Janáčkova hudba proniká do Ameriky
Texty Ivana Medka (28)
Nové nahrávky Janáčkovy hudby v podání George Szella a Leonarda Bernsteina byly předmětem Medkova pořadu pro některá z Divadel hudby. Pravděpodobně v roce 1968. Ale jeho text není pouhým úvodním komentářem k nahrávkám, je to zároveň shrnutí podstatných momentů v pronikání Janáčkovy hudby do světa. A hlavně se dotýká toho, co se popisuje vůbec nejobtížněji: čím Janáčkova hudba může oslovovat napříč světem a dnes už můžeme říct napříč staletími. (Tedy pokud se interpreti dostanou přes určité technické, tematické nebo jazykové bariéry.) Jak píše Ivan Medek v samotném úvodu svého textu, stává-li se Janáček středobodem světového zájmu, je to především „pro tu nesmírnou ‚rozžhavenou‘ vnitřní citovost a pravdivost, za kterou se takzvaný moderní člověk pomalu, ale jistě už přestává stydět a přiznává (alespoň sám pro sebe), že ji potřebuje stejně tak jako v každém jiném století.“
***
Janáčkova hudba proniká do Ameriky
Ve světě, který se zejména v posledních dvaceti letech musel smířit s řadou vážně i jinak míněných hudebních experimentů, nebudí již Janáčkovo dílo ani pohoršení, ani údiv. Ostatně tento způsob přijímání každého nového díla vychází v podstatě z poznávání jeho vnějších znaků. Nitro, jádro každého díla je v nich jakoby skryto. Tím spíš je tomu tak u Janáčka, a to i při nesporné a na první pohled znatelné originalitě prostředků. Dostává-li se dnes Janáčkovo dílo do středobodu zájmu posluchačů nejen v Evropě, ale i v Americe, je to tím cennější, že je to pro tu nesmírnou „rozžhavenou“ vnitřní citovost a pravdivost, za kterou se takzvaný moderní člověk pomalu, ale jistě už přestává stydět a přiznává (alespoň sám pro sebe), že ji potřebuje stejně tak jako v každém jiném století.Za počátek pronikání Janáčkovy hudby mimo jeho dosavadní moravský okruh – do Prahy a dál do světa, můžeme považovat rok 1916. Tehdejší šéf opery Národního divadla v Praze Karel Kovařovic opustil svůj dosavadní názor na Pastorkyni jako na „směs snah o docela nové novosti s krajním primitivismem“, Janáček se smířil (alespoň v té době) s Kovařovicovými retušemi, a tak došlo konečně 26. května 1916 k premiéře této, dnes nejznámější, Janáčkovy opery v Praze. Je třeba připomenout, že brněnské divadlo mělo v té době za sebou již čtyři nastudování Její pastorkyně a že již předtím projevil o operu zájem i sám Gustav Mahler ve Vídni. K provedení ovšem nedošlo. V onom roce 1916 to však nebyla jen premiéra Pastorkyně, kterou začala vítězná cesta Janáčkova díla do světa. Janáček se v této době seznámil s několika lidmi, kteří měli pro propagaci jeho tvorby dále zásadní význam. Na podzim tohoto roku napsal Josef Suk svoji první a také poslední dopisnici Maxu Brodovi, aby si šel poslechnout Pastorkyni. Brod pak napsal do berlínské Schaubühne nadšený článek, který byl počátkem jeho přátelství a spolupráce s Janáčkem.
Spolupráce, která trvala pak stále a stala se i po Janáčkově smrti jednou z nejinteligentnějších propagací jeho díla ve světě. V témže roce slyšel Pastorkyni v Praze, u příležitosti svého hostování s Českou filharmonií, i Richard Strauss a za dva roky nato – v únoru 1918 – byla již Pastorkyně přijata s obrovským nadšením (v Brodově překladu) ve Vídeňské státní opeře. O skvělém výkonu slavné Marie Jeritzové tehdy Janáček napsal: „Slyšel a viděl jsem konečně Jenůfu ve svém díle.“ Jméno Marie Jeritzové se nám ještě vrátí při prvním newyorském provedení Pastorkyně o několik let později.Než se však dostaneme k prvnímu pronikání Janáčka do Ameriky, měli bychom si připomenout nejdůležitější jména těch, kteří přispěli k jeho prosazení v Evropě. Ze zahraničních dirigentů to byli především Erich Kleiber, Otto Klemperer a později Bruno Walter, v Anglii Sir Henry Wood a řada dalších. Mezi těmi, kdo stáli hned od začátku za Janáčkem, není možno zapomenout na významnou a české kultuře velice přející paní Rosu Newmarchovou, která se zasloužila o první Janáčkovu cestu do Anglie, kam byl v roce 1926 pozván jako první český skladatel od doby Antonína Dvořáka. Tento rok byl pro Janáčka jedním z nejúspěšnějších. Její pastorkyně se hrála tehdy na 70 světových operních scénách.
Mohli bychom pokračovat dál ve výčtu jmen a míst, kam se Janáčkovo dílo dostalo už za skladatelova života. Zastavíme se však u roku 1924, kdy Artur Bodanzky nastudoval poprvé pro New York Její pastorkyni s Marií Jeritzovou a tentýž dirigent v roce 1930 uvedl na koncertě Metropolitní opery Glagolskou mši. 1927 řídil Otto Klemperer v New Yorku Sinfoniettu a následující sezonu provedl Sir Henry Wood poprvé v USA Tarase Bulbu. To jsou počátky pronikání Janáčka do USA. Pokračování by vyžadovalo zvláštní studii a bylo by jistě zajímavé sledovat osudy Janáčkových skladeb jak u posluchačů, kritiků, tak umělců. A tu je nutno zdůraznit, že skutečnost, že Janáčkova díla mají po tolika letech stále co nového říct, že jsou v nejlepším slova smyslu atraktivní a setkávají se nejen se zájmem, ale také s hlubokým porozuměním posluchačů třeba v USA, ale i v Austrálii, Japonsku, Indii, Novém Zélandu, Africe atd. – je zásluha českých umělců a souborů, pro které se stal Janáček jedním z hlavních autorů zájezdového repertoáru. Je to v prvé řadě jistě Česká filharmonie a její dirigenti od Václava Talicha přes Rafaela Kubelíka až ke Karlu Ančerlovi a Václavu Neumannovi, Vlachovo, Smetanovo, Janáčkovo kvarteto, Kvarteto města Prahy a další, včetně všech našich vynikajících sólistů, kteří dosáhli mezinárodní pověsti.Zejména v posledních letech jsme nalezli způsob, jak hrát Janáčka pravdivě, bez snahy o změkčování výrazu a zvuku, a přitom citově s pochopením toho obrovského lyrického napětí, které je v jeho dílech skryto. Tato nemalá práce přinesla pochopitelně své plody, i když je i teď často nutné přesvědčovat zejména pořadatele o oprávněnosti zařazení Janáčka do programu. Trvale ovšem může zakotvit kterýkoliv autor jen tehdy, stane-li se pevnou součástí repertoáru domácích umělců, kteří i při sledování autentických interpretačních vzorů musí hledat své cesty sami i za cenu některých omylů. A to je u Janáčkových děl dosti obtížné. Ne snad pro originalitu a třeba i nezvyklost jeho hudební řeči, její výrazně národní (moravský) ráz. Daleko spíš pro určitou námětovou vymezenost v tvorbě vokální a operní a formální nezvyklost, specifičnost nástrojového obsazení a konečně i malý rozsah tvorby orchestrální. Možná, že to není přesné, ale přesto snad lze říci, že Pastorkyně nebo Zápisník zmizelého bez typického moravsko-slováckého dialektu nejsou zdaleka tím, co znamenají pro nás. Totéž platí o sborové tvorbě, nemluvě ani o Lišce Bystroušce. A přitom docela určitě zejména v opeře je těžiště Janáčkova díla. V jiném smyslu totéž platí o způsobu inscenací, do kterých není možno bez velkého rizika vnášet prvky výtvarné nebo režisérské libovůle (jak se často děje), protože se pak často pod moderním nánosem ztrácí vlastní smysl dramatu. Problémy jsou i u symfonické tvorby, reprezentované pro svět vlastně jen dvěma díly – Tarasem Bulbou, nepochopitelným bez znalosti Gogolova námětu a neproveditelným v sálech bez dobrých varhan, a Sinfoniettou, kterou zase požadavek přidaných 9 trubek, 2 tenorových tub a 2 basových trubek vyřazuje vlastně z možnosti zařazení do zájezdového programu každého světového orchestru, bohužel včetně České filharmonie, která přesně tuto skladbu pro svoje zahraniční programy potřebuje. A když už mluvíme o obtížích s prováděním Janáčka v cizině, představte si Glagolskou mši přeloženou do angličtiny nebo němčiny, francouzštiny atd. A přesto všechna tato díla dnes žijí na světových pódiích a operních scénách, navzdory tomu všemu. A často v originálních verzích. Leonard Bernstein provedl již před několika lety na abonentních koncertech Newyorské filharmonie Glagolskou mši s velkým ohlasem a několika reprízami, se stejným orchestrem řídil v červnu 1967 Karel Ančerl Tarase Bulbu a konečně Georg Szell zařadil do repertoáru dnes jednoho z nejlepších amerických orchestrů Sinfoniettu. A to jsou jen tři příklady za mnoho dalších.Je zajímavé, že nezvyklý způsob Janáčkova notového zápisu – tóniny s mnoha b, drobné rytmické hodnoty v pomalých tempech atd. – tyto zcela nepodstatné a vnější znaky jsou stále zdrojem mnoha obtíží hlavně u orchestrálních hráčů, takže i po několikerém provedení Glagolské mše tyto drobnosti činily hlavní starosti členům pověstně pohotového orchestru Newyorské filharmonie při nedávném studiu Tarase Bulby. Je ovšem nesporné, že toto nemůže zastavit vítěznou cestu Janáčkovy hudby do USA, stejně jako obtíže jiného druhu nezastavily cestu Stravinského k nám nebo do SSSR.
Pro dnešní večer máme připraveny dvě nové nahrávky gramofonové společnosti Columbia, které je možno považovat za reprezentativní pro posouzení toho, jak se dnes Janáček v Americe hraje. Je to především nahrávka Sinfonietty v provedení Clevelandského symfonického orchestru za řízení George Szella. Tento dirigent se s Janáčkovým dílem mohl důvěrněji seznámit již před válkou za svého působení v Pražském německém divadle. Szell je ovšem dnes tak velkou a v Americe uznávanou uměleckou osobností, že se nemusí vracet ke svým dojmům z koncertů a operních představení Václava Talicha, ani nemusí hledat vzory v nahrávkách České filharmonie. Hledá svou cestu k Janáčkovi sám, a to nesporně poctivě a bez jakýchkoliv apriorismů a deformací. Má k dispozici skvělý orchestr, který si sám vychoval, orchestr, jehož hlavní předností je naprostá přesnost a kázeň. Nahrávka, kterou za několik okamžiků uslyšíme, je tedy především věrným provedením Janáčkova zápisu. Jenže – a to je právě ten velký a možná hlavní problém, Janáček byl přece jen trochu jiný než jiní, možná, že trochu podivín, ale kdo ze skutečných géniů… to bychom opakovali známé věci. Zkrátka Adagio u Janáčka není nikdy tak pomalé jako u jiných autorů, Presto zase tak rychlé, dodržování jednotného tempa není vždy ku prospěchu věci, agogika není vždy zaznamenána, ale vyrůstá z pohybu, harmonie, opakování, figurací, stavby frází. Spousta důležitých věcí v partituře chybí, některé jsou kuriózním způsobem zapsány, některé Janáček měnil až při provedeních, aniž by změny zapisoval do tištěných partitur. Někdy dokonce myslel něco jiného, než sám zapsal – zdvojnásobení tempa v Tarasu Bulbovi atd. Zkrátka – partitura sama není pro pochopení díla vždy zcela a jednoznačně směrodatná – je nutno vykonat často úpornou a napínavou cestu, prodrat se křovisky úryvkovitých poznámek, hledat a snažit se porozumět především nitru této hudby, bez ohledu na její vnějšek. A přesto, že Georg Szell je především precizní, perfektní v rytmu a zvuku a snad proto někdy to hlavní, co nás na tomto díle strhuje, zůstává jakoby stranou, je tato nahrávka vynikajícím dokladem trvalé životnosti Janáčkova díla, ukazuje nám Sinfoniettu z nových stránek, jako brilantní, zajímavou, oduševnělou i dramaticky napínavou skladbu, ukrývající v sobě bohatství, o jejichž odhalení se bude jistě snažit stále větší počet reprodukčních umělců.
(Hudba: Sinfonietta)
Glagolská mšeje dnes nejčastěji koncertně prováděnou mší u nás, a kdybychom to mohli přesně zjistit, možná i v zahraničí. Je to zvláštní pocit vědět a slyšet, jak Holanďané, Angličané, Němci, Švýcaři, Američané zpívají staroslovanský text, tak spojený s Janáčkovou cyrilo-metodějskou Moravou. Protože Glagolská mše se skutečně nedá jinak provádět než v originále. Její hudební řeč roste z textu a text této řeči je předobrazem oné moravštiny, ze které rostou Janáčkovy nápěvky, jeho hudební myšlení.
Leonard Bernstein je inspirativní, impulzivní typ dirigenta. Nespekuluje, nemá čas se zdržovat příliš detailním studiem, má výtečnou přirozenou intuici a hodně na ni spoléhá, dovede si vybrat spolupracovníky, má odvahu, a proto často i štěstí. I když bychom na mnoha místech mohli – a třeba i chtěli – s jeho provedením Glagolské mše diskutovat, bouřit se a nesouhlasit, přece musíme přiznat, že na desku zde byla nahrána vzrušená, koncertním provedením poznamenaná interpretace dirigenta, který věří v dílo, nechá se jím strhnout a nést jakoby prudkým proudem, v jehož toku se mnohde něco ztratí, jehož cíl je však jasný. Po zvukové stránce dominují nahrávce hlasy sólistů, z nichž Helga Pilarczyková a Nicolai Gedda jsou vynikající. O celkovém dojmu z této nahrávky platí totéž, co jsme si řekli před provedením Sinfonietty o stále ještě skrytém bohatství. Ale teď, těsně předtím, než budeme americkou Glagolskou mší dokumentovat vítěznou cestu Janáčka do světa a dnes Ameriky, vraťme se do toho léta 1926, kdy Glagolská mše vznikla, a připomeňme si Janáčkova slova z té doby, určená nikoliv světu, ale nám všem tady u nás doma: „Mluví se, že jsem cosi vykonal. Je to práce umělecká, tak málo významná a málo povšímaná, a přece tak důležitá. Když já najedenkrát napsal něco, a když vím, že daleko odtud se to líbilo, na jihu Čech v Písku se to líbilo, na západě v Plzni se to líbilo, na Moravě se to líbilo, na Slovensku se to líbí, tedy mi teď napadá, ta síla umění, že je něco, že jsem se chytil struny, která zní všude, že najedenkrát ta struna nás všechny pojí, že najedenkrát se cítíme jedním národem, to já vážím si ve svém umění, a to je nejdůležitější, že nás to váže, že nás to udělá silnými, vzdornými proti všemu na světě. Všechno ostatní, ten tón, to je mi vedlejší věcí. A že spojuji náš národ, tak zlobivý, tak svárlivý, roztříštěný na tolik stran, a jestli jsem to vykonal, tu cítím, že jsem tu nadarmo nežil.“
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, Centrum Leoše Janáčka, archiv/Arnold Newman
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]