Od moře k moři (5)
aneb Čtyři hudební zastavení Pražských symfoniků na španělském turné
Ze Santanderu jsme se vrátili zpět do vnitrozemí. Přejezd nebyl nijak dlouhý. Před odjezdem zůstalo dost času na spánek i neuspěchanou snídani, po přesunu pak na všechny předkoncertní rituály, rozehrání, zkoušku. Jen odpoutání od oceánu bylo sladce bolestivé. Ocitáme se v Logroňu. Komu snad název tohoto města nic neříká, pak vězte, že jde o centrum proslulé vinařské oblasti rozkládající se podél řeky Ebro. Ta oblast, víno i celá provincie nese název Rioja.
Koncert čtvrtý, poslední: Logroňo
„Nejvydařenější ze všech vydařených koncertů turné,“ shodují se členové orchestru i dirigent. Stejně to viděli i další lidé pohybující se kolem nás, kteří měli možnost porovnání všech čtyř španělských zastavení. Velmi spokojené bylo i publikum, i když pro to to byl jedinečný zážitek.
Neviděl jsem v davech Logroňanů někoho, koho bych zahlédl třeba už v Santanderu, kromě paní Sanz, která nás ve Španělsku zastupuje. I ona vypadala spokojeně.
Poslední koncerty turné bývají něčím zvláštní. Pomíjí stres, který se za vámi během turné stále plíží. Nemá co dělat s důkladností přípravy a organizace zájezdu. Je to stres kočovníků v cizí zemi – nepřijít pozdě k odjezdu, jehož čas je pokaždé jiný, nezapomenout nic v hotelu, nezabloudit, obava o nástroj, nenechat se okrást, každý den jiné město a jiná postel, kumulující se únava. A pak také jaký bude ten další sál? Budu mít čas zítra cvičit? Stres s blížícím se návratem domů pomine a ovlivní koncert. Taková je energie i nostalgie posledních koncertů.
Sedíme po koncertě v Logroňu s Ivanem Ženatým v malém baru vedle hotelu, ucucáváme pivo a vedeme pozoruhodnou debatu o tom, jak jiné pro něj bylo každé ze čtyř provedení Brahmsova Houslového koncertu v těch posledních pěti dnech. Já na pódiu nestál, on ano. Hltám každé slovo. Na podiu se vždy odehrává něco, co posluchač nemůže postřehnout. Dokonce ani my v zákulisí ne. Ivan pak ještě během noci bez minuty spánku odjíždí do Madridu a odlétá hrát na druhý konec světa do Los Angeles. Takový je osamělý úděl sólistů.
Ještě jedno z naší noční debaty s Ivanem Ženatým vyplynulo: i on se čtenářům Opery Plus přihlásí se svými postřehy – jak on viděl svého Brahmse v lednovém Španělsku. Přečtete si, co jsem si já poslechl spontánně v nočním baru.
Nad Obecním domem opět vlaje vlajka FOK
Pak už je všechno jednoduché a rychlé. Po koncertě nocujeme ještě v Logroňu a ráno po osmé jsme již na cestě na letiště Baraja v Madridu, odkud po poledni odlétáme domů.
Opět přelétáme nad Zaragozou. Před týdnem jsme ji přelétali opačným směrem. A ve středu v ní koncertovali. V letadle potkáváme Josého Curu, který směřuje jako Otello do pražské Státní opery. I Pražští symfonikové se na vás těší na svých nadcházejících pražských koncertech doma ve Smetanově síni.
Tady mé zápisky z turné končí
Omlouvám se všem, kteří snad mé postřehy z turné považovali za příliš nehudební, ležérní, zlehčující. Takový byl záměr: informace od pramene, lidské postřehy o lidech. Španělským fenoménem jsou možná koncertní sály, českým fenoménem jsou čeští hudebníci. A já se těším, že součástí tohoto fenoménu je i Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, jehož jménem mi bylo ctí vás ze Španělska oslovovat. Budu rád pokračovat i při dalších cestách FOKu.
Z Obecního domu, duchem ovšem ještě ve Španělsku, exkluzivně pro Operu Plus Daniel Sobotka
Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
Foto FOK
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]