Rehabilitace Pádu Arkuna?

Veronika Vejvodová, 10.10.2014 13:00

Ve čtvrtek 9. října se v Národním divadle uskutečnila očekávaná premiéra poslední opery Zdeňka Fibicha Pád Arkuna. Když nepočítáme koncertní provedení opery ve zkrácené verzi v roce 1989, byl Pád Arkuna na prknech Národního divadla uveden naposledy v roce 1925, tedy skoro před devadesáti lety. Podařilo se nové inscenaci obhájit zapomenuté Fibichovo dílo a dokázat jeho životaschopnost v současném operním repertoáru?
Seznámení s operou
Pád Arkuna je z trojice oper, které Fibich komponoval na libreta své milenky, spisovatelky a literární kritičky Anežky Schulzové (Hedy, Šárka, Pád Arkuna). S látkou dějin pobaltských Slovanů seznámil Fibicha a Schulzovou tehdejší ředitel Národního divadla František Adolf Schubert, který se sám tomuto tématu na odborné úrovni věnoval – je autorem studie Rujana, Wittow, Arkona. O původu a významu těchto jmen z roku 1898. Schubert a poté roku 1898 i Fibich se Schulzovou podnikli výlet na Rujanu, kde se děj opery odehrává. Schulzová se při psaní libreta přidržela reálií a historických dat: Na ostrově Rujaně vládl kníže, ale neomezenou mocí disponoval velekněz. Hlavním bohem byl Svantovit, jehož socha byla přístupna pouze kněžím na Arkuně. Rujci měli pověst pirátů. Poraženi byli až roku 1168 vpádem Dánů, během něhož byla zničena proslulá svatyně na Arkoně.

Původní název opery byl Pád Jarkuna a dokončena byla ve druhé polovině roku 1898. Zajímavé je členění opery na dva díly – první s názvem Helga, druhý Dargun, který má tři jednání. Co se stylu týče, jedná se o kombinaci velké francouzské opery s patrným vlivem Richarda Wagnera, prvky hudebního dramatu a s koncem ve formě velkooperního šoku. Fibich ale také částečně zachoval klasické členění na recitativ a árie. Jednotlivé postavy jsou sice psychologicky prokreslené, ale každá z nich reprezentuje jeden afekt.Dvojdílnost opery lze také chápat jako tetralogii složenou z jednoaktovek, přičemž jednotlivé části by mohly být pojmenovány podle postav, které v té konkrétní části dominují: 1. Helga, 2. Jaroměř, 3. Radana, 4. Dargun. Samozřejmě se nabízí srovnání s Wagnerovým operním cyklem Prsten Nibelungův, a co se postav týče, tak Fibichova opera snese porovnání s postavami ze závěrečné části Wagnerova cyklu Soumrak bohů (Hagen, Gunther, Gutruna, Siegfried, Brünnhilda – Dargun, Rutan, Radana, Jaroměr, Margit). Je také zajímavé, že celé libreto Anežky Schulzové má jednotný verš – pětistopý nerýmovaný jamb proložený písňovými formami.

Premiéra opery v roce 1900 a další inscenace
Premiéra Pádu Arkuna v roce 1900 nepatřila k nejsledovanějším novinkám – zapadla mezi první uvedení oper Kníže Igor (Borodin), Čert a Káča (Dvořák), ale i dobového operního průměru – Andrea Crini (Trneček), Na útěku (Kàan z Albestů), Babička (Horák) nebo Stáňa (Malát). Do okolností prvního provedení také nepříjemně zasáhlo hašteření o volné vstupenky do Národního divadla pro žurnalisty, ale především Fibichovo úmrtí (zemřel měsíc před premiérou 15. října 1900).Premiéra Pádu Arkuna se uskutečnila 9. listopadu 1900 – dirigentem představení byl tehdejší šéf opery Karel Kovařovic, režie se ujal Robert Polák. Kritika dílo oceňovala vesměs pozitivně, zejména dramatičnost a působivost opery a její slovanský prvek. Některým kritikům se však zdála málo česká a národní. A skutečně – opeře nemůžeme upřít určitý mezinárodní prvek, týkající se látky i hudebních prostředků. Nicméně, po šesti reprízách byla opera stažena z repertoáru a uvedena opět v roce 1902 s úplně stejným průběhem (pouze šest repríz). Opětně dílo „objevil“ Otakar Ostrčil v roce 1925. Nové uvedení se hrálo do roku 1933 v celkem šestnácti reprízách.Fibichova opera tak zapadla mezi řadu průměrných oper s obrozeneckým obsahem a ani provedení v roce 1925 nebylo pro budoucnost díla rozhodující. Paradoxně pro některé kritiky opera nesplňovala národnostní požadavek. V roce 1989 si na operu „vzpomněl“ dirigent Petr Vronský, který ji nastudoval v koncertní podobě a ve zkrácené verzi – na prknech Národního divadla ji uvedl dvakrát. A opět – vzkříšení zapomenutého díla se nekonalo.Další upozornění na Fibicha proběhlo v roce 2008 na muzikologické půdě. Jako první na jeho pozdní opery upozornil Jiří Kopecký publikací Opery Zdeňka Fibicha z devadesátých let 19. století (Olomouc 2008).

Rehabilitace 2014?
Ještě před samotnou premiérou se vedení divadla zasadilo o velmi slušnou propagaci této inscenace a Fibichovy opery vůbec – nejenže byly uskutečněny besedy s tvůrci inscenace, ale sám dirigent představení John Fiore natočil několik videí, ve kterých rozebral hlavní motivy jednotlivých částí opery. Tato videa se pak šířila prostřednictvím internetových médií (najdete zde). Z hlediska propagace se tak jednalo o velmi chytrý tah, který již dopředu mohl seznámit diváka s novým dílem. Ano, takto by se to mělo dělat už také proto, že neexistuje kompletní nahrávka díla, které v podstatě nikdo z žijících operních fanoušků, znalců či profesionálů nezná.

Vůbec zařazení tohoto díla do repertoáru opery kvitujme s nadšením. V současné době, kdy nové opery téměř nevznikají, nezbývá než se obracet do minulosti a nacházet díla kvalitní, ale časem zapomenutá. Role Národního divadla by pak v tomto procesu měla být zásadní. V tomto konkrétním případě můžeme novou inscenaci také chápat jako splacení dluhu skladateli, který si jistě zaslouží být vyzdvihnut.Opera má bohužel několik nevýhod, které mohou diváka odradit – dlouhé trvání, složité libreto a wagnerovskou nálepku. I když je opera silně Wagnerem ovlivněna, není to jediný prvek Fibichovy opery. Fibich si přes všechny vlivy zachoval svůj vlastní jazyk a vytvořil svébytné dílo. Libreto Schulzové je kromě několika patetických momentů (například setkání Margit a Darguna, katastrofický konec a podobně) také velmi zajímavé, propracované a klade důraz na psychologii postav. Je sice někdy trochu obtížné se v postavách vyznat, nicméně děj rozhodně není zmatený a v porovnání s některými jinými operami na tom Pád Arkuna ještě není tak špatně. Nemůže být tedy řeč o tom, že by libreto bylo opeře překážkou k jejímu prosazení. Možná že největším problémem opery je sama doba vzniku, kdy se operní žánr ocitl v určité krizi před nástupem modernismu. Moderní směřování ale Pád Arkuna také částečně reflektuje ve smyslu prokomponovanosti, důrazu na psychologii postav a nezvyklou instrumentaci.Nová inscenace dokazuje, že Pád Arkuna je dílo životné, zajímavé, kvalitní a plné výrazných momentů. Tento fakt výborně podtrhla režie Jiřího Heřmana. Po vizuální stránce šlo o podívanou, která vyzdvihla charakter celého díla. Scéna (Pavel Svoboda) se odehrávala v přístavišti, které charakterizovalo přímořský ráz na Rujáně. Vedle toho byla scéna členěna do hloubky, někdy až do tří vrstev, které se navzájem prostupovaly. Vznikl tak velmi působivý prostorový dojem scény, který byl ještě umocněn promítáním na průhledné „opony“. Děj opery byl zasazen do současnosti a pád Arkuna byl potopením nákladní lodi. Režisér také provedl jednu malou úpravu – Helga, která vystupuje pouze v první části opery, v jeho pojetí prostupuje dějem i v dalších částech jako spouštěč následujících událostí, jejich tichý svědek a také snad průvodce své dcery Margit. Když se Margit setká na konci opery se svým otcem Dargunem, oba symbolicky uchopí Helgu za ruku a naznačí tak jejich spojení, které bylo kdysi přerušeno. Jiří Heřman vytvořil inscenaci světové úrovně a jeho odchod je pro Národní divadlo velkou ztrátou, o to větším ziskem snad bude od roku 2015 pro Národní divadlo v Brně.Výkony zpěváků a sboru byly vynikající. Sbor Národního divadla byl posílen o členy Českého národního sboru, což zdůraznilo dojem ze sborových scén. Ze sólistů zaujala především Alžběta Poláčková (v jejím případě můžeme mluvit o excelentním výkonu po všech stránkách) jako Margit a Eva Urbanová v roli Radany. Emocionálně vypjatá poloha této role je jako stvořená pro Urbanovou.Vynikla také Dana Burešová jako Helga (i když si zazpívala pouze v první části opery), Aleš Briscein jako Jaroměr (zdůrazněme jeho herecký výkon) a Roman Janál jako Absalon (velmi dobře vystihl charisma i proměnu své postavy).Nelze chválit všechny sólisty, dodejme jen, že mezi nimi nebylo slabého článku. Pochvalu také zaslouží orchestr pod vedením Johna Fioreho. I když se jedná o velmi náročné dílo, Fioremu se podařilo operu nastudovat na skvělé úrovni.Zůstává otázkou, nakolik bude opera divácky úspěšná. Přes veškerou propagaci Národního divadla nebyla první premiéra Pádu Arkuna zaplněna do posledního místa – o to snad byly větší ovace a nadšení obecenstva, což si současná inscenace i dílo samo nepochybně zaslouží.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Zdeněk Fibich:
Pád Arkuna
Hudební nastudování a dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Český národní sbor
Balet Opery Národního divadla
Premiéra 9. října 2014 Národní divadlo Praha

Helga – Dana Burešová (alt. Maria Kobielska)
Dargun – David Szendiuch (alt. Ondrej Mráz)
Absalon – Roman Janál (alt. Martin Bárta)
Margit – Alžběta Poláčková (alt. Pavla Vykopalová)
Radana – Eva Urbanová (alt. Szilvia Rálik)
Jaroměr – Aleš Briscein (alt. Martin Šrejma)
Rutan – Valentin Prolat (alt. Tim Ribic)
Gunar – Jiří Sulženko (alt. Jevhen Šokalo)
Dolen – David Nykl (alt. František Zahradníček)