José Cura ve Státní opeře: Otello bez kompromisů
Od chvíle, kdy se v médiích objevila zpráva, že v pražské Státní opeře vystoupí v roli Verdiho Otella José Cura, se daly k nadcházející události postřehnout v podstatě dva druhy názorů. Tím prvním bylo upřímné nadšení, že se tenorista, který patří ke světové interpretační špičce, konečně představí na jevišti i v našem hlavním městě. Ve druhém pak zaznívala jistá potměšilost. Nedávno se Cura objevil při různých příležitostech v Olomouci či Českých Budějovicích, leckdo o něm po dvojí sérii představení Komediantů na točně v Českém Krumlově hovořil rovnou jako o sólistovi Jihočeského divadla. Jako na starého známého se na Curu pohlíželo i v samotné Státní opeře: tenorista absolvoval před lety se souborem turné po Japonsku s Verdiho Aidou, takže ze spolupráce s ním už měli členové orchestru, sboru i pěveckého ansámblu poměrně intenzivní zkušenost. Názor číslo dvě tedy ústil do konstatování, že pěvcovo pražské hostování je takřka samozřejmostí. José Cura, to není jen ozdoba Met, Wiener Staatsoper nebo Covent Garden, ale i divadel v Linci, Karlsruhe, Varšavě či Bratislavě, takže co se naší metropole týče – už bylo na čase…Jak velkým svátkem se tedy stalo pro Prahu (kde Cura už v letech 2002 a 2003 zpíval i dirigoval na koncertech v Obecním domě) jeho aktuální verdiovské angažmá? Pokud mohu posoudit, tak rozhodně výjimečným. José Cura představuje sám o sobě mezi pěveckou elitou jakýsi solitér – není závislý na vlivných managementech ani nahrávacích společnostech. To ho na jednu stranu o řadu příležitostí připravuje, ale na druhou mu dává naprostou volnost v jeho uměleckých plánech. Činorodý zpěvák, dirigent, režisér či fotograf v jedné osobě si nepochybně může mezi nabídkami z celého světa stále vybírat. A jak vidno, řídí se spíše zajímavostí dané nabídky než věhlasem místa, z něhož přišla. Jistě, právě „solitér“ Curova typu je pro vedení Národního divadla v současnosti patrně dosažitelnější celebritou, než jsou ty, které zastupují špičkové agentury, ale přesto se jedná o událost, která má k nějaké samozřejmosti značně daleko.
Sama pěvcova ochota ztvárnit ve Státní opeře konkrétně Otella je hodná zvýšené pozornosti. Upřímně řečeno: od časů Plácida Dominga si tuto stěžejní Verdiho úlohu pro sebe nikdo nepřivlastnil v celosvětovém měřítku do té míry jako právě José Cura. Senzaci způsobil už jeho debut v roli v roce 1997 v Turíně – s Barbarou Frittoli, Ruggerem Raimondim po boku a Berlínskými filharmoniky s Claudiem Abbadem v čele ostatně nebylo divu. Jako Otello si následně Cura vydobyl na mnoha jevištích respekt, který ho provází až dodnes. Zkuste si odpovědět sami, kdo mezi současnými tenorovými hvězdami aspiruje na to, aby dnes dvaapadesátiletého Argentince z jeho trůnu „Benátského lva“ sesadil. Při vší úctě k respektuhodným výkonům Aleksandrse Antonenka či Johana Bothy se obávám, že si na dalšího Otella bez kompromisů budeme muset ještě nějaký čas počkat.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet Curu jako Otella v inscenaci Vídeňské státní opery v roce 2001. Tenorista velmi mladistvého zevnějšku tenkrát osobnost žárlivého Maura pojal od počátku jako značně neurotickou, podezíravou a takřka paranoidní. Vizuálně i díky charakteristickému napětí v hlase očividně představoval jakousi sopku před výbuchem. Jago (tehdy Renato Bruson) jako by se bavil už samotnou možností, jak snadné je toto nervní monstrum vyprovokovat a pak už se jen s úsměškem přihlížet následkům a důsledkům svého experimentu… S odstupem čtrnácti let od zmíněného zážitku jsem byl zvědav, jakým směrem se pěvcovo pojetí role dále vyvinulo. Sám Cura se v četných rozhovorech netají přesvědčením, že Otella vnímá jako zralého muže kolem padesátky a teprve teď se v této úloze cítí zcela autenticky. Jaký zážitek tedy čekal na zcela zaplněné hlediště pražské Státní opery ve čtvrtek 29. ledna?Do scénicky minimalistické, ale přesto stále působivé produkce režiséra Dominika Neunera z roku 1991 (v šest let starém obnoveném nastudování Lubora Cukra) vstoupil Curův Otello jako impozantní figura v zářivě bílé uniformě, nicméně s prošedivělými vlasy a mohutným plnovousem. Bylo jasné, že jeho vojevůdce sám sebe vnímá jako zkušeného muže v nejlepších letech, toužícího být pro své okolí mentorem i přirozenou autoritou. Opileckou bitku mezi Cassiem a Montanem tak řešil s věcností učitele, který přistihl své žáky při rvačce: okamžitým trestem a napomenutím pro něj celá záležitost skončila, a její přesah pro budoucí dění jej tak téměř tragicky minul. Nesmírně zajímavě pak pojal Cura Otellův vztah k Desdemoně. Zdálo se, že se této milující ženě cítí být stejně manželem, jako – vzhledem ke značnému věkovému rozdílu – jakýmsi otcovským poručníkem. V duetu na konci prvního dějství působivě hledal mezi oběma zmíněnými polohami ten pravý kompromis, a než spolu s Desdemonou ulehl v mileneckém obětí, choval se spíše jako starostlivý rodič, který ukládá dceru ke spánku.Ve druhém dějství pak došlo k okamžiku, který osobně vnímám jako jeden z vrcholů celého představení. Během kvartetu Otello – Desdemona – Jago – Emilia do Curova do té doby rozvážného Otella zahlodal červ pochybnosti o věrnosti jeho manželky. Pěvec tuto razantní proměnu osobnosti ztvárnil po herecké i vokální stránce naprosto mistrovsky. Napětí a výbuch hněvu, kterého bylo jeho okolí svědkem, pak vystřídala až do konce jednání jakási netečná ochablost. Sice se tím poněkud oslabil hudební účinek dramatického duetu s Jagem, ale co do pojetí role působil tento kontrast euforie a následné apatie naprosto přirozeně.Na začátku třetího jednání se Otello ocitl sám ve vladařské póze v popředí prázdného jeviště; bylo zjevné, že Jagem dodané indicie ho už zcela utvrdily v jeho nejtemnějších obavách. Ve scéně s Desdemonou se jeho nevyjasněný vztah k ní projevil téměř schizofrenně – Otello propukl ve výbuchy žárlivosti, které vystřídaly pokusy chovat se k manželce razantně z pozice vychovatele.I v této úloze však Maur žalostně selhal, a poté co symbolicky svrhl manželku ze šikmy na podlahu jeviště, se sám s pláčem zhroutil. Spíše než o pláč nad zoufalou situací se jednalo o žal nad vlastní neschopností si s ní poradit. Monolog Dio! Mi potevi scagliar… pak Cura zazpíval z větší části vleže a právě v tomto bolestném rozpoložení. Ještě před koncem výstupu už stál ovšem Otello znovu na nohou a v téměř šílené extázi dospěl až ke scéně s přijetím vyslance Lodovica, během níž se vojevůdcova zběsilost, hraničící s příznaky duševní choroby, hrozivě projevila i na veřejnosti.
Kdo by čekal, že ve čtvrtém dějství uvidí Curova Otella jako šílené monstrum bez schopnosti sebeovládání, musel být překvapen. Dialog před uškrcením Desdemony pojal interpret s jakousi chladnou věcností a se založenýma rukama: věc už byla pro Otella zřejmě vyřízena dávno před manželčiným zavražděním.Následná obvinění a objasnění Jagovy intriky z Emiliiných a Cassiových úst způsobily, že se Otellovi zcela zhroutil svět. Před svou sebevraždou jako by si uvědomil, kým chtěl ve skutečnosti být: příkladem moudrosti a životních zkušeností pro své okolí. Události posledních dní ho však usvědčily z naprostého selhání: Otello tak neumírá jako ušlechtilý hrdina, ale jako vzlykající troska…
Zbývá ještě doplnit, že svůj portrét „mouřenína benátského“ opřel Cura i o úctyhodný hlasový projev. V úvodním obtížném vstupu Esultate… sice mohl vzniknout dojem, že bude mít pěvec trochu problémy s přirozeným tvořením výšek, ale podobné obavy se poměrně rychle rozplynuly. Už v průběhu prvního dějství zazněl jeho hlas velmi vyrovnaně ve všech polohách. Přestože pěvcův vokální projev není zrovna příkladem absolutní pokory ke stylu a partituře, dokáže Cura posluchače stále přesvědčit, že jeho práce s hlasem je vždy přímo úměrná hereckému ztvárnění té které role. Tenorův cit pro jazyk a schopnost účinně pracovat se sebemenší frází myslím navíc takový přístup plně ospravedlňuje.
Prvotřídní Otello by ovšem těžko mohl projít vítězně představením bez kompetetních pěveckých kolegů a dalšího zázemí. Zde by mohl občasný návštěvník Státní opery nabýt dojmu, že byl přítomen zázraku: nikoli premiéra, ale oficiálně čtyřicátá první repríza působila hudebně i scénicky vynikajícím dojmem. Kdo ovšem od počátku této sezony sleduje systematickou práci hudebního ředitele Martina Leginuse s orchestrem a jeho snahu vdechnout nový život repertoárovým titulům (Aida, La traviata a právě Otello), může představení, jako bylo toto, považovat za jeden z důkazů správnosti nastoupené dirigentovy cesty. Kromě kvalit hudebního nastudování se mohli posluchači znovu přesvědčit o rostoucí úrovni sboru Státní opery (sbormistr Adolf Melichar), který jen o několik dní dříve triumfoval v premiéře Boitova Mefistofela.Výtečně se uvedli i sólisté: Desdemona Evy Hornyákové zaujala nejen dramaticky znějícím sopránem s atraktivním zabarvením, ale i hereckou expresivitou a téměř dívčím půvabem. Její velká scéna z počátku čtvrtého dějství (Píseň o jívě a Ave Maria) si jako jediná toho večera vysloužila potlesk na otevřené scéně, a nutno říci, že právem. Léta zkušeností s postavou Jaga zúročil i barytonista Richard Haan, jemuž připadla nevděčná úloha zaskočit za původně ohlášeného Dalibora Jenise i náhle onemocnělého Ivana Kusnjera. Čtvrteční repríza ho zastihla ve výtečné hlasové kondici, takže byl Curovi neobyčejně důstojným protivníkem. Spolupráce se slavným pěvcem zjevně podnítila k soustředěným a výrazným výkonům i ostatní pěvce, takže maximum ze svých rolí vytěžili nejen Richard Samek a Oleg Korotkov v důležitých partech Cassia a Lodovica, ale i představitelé menších úloh: Jana Horáková Levicová (Emilia), Václav Sibera (Roderigo) a Ivo Hrachovec (Montano).
Na nadšené ovace vstoje odpověděl po představení José Cura tradiční serií klauniád. Nejprve se sklonil před nápovědní budkou, její obyvatelce neboli paní Kateřině Sovákové stiskl ruku a pak i věnoval květiny. Když ho jedno z dalších rozevření opony zastihlo zády k publiku, obrátil se, postavil do pozoru a zasalutoval. Dlouho se bude jistě vzpomínat i na jeho elegantní vrh pugétem – květiny, které hodil Cura neočekávaně za sebe, skončily tam, kde měly, tedy mezi dámským osazenstvem sboru…Tolik tedy ke čtyřicáté první repríze incenace Verdiho Otella v pražské Státní opeře. Ta čtyřicátá druhá (a v tuto chvíli beznadějně vyprodaná) se bude konat 24. února v prakticky stejném obsazení, pouze Evu Hornyákovou by měla v roli Desdemony vystřídat Pavla Vykopalová. Nezbývá než doufat, že dobré důvody se v budoucnu najdou i k návštěvám dalších repríz, a to nejen Otella, ale i dalších titulů z repertoáru Státní opery. Že by nastal důvod ke konci obav, jaké měli donedávna milovníci opery před návštěvou poněkud obstarožních inscenací typu Rigoletta, Nabucca nebo Madama Butterfly? Možná, že by se pro tento případ hodila následující slova Winstona Churchilla: „Tohle ještě není konec. Není to ani začátek konce. Ale možná bychom tomu mohli říkat konec začátku.“
Hodnocení autora recenze: 80 %
Giuseppe Verdi:
Otello
Dirigent: Martin Leginus
Režie: Dominik Neuner
Režie obnoveného nastudování: Lubor Cukr
Scéna: Vladimír Nývlt
Kostýmy: Josef Jelínek
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Orchestr a sbor Státní opery
Baletní škola Olgy Kyndlové při Státní opeře
Premiéra 15. listopadu 1991 Smetanovo divadlo Praha (Státní opera Praha)
Premiéra obnoveného nastudování 28. května 2009 Státní opera Praha
(psáno z reprízy 29. 1. 2015)
Otello – José Cura
Desdemona – Eva Hornyáková
Jago – Richard Haan
Cassio – Richard Samek
Emilia – Jana Horáková Levicová
Roderigo – Václav Sibera
Lodovico – Oleg Korotkov
Montano – Ivo Hrachovec
Herold – Libor Novák
Foto Hana Smejkalová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]