutné uvážit, že prostě nelze hrát každý den, když se nevěnuje lepší příprava jednotlivým premiérám a když málokterý člen operního souboru dovede vůbec čistě intonovat a zpívat v rytmu.“), Karlínské operetě, ale i v Národním divadle, o němž píše: „…musíme doufat, že příští sezóna bude ve znamení zvyšování podstatně pokleslé úrovně naší první operní scény.“

Zařazujeme také Medkův referát na vystoupení pěvkyně Jarmily Novotné v Národním divadle, přestože nešlo o účinkování v konkrétním představení, ale o převážně recitálový večer s bohatou společenskou účastí.

Fra Diavolo v Karlínské operetě
V současné krizi lidové zábavy je jisté, že operetu nelze vzkřísit k životu ani adaptováním starých, buržoazně maloměšťáckých operet, ani jejich eventuelním nahrazováním lehčím žánrem operním. Dramaturgie karlínského divadla se postupně pokusila o oba způsoby a oba ztroskotaly. Páteční premiéra Auberovy komické opery Fra Diavolo nad míru jasně prokázala nedostatky našich operetních režisérů, zpěváků a takřka všech spolupracovníků, vytvářejících problematické nastudování. Celkové pojetí této jasné, naivní opery, jejíž hudba přes zřejmý primitivismus nikde nepřekračuje hranice vkusu, bylo mylné. Nedostatek stylové čistoty a jednotnosti se projevoval nejmarkantněji v typicky operetních kostýmech (I. Hadravová) a v nepřesvědčivé výpravě Miroslava Kouřila, která staví vedle sebe scény vesnicky romantické a takřka moderní interiér v druhém jednání. Režie Karel Zavřela a Tomáše Boka se snaží o jevištní pohyb se střídavým úspěchem. Výsledkem je, že scénická akce je někdy úplně statická a jindy zase bezdůvodně vrtošivá. Bují extempore a užívá se jich typicky operetním způsobem. Nový text má úspěch jen v nepříliš vtipných aktuálních narážkách. Slova písní (Josef Vymětal) jsou často velmi ubohá. Výkony sólistů mají různou úroveň. V celku je možno říci, že se všichni poctivě snaží, aby vyhověli náročným požadavkům zpěvních partů. Slušný orchestr se za dobrého vedení R. Kubínského rozehrál až během představení. Dosavadní neúspěchy v porevolučních operetních inscenacích ukázaly však přece aspoň částečnou cestu, která se před námi v tomto oboru rýsuje: je to především snaha o aktuální nový repertoár, jenž se ovšem musí pracně hledat. Druhá cesta je v částečném nahrazení operety aktuálním kabaretem nebo revue. Bezpodmínečně nutná je ovšem i dokonalá technická příprava všech spolutvůrců budoucí lidové operety. V tomto směru může velmi mnoho vykonat hudební i dramatická konzervatoř důsledně požadovanou všestranností absolventů. Jen tak bude možno odstranit z operetních reprodukcí stálý nádech diletantismu.
(Svobodné Československo – 22. 1. 1946)

Pohádka o Honzovi
Při pohledu na první poválečnou inscenaci baletního souboru Národního divadla nás nejvíce zaujme otázka, pro koho je vlastně tato Nedbalova pantomima napsána. Pro dospělé nebo pro děti? Z nového nastudování, jež připravil Emanuel Famíra, to rozhodně nepoznáme. Děti se zde baví hlavně podružnými detaily, nechápou však souvislosti. Dospělí pak chápou také všechno možné, jen skutečný obsah a zpracování je nudí. Zemřelý Joe Jenčík o podobných představeních říkal: „Páni ledacos vidí, dámy ledacos vidí a děti nevědí, co to je.“ To jest ovšem především problém kostýmů. Obsahově jest Pohádka o Honzovi velmi primitivní a hudebně – i když patří mezi Nedbalovy nejlepší skladby – nepatří na jeviště Národního divadla. Jedinou omluvou pro dramaturgii Národního divadla je skutečnost, že Pohádka o Honzovi je první český národní balet, jehož význam je především historický.

Tance nastudovali Antonín Landa, Miroslav Zlochovský, Zora Šemberová a Marina Olenina Dragovičová. Pohybově nejlepší úroveň mělo vložené temperamentní srbské kolo v posledním obraze. Scény pantomimické často pokulhávaly i za nejnáročnější logikou. Hudební nastudování (František Škvor) partituře neublížilo, neprospělo a také nevybočilo z běžného (to jest dosti nízkého) průměru. Pohádková výprava Jaroslava Bendy byla ve druhém, třetím a čtvrtém obraze únavně tmavá a jinak vkusně využívala prvků folkloristiských. Z celého představení se nám nejvíc líbil drak. Co však rozhodně odsuzujeme je použití československého státního znaku při závěrečné scéně. Takovýchto výsostných symbolů by nemělo býti zneužíváno ani v Národním divadle.
(Svobodné Československo – 27. 2. 1946)

Nové provedení „Jakobína“
Čtvrteční nové nastudování Dvořákova Jakobína v Národním divadle bylo již zcela ve znamení končící sezony a blížících se divadelních prázdnin. Dirigent Karel Nedbal se omezil na udržení souhry a pro zdůraznění pěveckých výkonů náležitě tlumil orchestr. Nevyrovnanost ensemblových čísel stejně jako zvuková nesourodost orchestrálních skupin spadá ovšem na jeho vrub. Hanuš Thein se snažil o zživotnění režie, přičemž mu často vycházely efekty až operetního charakteru (poskakování sboru při Jiřího písničce v prvním jednání). Příliš papírová výprava Jiřího Gottlieba byla nejlepší ve třetím jednání. Trapným rozladěním a nevyrovnaností trpěly sbory, nastudované Miroslavem Kampelsheimerem. Představení bylo do jisté míry ve znamení třiceti pětiletého uměleckého jubilea Karla Hrušky, který podal dobrý charakterizační výkon v roli učitele Bendy. Hlasově byl nejlepší Eduard Haken, jehož purkrabí vynikal také temperamentním hereckým projevem. Ostatní sólisté nikterak nevybočovali z mezí obvyklých výkonů a o úspěšné dokončení představení se zasloužili všichni stejnou mírou. Při celkovém posuzování této poslední letošní premiéry v Národním divadle musíme především uvážit nevhodný termín a jistě i únavu celého souboru a musíme doufat, že příští sezóna bude ve znamení zvyšování podstatně pokleslé úrovně naší první operní scény.
(Práce – 9. 7. 1946)

Verdiho Traviata ve Velké opeře
Pod taktovkou Waltera Duclouxe
Čtvrteční představení Verdiho La traviaty ve Velké opeře 5. května bylo bohužel ukázkou toho, jak si nepředstavujeme úroveň operní scény, která si činí nárok na mezinárodní charakter a konkurenci. Nejedná se jen o toto představení, jedná se o principy našeho hudebního života a hlavně o výchovu naší mladé hudební generace a nového divadelního obecenstva. Je nutné uvážit, že prostě nelze hrát každý den, když se nevěnuje lepší příprava jednotlivým premiérám a když málokterý člen operního souboru dovede vůbec čistě intonovat a zpívat v rytmu. To jsou ovšem bolesti i jiných scén, ale je přece nanejvýš nutné uvažovat o jejich odstranění důkladnější a snad také pomalejší výchovou mladých zpěváků a zpěvaček. Musíme si uvědomit, že druhý rok po skončené válce nemůžeme být a nebudeme shovívaví k základním nedostatkům, ať se již objeví kdekoliv a u kohokoliv. Nechceme přece množství hudby a spoustu představení stůj co stůj, ale pouze skutečně vysoké výkony, které by nám potvrdily stále stoupající úroveň našeho hudebního života. U takových představení se pak vůbec nesmí měřit zkušební čas.

Hlavní atrakcí čtvrtečního představení bylo pohostinské vystoupení mladého amerického dirigenta Waltera Duclouxe. Jeho pojetí se tempem dosti lišilo od našich představ a celkový výkon byl, až na několik drobných detailů, ještě značně nepropracován. Distonující dřevěné dechové nástroje, tvrdé žestě a ne vždy zcela přesvědčivý kontakt se scénou nepotvrdily nám výjimečnost jeho dirigentského umění. Nově angažovaná Marie Kišoňová jako Violetta má hladký uvolněný soprán, ve střední poloze dobře ovládaný a lehký, ve vyšších polohách však dosti zúžený a intonačně nepevný. Vcelku však znamená jistě velký přínos pro Velkou operu, od níž očekáváme v nastávající sezóně také velké výkony.
(Svobodné Československo – 24. 8. 1946)

Jarmila Novotná opět v Národním divadle
Po dlouhé přestávce vystoupila Jarmila Novotná opět v Praze v Národním divadle, ovšem ne ve svém nejvlastnějším oboru – opeře, nýbrž v písňovém a částečně áriovém pořadu, ve kterém ji doprovázel pianista Alfréd Holeček. Spoluúčinkovalo Ondříčkovo kvarteto, které vynikajícím způsobem zahrálo úvodní Sukovu Meditaci na chorál Sv. Václave a Janáčkův první smyčcový kvartet. V hereckém a osobním projevu dospěla Jarmila Novotná za svého pobytu v Americe jistě k velkému zvýraznění a kouzlo její osobnosti zůstává dále největším kladem této naší, dnes vlastně mezinárodní zpěvačky. Hlasově zní její jemný soprán nejlépe ve střední poloze, v níž dociluje velkého množství barevných rejstříků a je technicky brilantně ovládán. Vysoké polohy jsou poněkud užší a působí ostrým dojmem. V dynamice postrádá ovšem potřebné šíře a pohybuje se mnohem jistěji v oblastech tiché lyriky, kde není potřeba hlasové vypjatosti. Pořad, složený ze skladeb Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka a Václava Štěpána, zazpívala Novotná se skutečným stylovým pochopením, což bylo v jejím gestu někdy snad zbytečně vnějškově zdůrazněno. Koncert, který se konal pod záštitou ministra školství doktora Jaroslava Stránského, měl přirozeně velký ohlas. My se však přiznáváme, že jsme očekávali výkon větší a mnohem bezvadnější, jakého se jistě v příštích letech dočkáme. Vnější úspěch koncertu, jehož se jako předsedkyně Československého Červeného kříže zúčastnila, choť prezidenta republiky paní Hana Benešová, byl velmi značný.
(Svobodné Československo – 30. 8. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy