Operní a baletní díla Bohuslava Martinů (3)

Mojmír Weimann, 31.12.2014 17:00

Vrcholná pařížská léta
Začátek třicátých let znamená v dramatické tvorbě Bohuslava Martinů výrazný posun. I když si zachoval svůj vztah k výdobytkům moderní doby, což dokumentoval posléze svou tvorbou pro rozhlas a následně pro televizi, opouští moderní rytmy a prostředky, k nimž se dosud uchyloval. Vrací se k nim jen výjimečně jako například v orchestrálním scherzo Thunderbolt P-47, pojmenovaném po slavném stíhacím letounu v roce 1945.Vrací se ke kořenům, k tradicím lidové kultury, ke středověkým mystériím a ke commedii dell’arte. A stále častěji hledá inspiraci ve vzdáleném domově. Stalo se tak především v baletu Špalíček, který vznikal v Paříži v letech 1931–1932. V časopise Národní divadlo ze září 1933 k tomu píše: „K premiéře svého baletu chtěl bych připojit několik slov o vzniku díla. Myšlenka obnovit a jevištně využít starých českých her a říkadel mne odedávna lákala… Co jsem hlavně sledoval, je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo … Zachoval jsem prostý lidový tón a jsem přesvědčen, že toto řešení je nejlepší a jediné možné a že jediné odpovídá divadelnímu řešení a každému řešení vůbec.“

První provedení Špalíčku proběhlo 19. září 1933 v Národním divadle. Dílo pohostinsky nastudoval jeden z největších talentů tehdejšího českého baletu, choreograf Osvobozeného divadla Joe Jenčík. Dne 29. listopadu téhož roku byl Špalíček uveden v Brně v choreografii Máši Cvejičové. Dirigentem představení byl Antonín Balatka a autorem působivého scénického řešení František Muzika. Dílo bylo přijato nesmírně příznivě. Mirko Očadlík v něm viděl „průkopnický, očistný čin v oboru baletní tvorby“ a vždy nekompromisní Gracián Černušák v Lidových novinách ocenil jeho „jadrné a krevnaté české muzikantství a naprostou technickou jistotu“. Autora nadchlo Muzikovo výtvarné řešení brněnské inscenace, kde jednoduchou scénu pouze se závěsy zabydlel velmi nápaditými pestrými kostýmy, pro které našel vzor v lidových hračkách. Martinů objevil v Muzikovi „svého“ výtvarníka a vyžádal si jeho spolupráci ke všem dalším předválečným premiérám v Brně i v Praze.

V dubnu 1949 byla na jevišti Divadla 5. května (dnešní Státní opery) provedena upravená verze díla v režii a v choreografii Niny Jirsíkové a ve scéně Josefa Svobody. Dirigentem inscenace byl Václav Kašlík. Špalíček se od té doby stal spolu s operou Veselohra na mostě nejčastěji uváděným jevištním dílem Bohuslava Martinů na českých jevištích. Zmiňme se alespoň o jeho inscenaci v Československém souboru písní a tanců z roku 1971 v režii a choreografii Libuše Hynkové. Libuše Hynková byla také autorkou plzeňské inscenace z roku 1990, na níž je zajímavé, že ji plzeňský soubor na pozvání vedení dolnobavorského Zemského divadla v Pasově a vrchního starosty města Pasova hrál jako slavnostní představení při znovuzahájení činnosti významné kulturní památky, kompletně rekonstruované historické budovy tamějšího Městského divadla z osmnáctého století.Režisérka Olga Sommerová natočila v letech 2009–2010 pozoruhodný filmový dokument, v němž Špalíček tančí děti ze škol v problémových čtvrtích. Film se dočkal významného ocenění na festivalu Arsfilm a na televizním soutěžním festivalu Zlatá Praha v roce 2010.

O svém dalším díle, kterým jsou Hry o Marii, prohlásil Martinů, že „jsou jakýmsi Špalíčkem ve formě přísnější“. Inspiraci tentokráte našel ve středověkém liturgickém divadle a miráklech, v českém lidovém zpracování náboženských motivů a v poslední části Sestra Paskalina pak v jejich literární adaptaci, jak ji vytvořil Julius Zeyer. V době, kdy psal Hry o Marii, se Martinů věnoval velmi důkladně úvahám jednak o díle samotném a dále pak obecně o poslání a smyslu opery.

V rozhovorech pro týdeník Pestrý týden a posléze pro Lidové noviny v roce 1935 uvádí Martinů svůj názor na současnost a budoucnost opery: „Tvrzení o zániku opery je jistě přenáhlení, ale je jisté, že se operní forma musí přetvořit a přiblížit se novou stylizací nynějším podmínkám životního názoru. Doba falešného patosu a falešného dramatismu minula. … Přes to vše je forma opery schopna dalšího vývoje, lépe řečeno má možnost se přizpůsobit novým řešením požadavků současné doby. Je nutné korigovat všechny složky, jež romantická epocha přinesla do této formy, které dnes ale ani sebedůmyslnějším estetickým výkladem nelze zachránit, protože ztratily svoji životnost… Ale jsem přesvědčen o další životnost a sám ji realizuji.“

Hry o Marii chtěl Bohuslav Martinů uvést v Praze v režii Jindřicha Honzla a ve scéně Františka Muziky pod taktovkou Václava Talicha. Situace se ovšem vyvinula tak, že dílo svěřil po úspěchu Špalíčku Zemskému divadlu v Brně. Zde také bylo dílo poprvé uvedeno 23. února 1935. Dirigentem byl velký obdivovatel a propagátor hudby Bohuslava Martinů Antonín Balatka, režisérem Rudolf Walter, autorem scény František Muzika, který výborně převtělil skladatelovy představy do výtvarné podoby inscenace, což nám dokazuje jejich dochovaná korespondence. Svojí první významnou choreografií se v této inscenaci představil Emerich Gabzdyl. Taneční role Mariken a tanečnice z Panen pošetilých psal Martinů přímo pro Zoru Šemberovou, pozdější první představitelku Julie ve světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie. V dopisech, které Martinů Zoře Šemberové před premiérou psal, vyjadřuje autor precizně své názory na interpretaci díla a smysl jevištního tance.O rok později, 7. února 1936 uvádí Hry o Marii Národní divadlo. Dirigentem představení je Josef Charvát, režisérem Josef Munclingr, který dílo nastudoval ve výpravě Františka Muziky, choreografem byl Joe Jenčík. Ve stejném roce operu uvedlo v režii Oldřicha Stibora ještě olomoucké divadlo. Po válce, jak shodně dosvědčují Jindřich Honzl a Václav Kašlík, byl zájem o uvedení této opery ve Velké opeře 5. května, ale k realizaci nedošlo. V roce 1966 byly Hry o Marii poprvé provedeny v zahraničí, v německém Wiesbadenu. V roce 1968 následovaly České Budějovice a od té doby se hrály na mnohých českých operních jevištích. Z posledních inscenací této opery připomeňme Bělohlávkovo nastudování v Brně z roku 1990 a především jednu z nejlepších a nejúspěšnějších inscenací opery Národního divadla z poslední doby, kterou režíroval Jiří Heřman a dirigoval opět Jiří Bělohlávek. Jiří Heřman se po Novém roce představí poprvé svou režií Her o Marii v březnu 2015 jako nový šéf brněnské Janáčkovy opery spolu s novým šéfdirigentem souboru Mirko Ivanovićem.Třetí inspirační zdroj našel Bohuslav Martinů v commedii dell’arte. Dokonce tak zní přímo podtitul orchestrální partitury jeho Divadla za bránou, jehož brněnská premiéra v roce 1936 byla uvedena pod titulem Divadlo za branou. Ještě větším inspiračním zdrojem byla možná osobnost slavného francouzského mima českého původu Jeana Gasparda Debureaua, jehož osudu věnoval svůj první román Největší z Pierotů František Kožík. Román byl publikován až v roce 1939, ale v době příprav premiéry Divadla za branou byl rozhlasový redaktor Kožík stálým spolupracovníkem brněnského divadla, což mohlo mít vliv na vznik opery. O napsání libreta pro dílo, které se skládá ze dvou částí, první baletně-pantomimické a druhé operní, požádal Vítězslava Nezvala, s nímž předtím vytvořil rozhlasovou operu Hlas lesa. V dopise z května 1935 mu napsal: „A pro vás je to (napsání libreta) hračka. Sedněte si na to jednou v noci, kdy měsíc své bledé světoví v tmavou jizbu moji a udělejte to pro mne. Budete z toho mít radost, já se na to těším. Zatřeseme trochu těmi sociálními syžety u nás v opeře a dostaneme i vynadáno, ale to nevadí. Můžete si dovolit všechno a udělejte to hodně legrační a se spoustou poezie, ale to Vám asi nemusím připomínat, že ano? To vy už máte ve zvyku.“

Vítězslav Nezval tento emotivní apel ale nevyslyšel, a tak si Martinů libreto vytvořil sám. Dílo charakterizoval následovně: „Nic jiného než divadlo. Spíše určitá improvizace scénická a herecká jak tomu bylo v italské komedii.“ Premiéra Divadla za branou byla 30. září 1936. Dirigoval ji Antonín Balatka, režíroval Rudolf Walter ve výpravě Františka Muziky. Choreografie první části byla první velkou choreografií Ivo Váni Psoty po návratu z Ballets Russes. Psota se s Bohuslavem Martinů znal už z Paříže a Martinů měl o spolupráci s ním zájem už při přípravě Her o Marii. Hlavní role Kolombíny a Harlekýna tančili Mira Figarová a Emerich Gabzdyl, v operní části byli jejich interprety Věra Střelcová a Antonín Pelc.

Divadlo za bránou zažilo comeback v padesátých a šedesátých letech, kdy je postupně uvedly soubory v Olomouci, Liberci, Opavě a v Českých Budějovicích (zde pouze pantomimickou část, dirigentem představení byl Dalibor Brázda, choreografem Jiří Hoščálek) a v květnu 1968 je uvedl operní soubor Národního divadla pod taktovkou Alberta Rosena a v režii Norberta Snítila. V roce 2000 byly uvedeny v Ostravě v režii Michaela Taranta.S velmi sympatickým ohlasem se setkalo Divadlo za bránou v inscenaci Netradičního operního studia (NOS), v němž se představili studenti HAMU a orchestr Quattro. Představení v hudebním nastudování Valentiny Shukliny a režii Radima Vizváryho z roku 2012 sklidilo úspěch i na tradiční přehlídce operních souborů v Praze.Do stejného období jako Divadlo za bránou patří i dvě kratší opery a balet. Podle Miloše Šafránka „nevznikly z vnitřního tvůrčího popudu, jako tomu bylo u tří českých národních her (Špalíček, Hry o Marii, Divadlo za bránou), nýbrž z velké míry z důvodů hmotných.“ Na objednávku ředitele hudebního vysílání Československého rozhlasu Karla Boleslava Jiráka napsal Martinů dvě rozhlasové opery: Hlas lesa a Veselohru na mostě.

Baladický příběh na libreto Vítězslava Nezvala Hlas lesa byl vysílán 6. října 1935, dirigentem byl Otakar Jeremiáš, první scénické provedení bylo ve Státním divadle v Brně v květnu 1964 (dirigent Václav Nosek, režisér Václav Věžník). Od té doby byl několikrát inscenován jako studentské představení AMU, JAMU a konzervatoře, naposledy v roce 2009 jako absolventské představení režisérky Lindy Keprtové v Komorní opeře Brno a o rok později studenty Fakulty umění Ostravské univerzity. V roce 2002 natočil Hlas lesa jako televizní film režisér Jiří Nekvasil.

V březnu 1937 byla poprvé v Pražském rozhlase v hudebním nastudování Otakara Jeremiáše vysílána Veselohra na mostě. Klicperovu komedii viděl Martinů kdysi v mládí v provedení poličských ochotníků, a když si ji přečetl, shledal, že v úpravě pro rozhlas může mnoho získat. Miloš Šafránek uvádí, že „v obou rozhlasových operách, které označil podtitulem radio-opera myslel na divadlo, na malé divadlo“. Svého prvního divadelního provedení se Veselohra na mostě dočkala až v lednu 1948 v Ostravě. Představení dirigoval František Jílek (režisérem ale nebyl Ilja Hylas, jak uvádí Šafránek /Hylas v té době byl ještě sólistou a asistentem režie v pražské Velké opeře 5. května/, ale výborný herec ostravské činohry a občasný režisér Osvald Albín), v listopadu téhož roku následovalo brněnské provedení, kde ji opět dirigoval František Jílek v režii Oskara Linharta. Třetí v pořadí byla v roce 1950 Plzeň, kde operu dirigoval Karel Vašata a režisérem byl opět činoherec, Čestmír Řanda. Zajímavé je, že Praha čekala na první scénické uvedení až do roku 1958, kdy ji uvedlo Operní studio AMU (dirigent Vít Micka, režie Inge Švandová) a na jeviště Národního divadla se opera dostala v inscenaci dirigenta Roberta Brocka a režiséra Bohumila Zoula až v roce 1961, dva roky poté, co ji v původní televizní inscenaci v režii Petra Freimana a Karla Bermana natočila s hudební nahrávkou Jaroslava Vogla Československá televize.Nejen že se Veselohra na mostě stala konstantní součástí repertoáru českých operních scén, ale komedie českého obrozeneckého dramatika ve své operní podobě byla s velkým úspěchem uvedena v newyorském Mannes School Theatre. Byla oceněna velmi prestižní Cenou operních kritiků jako nejlepší opera roku a poté vítězně prošla desítkami operních scén po celém světě. Nejnověji ji uvedla ve dnech 14. až 18. října 2014 Gotham Chamber Opera v Gerald W. Lynch Theatre v západní části Manhattanu nedaleko Lincolnova centra v jednom večeru s operou Dvakrát Alexandr.

Bohuslav Martinů velmi toužil po tom, zkomponovat balet pro Ballets Russes de Monte Carlo. V roce 1935 dostal objednávku na balet Paridův soud na libreto Borise Kochna, bývalého tajemníka Sergeje Ďagileva. V horkém pařížském létě toho roku se pustil s velkou vervou do práce. S výsledkem své práce ale nebyl příliš spokojen. Partitura se ztratila a na rozdíl od jiných autorových děl nebyla, alespoň dosud, nalezena.

Bohuslav Martinů úporně hledal námět pro další celovečerní operní dílo. Zajímal se o Shakespearův Sen noci svatojanské, o Gogolovy povídky Večery na samotě u Dikaňky (zde dokonce existují autorovy náčrtky libreta) a židovskou mystickou hru Szymona Anského Fybuk.

Jeho volba nakonec padla na poetickou hru Georgese Neveuxe Julietta aneb Snář (Juliette ou la Clé des songes). V Národním divadle byl příběh obchodníka s knihami Michala, který vstoupí do přímořského městečka obývaného lidmi bez paměti, uveden pod názvem Julie aneb Snář v režii Jiřího Frejky a scéně Bedřicha Feuersteina v roce 1932 a patřil k nejpozoruhodnějším inscenacím té doby. Titulní roli hrála Jiřina Šejbalová a Michala Eduard Kohout, který ve své knize Divadlo aneb Snář píše, že „Bohuslava Martinů inspirovalo právě toto Frejkovo představení“. Miloš Šafránek ve svém Divadle Bohuslava Martinů uvádí, že to byl on, kdo Bohuslava Martinů s Neveuxem a jeho dílkem seznámil.Ať už to bylo jakkoli, uveďme slova dalšího ze specialistů na život a dílo Bohuslava Martinů Jaroslava Mihuleho, který cituje Neveuxe: „Nikdy nezapomenu na první setkání, Martinů byl již v té době proslulý. Sám Darius Milhaud mi o něm předtím vykládal jako o jednom z největších hudebníků naší doby. Byl jsem pak zcela překvapen, že jsem se ocitl před mužem tak nejupřímněji skromným, jakého jsem kdy potkal. Dlouhý, štíhlý, diskrétní, a co mne okamžitě překvapilo, to byl pohled a jeho hlas. Trochu pomalý, trochu zpěvavý, uchovávající i ve frančtině český přízvuk, který má tolik půvabu.“

Neveux dal předběžný souhlas k opernímu zpracování své hry Kurtu Weillovi. Když jej Martinů seznámil s prvním jednáním svého díla, Neveux svůj souhlas Weillovi odvolal. Premiéra Julietty se konala 16. března 1936. Dirigoval ji Václav Talich, režisérem byl Jindřich Honzl, choreografem Joe Jenčík a autorem výpravy František Muzika. Postavy Julie a Michala ztvárnili Ota Horáková a Jaroslav Gleich. Premiéra se stala uměleckou událostí sezony. Fakt, že se tato mimořádná inscenace dočkala pouhých šesti představení, způsobily kromě tradičního konzervatismu velké části operního publika i nepochybně napjatá politická situace, s níž snový příběh díla příliš neladil.O této opeře muzikolog Jan Trojan napsal: „Do Juiletty vložil Martinů své nejintimnější vyznání a ještě na sklonku života upravoval francouzský text opery.“ A v roce 1958 se Martinů svěřil Miloši Šafránkovi: „To je jediná věc, kterou bych ještě rád slyšel, než se odeberu mezi anděly.“

Přání se mu splnilo. V lednu 1959 Juliettu uvedlo divadlo ve Wiesbadenu. Martinů představení zhlédl a napsal o něm: „Julietta nezestárla, jen zdivočela.“ A tak přes úspěch inscenace a pochvalu, kterou autor udělil hudebnímu nastudování, Martinů z inscenace, která byla koncipována zcela jinak než pražská premiéra, pocítil určité zklamání.

Na jeviště Národního se Julietta vrátila v roce 1963. Dirigentem byl Jaroslav Krombholc a scénické řešení bylo dílem trojice Václav Kašlík (režie), Josef Svoboda (scéna) a Jan Skalický (kostýmy). Hlavní role ztvárnili Maria Tauberová a Ivo Žídek.Stejná trojice inscenátorů se podílela na inscenaci v Hannoveru o dva roky později, kterou dirigoval Gerd Albrecht. V roce 1966 operu uvedlo brněnské divadlo pod taktovkou Jana Štycha v režii Oskara Linharta s Jindrou Pokornou a Jiřím Olejníčkem v hlavních rolích. V roce 1960 vznikla koprodukční česko-německá televizní inscenace v režii Václava Kašlíka s nahrávkou Josefa Kuchinky a v roce 1978 ji v English National Opera uvedl velký přítel a znalec české hudby Sir Charles Mackerras.

Z dalších českých inscenací si připomeňme další brněnské nastudování z roku 1982, které dirigoval Václav Nosek a režíroval Evald Schorm s Jaroslavou Janskou a Josefem Škrobánkem v hlavních rolích. V Plzni byla uvedena Julietta v roce 1978 pod taktovkou Ivana Paříka. V Národním divadle se v novém nastudování objevila v roce 1989 (dirigent Josef Kuchinka, režisér Ladislavc Štros). V roce 2009 se hrála třikrát, šlo ovšem o převzaté představení Davida Poutneyho z North Opera Leeds, ve kterém účinkovali členové orchestru a sboru Opery Národního divadla. S mimořádným úspěchem se setkalo prozatím poslední nastudování Julietty, inscenace Tomáše Hanuse, Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka v Janáčkově opeře v Brně z roku 2009.Za zahraničních inscenací dále jmenujme první pařížské provedení, které v roce 2002 režíroval Richard Jones, jenž svoji koncepci přenesl do londýnské English National Opera v roce 2012. Dále Bělohlávkovo nastudování z roku 2006 v pařížské Opeře Bastille a nejnověji, v březnu 2014, premiéru v Divadle Brémy.

Několik týdnů po dokončení Julietty se Bohuslav Martinů pustil do komponování nového díla určeného pro světovou výstavu, která se konala v Paříži v roce 1937. Námět získal od známého spisovatele André Wurmsera. Jaroslav Mihule Wurmsera cituje: „Bylo to koncem roku 1836, kdy mě zavolal československý kulturní atašé v Paříži. Jistý skladatel z jeho země má zájem a úmysl složit operu buffu u příležitosti Světové výstavy v roce 1937 a hledá stručné a rozumné libreto. Zdali bych mezi mými věcmi neměl nějakou kratochvilnou historku, která by se mu mohla hodit. Martinů mi vyjádřil své velké přání – zhudebnit text, ve kterém bych mohl nechat zpívat kočku. Nuže – nic takového jsem nemohl nabídnout. Nejvýš tak jsem tu měl k dispozici látku, v níž mohl nechat zpívat olejomalbu v pozlaceném rámu – to by nebylo tak špatné. Skladateli se nápad zalíbil a vznikla opera Dvakrát Alexandr (Alexandre bis).“

Ačkoli přípravy k provedení byly v plném proudu, byly dokonce vytvořeny první návrhy scénické výpravy, k provedení na výstavě nakonec nedošlo. Dlouho se předpokládalo, že během války se partitura ztratila. Naštěstí k tomu nedošlo a Alexandr se dočkal v únoru 1964 své premiéry v Mannheimu. Dne 22. května téhož roku byl poprvé uveden v Brně v hudebním nastudování Václava Noska a režii Václava Věžníka, v roce 1967 následovala uvedení ve studiu Německé opery v Berlíně, v Banské Bystrici a v Ostravě. Národní divadlo operu poprvé uvedlo v roce 1988 (dirigent Rudolf Krečmer, režisér Ladislav Štros). V roce 2007 ji jako své absolventské představení režírovala v Operním studiu JAMU Linda Keprtová, spolu s ní absolvoval režií Veselohry na mostě také současný šéf plzeňské opery Tomáš Pilař.

Alexandre bis se těší zájmu na zahraničních operních scénách. V září 2013 byl například součástí oficiálního zahájení sezony v curyšské opeře. Dne 14. října 2014 jej uvedla v sérii několika představení Gotham Chamber Opera v sále Gerald W. Lynch Theatre.(Pokračování)