Každý má své uši, zkušenosti, vkus i emoce. Ze zákulisí karlovarské pěvecké soutěže

Vít Dvořák, 26.10.2014 0:01

Edita Grúberová, Gabriela Beňačková, Magdaléna Hajóssyová, Eva Urbanová, Pavol Breslik, Roman Janál, Marina Domašenko, Marina Vyskvorkina, Adam Plachetka, Kateřina Kněžíková, Richard Samek… Co výmluvněji může doložit úroveň pěveckého klání, než byť jen letmý výčet jejích favoritů v jednotlivých letech. Za bezmála půlstoletí trvání by jejich seznam byl o poznání úctyhodnější. A podobné to je i se jmény členů poroty: Ivo Žídek, Eva Randová, Walter Berry, Andrej Kucharský, František Vajnar, Gabriela Beňačková, Sona Ghazarjan, Antonio Carangelo, Jürgen Hartfiel, Peter Dvorský… Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech si vydobyla uznání vskutku mezinárodní. Do startu jejího nejnovějšího, devětačtyřicátého ročníku zbývají už jen necelé tři týdny. Zamíří na něj rovněž šéfdramaturg Opery Národního divadla Ondřej Hučín, i pro letošek jeden z členů mezinárodní poroty.

Co pro vás vůbec karlovarská Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka a členství v její porotě znamená? Z jakých důvodů jste na svoji účast kývl a co vám to přináší – ať už z hlediska vašeho postu šéfdramaturga Opery Národního divadla, tak i z důvodů ryze osobních?

Nejprve bych rád řekl, co pro mě znamená karlovarská pěvecká soutěž jako taková. Vždy měla a má veliké renomé. V životopisech mnoha mladých zpěváků, bez nichž si dnes stěží dokážeme představit úspěšné fungování českého operního divadla, se dočtete, že touto soutěží prošli a získali jedno z předních ocenění. Úspěch v Karlových Varech opravdu něco znamená. Uvedu jen takový letmý příklad. V loňském roce jsme s Jiřím Heřmanem dělali na pražském Barrandově Schubertovu Zimní cestu – Jiří je ve výběru zpěváků velmi náročný, měl v tomto případě v rozhodování úplnou svobodu a oslovil Kateřinu Kněžíkovou, Jiřího Hájka, Jiřího Brücklera a Matěje Chadimu. Když jsem pak psal program k inscenaci, všiml jsem si, jak se v životopisech těchto čtyř zpěváků dokola opakuje v drobných obměnách jedna věta: „Je držitelem významného ocenění z pěvecké soutěže v Karlových Varech…“. Skutečně všichni čtyři získali v nedávné minulosti první nebo druhou cenu v některé z kategorií této soutěže. Dobrá, můžete říct, že to byl speciální komorní projekt – ale všichni zároveň zpívají v jednom či ve více českých operních divadlech a tři z nich jsou sólisty Opery Národního divadla. Cena z Varů samozřejmě vůbec automaticky nezaručuje úspěšnou pěveckou kariéru, zpěváci na sobě musejí dál – jak oni sami nejlépe vědí – tvrdě pracovat a je potřeba mít i štěstí, být v pravou chvíli na správném místě před správnými lidmi. Ale ta cena k nim přitáhne pozornost a výrazně zvýší jejich šance, aby v životě dělali to, co umějí a mají rádi. A mohou dojít skutečně daleko – podívejte se na seznam dávných i nedávných laureátů karlovarské soutěže na jejích webových stránkách, najdete mezi nimi pěvecké špičky nejen české, ale i světové opery.

Vrátím se k vaší otázce – být v porotě takovéto soutěže je pro mě velkou ctí a dobrodružstvím v tom nejlepším smyslu. Když jsem dostal důvěru pana ředitele Aloise Ježka a předsedy poroty pana Petera Dvorského, trochu jsem znervózněl, ale zároveň jsem se na to moc těšil a těším. Poslouchat mladé zpěváky a být konfrontován s jejich muzikalitou a osobním charismatem je zážitek, někdy dokonce povznášející a slastný. Za těch asi patnáct let, co se věnuji opeře, jsem dobře poznal, že podpora dobrých mladých zpěváků je absolutně klíčová pro budoucnost, ale i žhavou současnost jak menších oblastních scén, tak větších a movitějších divadel včetně Národního. Takže své členství v porotě chápu i jako možnost prospět divadlu, ve kterém pracuji.Po kolikáté se letos do Karlových Varů vrátíte a kdo přesně v porotě soutěže v současné době sedí?

Na karlovarskou soutěž jsem se jako reprezentant pražského Národního divadla poprvé vypravil v roce 2009, kdy jsem zastupoval tehdejšího šéfa Opery Jiřího Heřmana. To jsem ale pouze při finálovém kole vybíral adepty na Cenu Národního divadla. Získala ji mimochodem tehdy sopranistka Lucie Silkenová, která od té doby odzpívala v Národním už pěknou řádku rolí. V porotě mám tu čest být letos už potřetí. Její složení se mírně mění, většinu však vždy tvoří pěvečtí pedagogové a emeritní operní sólisté. Pravidelně v ní vedle pana Dvorského zasedají například paní Gabriela Beňačková, Jürgen Hartfiel z Německa, Sona Ghazarjan z Rakouska, Magdalena Blahušiaková ze Slovenska, Antonio Carangelo z Itálie a další. V letošní porotě budou také Timothy Cheek ze Spojených států, Anatoli Goussev z Itálie, Young Chul Choi z Jižní Koreje a Zdeněk Šmukař z brněnské JAMU. Pan ředitel Ježek vždy také porotu doplňuje lidmi z divadelní praxe, řediteli, operními šéfy, režiséry, dirigenty či dramaturgy. A jak jsem si letos všiml, patrně mu záleží i na tom, aby v porotě byli také zástupci mladší generace – tu tentokrát budeme reprezentovat spolu s plzeňským operním šéfem a režisérem Tomášem Pilařem.

Co říkáte pěvecké úrovni soutěžících, tak jak jste ji měl možnost poznat? A kolik jich v jednotlivých kategoriích je a odkud přijíždějí?

Pěvecká úroveň je velmi různorodá a považuji to za zcela normální. Těch opravdu slabých zpěváků, kteří se více trápí, než zpívají, je minimum. Jako vždy a ve všem kvantitativně převládá průměr a mírný nadprůměr. Tady je pro porotu asi nejobtížnější rozpoznat, co je věcí momentálního selhání, indispozice, nervozity, co jsou případně těžko překonatelné překážky, nebo naopak co jsou nadějné kvality, které si zaslouží, aby dostaly další šanci. Pěvecký projev je obrovsky komplexní záležitost, nejde jen o velikost, barvu a techniku hlasu, ale také o muzikalitu, pěveckou inteligenci, charisma, výraz, práci se slovem a podstatná je samozřejmě i správná volba repertoáru. Svědomitě v tom všem rozkrýt přednosti a nedostatky zpěváka nemusí být snadné. A pak se na soutěži vždy objeví pět šest talentů, které vás zaujmou mimořádně. Máte dojem, že to jsou vlastně už hotoví zpěváci, a to nezřídka třeba už v kategorii Junior, která je omezená hranicí dvaceti pěti let!

Soutěž je otevřená prakticky všem a omezujících kritérií není mnoho. Účast je jistě složitější pro zpěváky z ekonomicky slabších zemí, do cesty a pobytu ve Varech je třeba pochopitelně něco investovat. Ale i tak je účastníků mnoho a z mnoha zemí. Samozřejmě převládají čeští a slovenští, běžná je účast Poláků, Němců, Rusů a Maďarů, na soutěž jezdí i Francouzi, Švýcaři a další Evropané, výjimkou nejsou ani Číňané a Korejci studující v Evropě, a pokud si dobře vzpomínám, loni soutěžila například i jedna zpěvačka z Austrálie. V kategoriích Junior a Opera bývá na začátku kolem čtyřiceti účastníků, o kategorii Píseň je tradičně o něco menší zájem.Přibližte prosím, jak přesně samotná soutěž probíhá…

Soutěž trvá celý týden. V kategoriích Junior a Opera probíhají postupně tři kola, první dvě v menším sále s klavírem, ve třetím, finálovém kole zpěváci vystupují za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru s dirigentem Františkem Drsem. Písňová soutěž je pouze dvoukolová a pouze s klavírem. Do dalších kol obvykle postupuje přibližně polovina zpěváků, výsledky se vyhlašují večer po skončení soutěžního dne. Kategorie se v jednotlivých dnech střídají, takže postupující zpěváci mají vždy jeden den na odpočinek a přípravu do dalšího kola. Pro porotu jsou nejnáročnější první dny, kdy dopoledne i odpoledne až do večera probíhá první kolo příslušné kategorie. Zpěváků je mnoho, naprostou většinu neznáte, musíte si je nějak identifikovat, během jejich přibližně desetiminutového vystoupení, kdy postupně zazpívají podle daných pravidel tři soutěžní úkoly, vzít v potaz všechny složky pěveckého projevu, vyváženě je zhodnotit a s přibývajícím časem se nesmíte nechat unavit. Finálové kolo je pak sice krátké, ale hodnocení je těžké pro změnu v tom, že od zpěváka slyšíte jen jednu árii s orchestrem.

Finálové zpěváky už znáte z předchozích dnů, ale jejich výkon s orchestrem je třeba hodnotit úplně samostatně. Někdy se stane, že hlas, který považujete za nadějný a zajímavý, najednou ve větším prostoru s orchestrem zní nečekaně hůře, nebo že si zpěváci sami ublíží volbou árie, která pro ně není vhodná. Naštěstí pro soutěžící se výsledky z druhého a finálového kola průměrují. Někdy si pak člověk vyslechne kritiku na adresu poroty od kolegů, kteří slyšeli pouze finálové kolo, na němž to někomu nevyšlo, a přesto ve výsledku má s pomocí druhého kola slušné umístění. Ale toto pravidlo je asi správné a navíc se takové výkyvy dějí spíše výjimečně. Na samotném konci soutěže je pak slavnostní koncert v krásném karlovarském divadle, kde se všichni usmívají a kde se mimo jiné udílejí soutěžní i zvláštní ceny celé řady kulturních institucí, které soutěž podporují.

Jak tedy vypadá rozhodování poroty a co všechno při něm bere v úvahu?

Porota si vždy předem s ohledem na počet účastníků stanoví přibližnou kvótu postupujících do dalšího kola a bodový zisk, který musí zpěvák pro postup získat. Porotci mají k dispozici škálu nula až dvacet pět bodů, hranice pro postup bývá osmnáct bodů. Nejvyšší a nejnižší body porotců u daného výkonu se škrtají. Každý porotce boduje samostatně, použití bodové škály je zcela na něm, jeho hodnocení sice není anonymní, ale není zveřejňováno, a to ani před ostatními členy poroty. Výsledné body pro daného zpěváka jsou aritmetickým průměrem z hodnocení všech členů poroty. Velmi důležité je, že porota tyto výsledky, které na základě bodovacích listů jednotlivých porotců spočte sekretariát soutěže, vždy bere na vědomí, nikdy je nezpochybňuje a ani o nich nediskutuje. Pan ředitel Ježek vždy porotcům na úvod zopakuje, proč má soutěž toto pravidlo. V dobách, kdy hodnocení vznikalo teprve při diskusi poroty, docházelo k nekonečným sporům a nepřekonatelným rozepřím mezi členy poroty, zatímco nyní zkrátka rozhoduje matematika a individuálním úkolem porotce je vyjádřit své hodnocení soutěžícího jedním jediným číslem. Pokud si chtějí členové poroty navzájem sdělit své názory na soutěžící nebo i konkrétní bodová hodnocení, je to věc zcela neformální, dobrovolná a určená pouze do neoficiálních kuloárových debat. Porota ale může oficiálně diskutovat například o tom, kolik soutěžících poslat do dalšího kola, o různých výjimečných situacích v soutěži a také o tom, zda bude či nebude udělena jedna z hlavních cen nebo zda jich naopak bude uděleno více.

Co bere porotce v úvahu, jsem už naznačil – ale hovořím tady jen za sebe, každý z členů poroty by to vyjádřil po svém. Samozřejmě jinak hodnotíte pěvce v písňové kategorii a jinak v operních kategoriích. Úkoly, které mají soutěžící předvést, dost prověří jejich všestrannost, ale myslím, že všestrannost je sice předností, nikoli však jedinou kvalitou zpěváka. Já mám ve zvyku bodovat u jednotlivých zpěváků každý úkol, tedy píseň nebo árii, zvlášť a pro celkové hodnocení zvolit průměr, ale pokud slyšíte, že někomu typově sedí romantická árie více než povinná árie barokní, přihlédnete k tomu, protože obvykle zpěváci v praxi také nebudou zpívat úplně všechno. Samozřejmě, pokud má někdo takový stylový feeling, že zazpívá dobře všechny odlišné úkoly, je to jen plus.

Myslím, že v této souvislosti je třeba zdůraznit, že v umění a tedy i v této soutěži neexistuje nějaká objektivní spravedlnost. V hudbě je jen málo veličin, které můžete exaktně měřit. Změříte, zda někdo zpívá falešně, či zda utíká nebo zatahuje, ale v dalších podstatných detailech, z nichž se skládá celkové hodnocení, shoda nikdy nebude. Pro někoho zpěvák ovládá portamento, pro jiného houká, pro někoho je to velký hlas, pro jiného už forze, k jedné árii může existovat mnoho a mnoho interpretačních představ a tak dále. Každý porotce má své uši, své zkušenosti, vkus i emoce. Proto také má porota dvanáct členů. Musím ale zároveň dodat na základě toho, co vím z oněch kuloárových debat, že v drtivé většině se u talentovaných zpěváků porota více či méně shodne.S jakými reakcemi soutěžících na verdikt poroty se setkáváte?

Porota nikdy soutěžní výsledky nezdůvodňuje, neexistuje žádné „slovní hodnocení“, pouze zmíněný bodový průměr (a ani ten porota nezveřejňuje) a soutěžící tedy vždy musí přijmout verdikt „postoupil/nepostoupil“ nebo „získal/nezískal cenu“ jako daný fakt. Může ovšem oslovit některého z členů poroty a požádat ho o názor na jeho výkon. Člen poroty na to může a nemusí přistoupit, a pokud na to přistoupí, pak prezentuje neoficiálně a soukromě jen a pouze svůj osobní názor. Samozřejmě bývají občas někteří neúspěšní soutěžící zklamaní a dožadují se aspoň soukromého vysvětlení. Pak je nutné odhadnout, zda má taková konfrontace smysl, zda můžete zpěvákovi nějak pomoci či zda na vás chce někdo jen vylít své negativní emoce. Mně se to ale nestalo, spíše naopak. Pan ředitel Ježek nevidí rád, když porotci se soutěžícími příliš, byť neoficiálně, diskutují. Je samozřejmě třeba předcházet podezření z favorizování či zaujatosti vůči některým účastníkům soutěže. Tu a tam s nimi korektně a vlídně promluvit ale nepokládám za špatné.

Co všechno vítězství v karlovarské pěvecké soutěži obnáší?

Pokud se ptáte na to, co obnáší dosáhnout v karlovarské soutěži vítězství, pak je to samozřejmě všechno, co je třeba ke kvalitnímu pěveckému výkonu plus dobrý výběr repertoáru, ale také určité štěstí na konkurenční zpěváky a v jistém smyslu i na porotu. Tím nechci říct, že by porota byla nějak rozmarná nebo zlomyslná, avšak určitě záleží i na tom, jaké konkrétní individuality v ní sedí a co ve zpěvu preferují více a co méně.

Pokud ale vaše otázka míří k tomu, co vítězství v soutěži zpěvákům může přinést, pak je to vedle jisté finanční odměny především renomé, které zpěvákům v jejich začátcích může výrazně pomoci. Moudrý pan ředitel Ježek vždy usiluje o to, aby kromě cen ze samotné soutěže byly udělovány i zvláštní ceny jednotlivých operních divadel, koncertních těles, festivalů, médií a podobně. Součástí těchto cen totiž bývá příslib další spolupráce s oceněným zpěvákem. Mám zkušenosti především z divadla a tady je třeba říci, že ne vždy spolupráce vyjde, protože od udělení ceny na divadelní jeviště je ještě dlouhá cesta. Snažíme se ale s kolegy z vedení Opery Národního divadla a Státní opery do této cesty neklást zbytečné překážky. Dobré mladé zpěváky potřebujeme a řada z těch, kteří ve Varech dostali v nedávné minulosti tu či onu cenu, už u nás zpívá nebo zpívat bude. Zmíním jen namátkou Olgu Jelínkovou, Lenku Pavlovič Kotrbovou, Gabrijelu Ubavić nebo Michaelu Kuštekovou. Totéž činí i ostatní česká operní divadla jako Brno, Plzeň či Liberec. Někteří kolegové z jiných divadel ale dávají rádi najevo, jak mají vysoké nároky, kterým operní debutanti předvybraní nějakou porotou, v níž by samozřejmě seděli nejraději oni sami, nemohou dostát. Považuji to za nepochopení smyslu karlovarské soutěže a koneckonců za jejich vlastní chybu.

Váš dosavadní nejsilnější zážitek z karlovarské pěvecké soutěže?

O zpěvu jsme se bavili celou dobu, tak teď zamířím jinam, jestli dovolíte. K nejsilnějším zážitkům z karlovarské soutěže rozhodně patří každoroční čtvrteční oběd v hotelu Richmond, při němž se podává exkluzivní pečená kachna. Zeptejte se pana předsedy poroty a velkého gurmána Petera Dvorského!

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Ondřej Hučín (1972) vystudoval divadelní vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1992–1994 pracoval jako lektor dramaturgie v Činohře pražského Národního divadla, 1995–1996 jako asistent ředitele a. s. Supraphon a 1996–2003 jako divadelní historik v Kabinetu pro studium českého divadla v pražském Divadelním ústavu. V této době se také věnoval divadelní kritice (psal například pro Divadelní noviny, Lidové noviny, časopisy Svět a divadlo, Divadlo v medzičase, Revolver revue, Yorick a další) a podílel se na několika knižních publikacích (Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Posledná sezóna?, Semiš a chrom). V letech 2001–2007 působil jako dramaturg, režisér a asistent režie v opeře Divadla J. K. Tyla v Plzni. Spolu s tehdejším šéfem opery Petrem Kofroněm dramaturgicky a režijně (Giuseppe Verdi: La traviata, Antonín Dvořák: Čert a Káča) formoval plzeňskou operu jako moderní operní scénu. Jako dramaturg spolupracoval například s režiséry Jiřím Heřmanem, Martinem Čičvákem, Jiřím Pokorným a Danielem Balatkou, jejichž inscenace získaly značný ohlas a některé z nich i významná ocenění odborné veřejnosti, například Prodaná nevěsta (režie Daniel Balatka) – Cena za nejlepší inscenaci festivalu Opera 2003; Bludný Holanďan (režie Jiří Heřman) – Cena Sazky a Divadelních novin za nejlepší režii. S plzeňskou operou absolvoval dvě turné v Japonsku (2003 a 2005), na prvním z nich také s úspěchem prezentoval vlastní inscenaci Verdiho La traviaty. Jeho spolupráce s režisérem Jiřím Heřmanem pokračovala i mimo plzeňskou operu, v roce 2004 se podílel na jeho inscenaci soudobé scénické skladby Michala Nejtka a Francesca Micieliho Lamenti a o rok později na inscenaci Brittenovy opery Curlew River, v roce 2013 s ním spolupracoval na scénické verzi Schubertovy Zimní cesty uvedené ve filmovém ateliéru na pražském Barrandově. V letech 2007–2011 působil jako šéfdramaturg Opery Národního divadla. Od září 2013 je šéfdramaturgem Opery Národního divadla a Státní opery.