Oistrachova hudebnost a čínské lidové písně

Texty Ivana Medka (10)

Pražské jaro 1947 bylo teprve druhým ročníkem mezinárodního hudebního festivalu, který po válce inicioval Rafael Kubelík a Česká filharmonie. Byl to ovšem na dlouhou dobu poslední ročník, který se odehrával ve svobodném prostředí. Vrcholné výkony skvělých interpretů samozřejmě nepřekvapí (Pierre Fournier, David Oistrach a další), pozoruhodné je ale dramaturgické rozkročení a snaha prezentovat hudbu, vznikající v různých částech světa. Objevují se tedy výpravy (zatím nezatížené ideologicky) do hudby čínské, bulharské, ale i turecké, hraje se hudba komponovaná v Palestině – a referáty Ivana Medka reflektují tyto události se snahou uchopit, co jejich prostřednictvím přichází a promlouvá.

Koncert málem exotický
Mezi jinými zvláštnostmi byl na letošní festival zařaděn také koncert, ve kterém se nám po prvé představila díla jednoho bulharského, dvou palestinských a jednoho tureckého autora. Jedná se vesměs o skladatele, kteří neměli dosud možnost dostatečného srovnání svých dosažených výsledků s hudebními kulturami jiných národů. V tom, že jim byla letos tato možnost přece dána, spatřujeme největší klad uvedeného koncertu. Všechny skladby trpí přirozeně ještě mnohými nedostatky, které však právě proto, že jde o vysloveně dětské nemoci, nemůžeme posuzovat tak, jak bychom to činili u skladatelů zkušenějších. Na druhé straně nacházíme zde na některých místech již dosti vyhraněný výraz a dokonce jasnější slohové zaměření. Koncert byl řízen dvěma značně různorodými dirigenty. První z nich, pražský rodák J. Singer, působící nyní v Palestině, je dirigentem rozmáchlého až patheticky divadelního gesta, jehož zdánlivá pevnost a určitost nedovede však nahradit nedostatek rytmické kázně a soustředěnosti, která by zamezila zrychlování temp a jistou nervositu, patrnou na výkonu orchestru.

Zahajovací skladbou byla suita Baj Ganju od bulharského skladatele Veselina Stojanoffa. Jde o trochu příliš improvisovanou směs v duchu Rimského-Korsakova, kde autor bohužel nedosáhl potřebné jednotnosti jak ve výraze, tak v prostředcích. Jelikož však tato hudba jest vysloveně programní, je možné, že právě nedostatečná znalost obsahu nám znemožnila lepší vniknutí do díla. Concertino pro trubku a orchestr od palestinského skladatele Josefa Kaminskiho je složeno ze tří slohově i technicky různorodých vět. Autor se tu zřejmě snažil o nekomplikovaný projev, který zčásti vyznívá jako parodie na neoklasicismus. Sólistou byl tónově i technicky velmi vyrovnaný R. Lisý. Celkem nejlepší dojem večera zanechala v nás první ze dvou symfonických vět opět palestinského skladatele Paula Ben-Chaima. Výrazově soustředěná skladba bez zbytečných efektů, střídmě instrumentovaná, první ze skladeb večera, kde autor projevil smysl pro kultivovanost projevu jak po výrazové, tak po technické stránce. Bohužel pro druhou větu již tato charakteristika neplatí. Po přestávce dirigoval turecký skladatel Ulvi Cemal Erkin mimotureckou premiéru své symfonie. Jako dirigent postrádá Erkin vitalitu a snad hudebnost Singrovu, má však vyvinutý smysl jak pro rytmické cítění, tak i pro celkem logické a nenápadné postavení skladby jak po formální, tak po zvukové stránce. Jeho skladba je však nadměrně dlouhá, formálně sice přehledná, avšak málo přesvědčivá, technicky i výrazově celkem konservativní a nepříliš vynalézavá. Skladatel obratně instrumentuje, jeho nápady však nejsou dosti instrumentálně cítěny, a proto tato složka místy působí poněkud samoúčelně. To však je ostatně příznačné pro všechny skladby, hrané na tomto koncertě.

První festivalový sólistický koncert byl zcela ve znamení umění violoncellisty P. Fourniera. Spolu s pianistou J. Févrierem provedl čtyři sonáty pro violoncello a klavír od J. Brahmse, L. v. Beethovena, A. Honeggera a C. Debussyho. Fournierův absolutní smysl pro stylovou odlišnost jednotlivých skladeb, jeho klid a velký temperament, spolu s dokonalým ovládáním technických možností svého nástroje umožnil mu ideální propracování jednotlivých složek ve hraných skladbách k naprosté jednoznačnosti. Fournier dává svou jistou techniku vždy jen do služeb díla, které interpretuje a výsledek pak nemůže být přirozeně jiný než znamenitý. Umělec pracuje již dlouhý čas samostatně a není žákem P. Casalse, jak bylo mylně tvrzeno při jeho podzimním koncertě v Praze. Jeho spolupracovník pianista J. Février se teprve během koncertu rozehrál k soustředěnému výkonu, který vyvrcholil u obou sólistů provedením překrásné sonáty C. Debussyho.
(Kulturní politika – 16. 5. 1947)

Festivaloví sólisté
Samostatný klavírní koncert Francouze Jacquese Févriera nám tohoto sólistu neukázal z žádné jiné stránky, než jak jej známe z jeho loňského zájezdu do Prahy. Je ovšem přirozené, že jednostranná volba pořadu – oba svazky Debussyho preludií a Ravelova Sonatina – způsobuje i jistou omezenost v reprodukčních prostředcích a z toho vyplývající jednotvárnost celého koncertu. Février je technicky vyspělý, mohli bychom říci rutinovaný klavírista, s poněkud netvárným a zvukově i barevně nediferencovaným úhozem, avšak v reprodukci impresionistů s nesporným smyslem pro živé stylové podání. Pro pořadovou výlučnost nemůžeme ovšem Févrierovo umění zhodnotit definitivněji.

Dalším exotickým koncertem festivalu byl večer soudobé čínské hudby. Pořad večera bychom si mohli rozdělit na skladby autenticky čínské, vyrůstající většinou z ducha lidové hudby, a na skladby počínštělé, což v tomto případě byla díla A. Čerepnina. Hudební materiál skladeb čínských autorů je velmi jednoduchý. Opírá se důsledně a principiálně o pětitónovou stupnici, rytmicky i formálně jsou všechny skladby velmi jednoduché a v nástrojové stylisaci dosahují největšího účinku v prostém dvouhlasu. Škoda, že nemůžeme posoudit instrumentální vynalézavost čínských autorů, neboť vedle písní byly hrány pouze skladby klavírní, ačkoliv tento evropský nástroj v Číně zdaleka nezdomácněl a asi také nezdomácní. Klavír totiž jako nástroj, ve kterém se nejintensivněji ozývají alikvótní tóny, vyžaduje vyvinuté harmonické cítění, pro které nemají Číňané zřejmě smysl. Proto také většina klavírních skladeb působí, jako by byly původně psány pro nástroje drnkací nebo i bicí. Vyplývá to přirozeně také z podstaty pentatonické stupnice a tam, kde se autor pokouší o nějakou harmonisaci (což je typické právě pro A. Čerepnina), upadá nutně do konvenčnosti a někde i nebezpečně do banálnosti. Stejně jak problematické jsou skladby klavírní, o to krásnější a bezprostřednější jsou písně, a zvláště písně lidové, které svou podivuhodnou jednoduchostí a přitom neobyčejnou soustředěností výrazovou, připomínají čínskou poesii i umění výtvarné. Ostatně podobný rozdíl v kvalitě byl i mezi oběma účinkujícími čínskými umělkyněmi. Klavíristka Lee Hsien-Ming (mimochodem žena A. Čerepnina) neovládá svůj nástroj ještě zdaleka tak, abychom na její výkon mohli vzít sebeméně přísné měřítko. Prozatím jí totiž chybí většina klavíristických vlastností, jako technika, precisnost a členěnost v úhozu a také smysl pro zvuk. Zato sopranistka Chow Shiao-Yen má neobyčejně čistý a jasný hlas, sice malého zvukového rozpětí, avšak pečlivě a s naprostou jistotou ovládaný, s dokonale vypracovanou resonancí. Její pěvecká technika zřejmě prozrazuje italské školení. Na klavír doprovázel kultivovaný A. Holeček a úvodní proslov česky pronesl P. Wou Tcheng-Ting.

Vedle šéfa leningradské filharmonie, dirigenta E. Mravinského, representuje na letošním festivalu sovětské reprodukční umění u nás již velmi dobře známý světový houslista David Oistrach, který provedl ve čtvrtek za doprovodu orchestru FOK, řízeného R. Kubelíkem, houslové koncerty Brahmsův, Prokofjevův a Chačaturjanův. Oistrach i při úžasné technické jistotě a virtuositě není z typu vysloveně virtuosních hráčů, a i když snad někde převládá, přece jen jeho hudebnost je tak silná, že všecku virtuositu podřizuje potřebám hraných skladeb. Zvláště vypracovanou má techniku pravé ruky, takže ani sebeobtížnější druhy smyků mu nedělají nejmenší obtíže. Z pořadu provedl sólista nejlépe koncerty Prokofjevův a Chačaturjanův, zatímco v Brahmsovi jsme postrádali snad trochu hutnější tón, který by byl bližší duchu této skladby. Výpočet všech Oistrachových čistě houslistických předností by zasloužil důkladné speciální zhodnocení.

Dalším festivalovým houslistou je Američan A. Odnoposoff, který provedl v neděli spolu s A. Holečkem skladby J. Brahmse, J. S. Bacha. N. Paganiniho, P. de Sarasateho, F. Mompou a F. Mignone. Na rozdíl od Oistracha je Odnoposoff typ vysloveného virtuosa, který má nejblíže ke skladbám převážně technického zaměření. Proto reprodukčně nejlepším číslem večera byl Paganiniho D dur koncert, kde mohl sólista ukázat v nejlepším světle svoji oslnivou technickou brilanci. Pro stylové provedení Brahmse, Bacha nebo dokonce Smetany (přídavek Z domoviny) mu však chybí výraznější tón a smysl pro méně okázalé stavebné vypracování. O hudební hodnotě skladeb F. Mompou a F. Mignone se nechceme raději šířit.
(Kulturní politika – 23. 5. 1947)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy