Hudba v Praze. Rok 1965 (3)

Texty Ivana Medka (39)

Závěrečná část textu Ivana Medka zachycuje podstatné momenty hudební sezony 1964-65; a výhled na pražskojarní festival 1965. I když je dnešní pražský (i tuzemský) hudební život také bohatý na mnohá zajímavá jména a události, je Medkův výběr toho, co mohlo pražské publikum slyšet před padesáti lety působivý a v něčem se při něm tají dech. Jako by v něm byla nějaká jiná rovina velikosti, závažnosti, mimořádnosti či světovosti (v tom nejlepším slova smyslu). V Praze tehdy poprvé zněla Brittenova Nocturna, Messiaenovi Exotičtí ptáci, ale se zpožděním také Schönbergovy Gurrelieder. Domácí interpretační laťku nastavovalo Vlachovo kvarteto, Česká filharmonie s Karlem Ančerlem, Ivan Moravec, Josef Suk, Jan Panenka… Poprvé v Praze osobně provokoval John Cage. A na Pražské jaro 1965 se chystali Charles Munch, Georg Solti, Sergiu Celibidache a s Clevelandským symfonickým orchestrem Georg Szell.
***

V Praze je zvykem (ne příliš starým), že již v květnu, v průběhu Pražského jara, dostávají posluchači koncertů do rukou generální plány obou hlavních pražských orchestrů na příští sezónu, takže se mohou připravit na to, co jim uchystala Česká filharmonie a městský orchestr, který v zahraničí vystupuje často pod názvem Pražští symfonikové. (Vídeňský vzor je tu patrný na první pohled.)

Česká filharmonie odjížděla hned po uzavření Pražského jara 1964 do Vídně, kde hrála na čtyřech koncertech s dirigenty Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem a Efremem Kurtzem a se sólisty – klavíristou Ivanem Moravcem, zpěvačkou Věrou Soukupovou a flétnistkou Ellaine Shafferovou (USA), a sezonu v září zahajovala zahraničním zájezdem na festival ve švýcarském městě Montreux, kde společně se svým filharmonickým Českým pěveckým sborem hrála na pěti večerech.

Navíc byl v jejím podzimním koncertním plánu velký a po pravdě řečeno skutečně vyčerpávající zájezd do Paříže a řady dalších francouzských měst a předtím ještě krátký, ale náročný zájezd do Jugoslávie. Zatímco loňská filharmonická sezóna se opírala hlavně o díla takzvané klasiky XX. století a Česká filharmonie hrála ve svých abonentních koncertech Stravinského, Honeggera, Hindemitha, Brittena, Schönberga, Prokofjeva, Roussela, Bartóka, Martinů atd., je její letošní pořad zaměřen k českým autorům, z nichž mnozí právě v tomto roce jubilují. Pro českou hudbu je totiž osudové číslo čtyři – Smetana 1824, Dvořák 1904, Janáček 1854 atd. Proto nacházíme v letošním filharmonickém programovém plánu tolik české hudby, a to opět zejména díla z doby posledních padesáti let. Z nových českých skladeb, uvedených v letošní sezóně, jsou nesporně zajímavé Variace na Mahlerovo téma mladého pražského skladatele Jana Klusáka, který zde v přísně seriálním slohu provádí mikroskopicky detailní pitvu Adagietta Mahlerovy V. symfonie. Není to snadné ani pro posluchače, ani pro orchestr. Ale není to v žádném případě skladba povrchní a prázdná.

V zajímavý, pozoruhodně syntetický typ vyrostl v moderní české hudbě na pohled nenápadný Viktor Kalabis, který už loňský rok získal něco jako primát svými dvěma premiérami z poslední doby – kvartetem a hudbou pro smyčce. Letos mu Česká filharmonie provedla nekonvenční a – co je takřka zajímavější – v žádném z moderních ortodoxních slohů nekomponované Variace na vlastní téma, expresivní hudbu, kde vládne kázeň a řád. Není tu ani stopa po tradicionalismu, a přesto bychom skoro byli v pokušení říci, že v pozadí tohoto díla stojí – člověk se to vlastně bojí vyslovit – Brahms.

Česká filharmonie se na jaře chystá k další cestě – do Německé spolkové republiky – bude hrát také v Mnichově – a do Švýcarska. Její koncerty po novém roce jsou z velké části přípravou k tomuto zájezdu. Přesto jsou na nich některé, se zájmem očekávané novinky. Poprvé v Praze zazní Nocturna B. Brittena a zvláštní dílo O. Messiaena – Exotičtí ptáci, pro jeho provedení se České filharmonii podařilo získat skvělou francouzskou klavíristku Yvonne Loriod. Bude mít také recitál, kde, jinak to snad ani není možné, hraje vedle Rameaua, Debussyho, Ravela, opět Messiaena.

Vedle stálých filharmonických dirigentů – Karla Ančerla a Václava Neumanna, který je současně šéfem Gewandhausorchestru v Lipsku, se vloni poprvé u dirigentského pultu objevil nový muž – Josef Vlach, primárius Vlachova kvarteta a tvůrce nového Českého komorního orchestru, souboru, který patří k vrcholným hodnotám pražského hudebního života. Josef Vlach bude opět po novém roce řídit ČF a k velké radosti těch poctivých mučit filharmoniky spoustou zkoušek a naprostou a nepodplatitelnou nekompromisností svých požadavků.V letošní sezóně jubilují v Praze dvě významná koncertní tělesa. Český pěvecký sbor, který patří k České filharmonii, a druhý pražský orchestr – Pražští symfonikové. Je jim oběma shodou okolností 30 let. Není to mnoho, ale práce je za oběma hodně. Český pěvecký sbor své jubileum oslavil Beethovenem – Missou solemnis – a Berliozem – Romeem a Julií, a navíc zájezdem do Montreux a do Itálie; a Pražští symfonikové hrají velký – jubilejní cyklus, kde zatím k nejvýraznějším patřil koncert s Jeanem Fournetem. V programu tohoto orchestru se před Vánocemi – je to trochu paradoxní – objevují Bachovy Matoušovy pašije za spoluúčasti tentokrát pěveckého sboru Československého rozhlasu s maďarským dirigentem Lehelem a přirozeně i řada dalších koncertů, ve kterých se výrazně uplatňují i oba dirigenti tohoto souboru Dr. Václav Smetáček a Zdeněk Košler. O prázdninách na sebe mimo jiné opět skvěle upozornil jeden z nejlepších dirigentů, kteří dnes v Čechách jsou, a to je Martin Turnovský, šéf rozhlasového orchestru v Plzni, který dokázal za krátkou dobu přivést hudební život v tomto menším městě na skutečně vysokou úroveň.

Z množství mimořádných orchestrálních koncertů na sebe upoutalo na podzim pozornost první pražské provedení Schönbergových Gurrelieder soubory pražského rozhlasu pod taktovkou Václava Neumanna a pak ovšem koncerty sólistů a komorních souborů. Z jejich nepřehledného počtu je třeba jmenovat jen několik takových, které ovšem opravdu přerůstají rámec jednoho města a konečně i státu. Byl to především dvořákovský večer Vlachova kvarteta, Brahmsovy houslové sonáty v provedení Josefa Suka a Jana Panenky, Beethovenovy sonáty s klavíristou Ivanem Moravcem a koncerty souboru Ars rediviva. To jsou dnes nesporné vrcholy české hudby v oblasti reprodukce.

Již jsme hovořili o tom, že koncerty v Praze jsou vesměs velmi dobře navštěvovány. Pochopitelně zejména ty koncerty, které dávají posluchačům určité záruky. A pak takové pořady, které budí zvědavost, ať už jakkoliv motivovanou (v rozsahu zájmu: od upřímnosti ke snobismu). Je zde několik malých skupin, které se věnují novým směrům hudby experimentální. Jejich někdy trochu a možná že zbytečně „podzemní“ činnost byla veřejně hluboce podpořena několikatisícovým davem, který se přišel na začátku sezóny podívat do jednoho z nejohavnějších pražských sálů – takzvaného Parku kultury a oddechu – na vystoupení amerického baletního souboru Merce Cunninghama, s nímž do Prahy přijel i výtvarník Robert Rauschenberg, skladatel John Cage a klavírista David Tudor. Trochu divoká jména. Už samotné plakáty připadaly pražským kritikům jako šátky v rukou toreadora. Vyslovovat zde soud nemá smysl. Nemůže být jiný než subjektivní. Je však nesporné, že tento druh vyjadřování v umění existuje, že je dnes realitou, se kterou je možno souhlasit nebo se jí obdivovat, eventuálně se snažit ji pochopit. K tomu je ale třeba ji znát, a proto i tento zájezd patří k nesporným přínosům pražského hudebního života.

V době, kdy hovoříme o těchto věcech, je vlastně už připraven plán nového Pražského jara, kterým letošní sezona opět vyvrcholí a které je pro Českou filharmonii přípravou pro její příští – jubilejní sedmdesátou sezonu. Proto i nový festival bude ve znamení převahy filharmonických koncertů. Po několika letech se tu opět objeví Charles Munch, který patří v Praze k nejobdivovanějším osobnostem současného koncertního umění již od dávných let, ještě před svým velkolepým koncertem s Boston Symphony na podzim 1956. Munch zahraje opět svého Berlioze, Debussyho a Ravela, ale také „svého“ Bohuslava Martinů – tentokrát jedno z velkolepých děl – VI. symfonii. Bude zde také Paul Kletzki s Mahlerem, Celibidache, London Symphony Orchestra s Georgem Soltim, Moskevský orchestr s Rožděstvenským, festival komorních souborů a orchestrů, několik skvělých zpěváků v Národním divadle (Jurinac, Siepi, Thomas, Uzunov, Višněvskaja atd.). Na konci festivalu se pak v Praze konečně objeví soubor, který byl u nás očekáván již jednou a který má v osobě svého dirigenta a tvůrce současné skvělé úrovně k Praze vlastně velmi blízko. Cleveland Symphony Orchestra s Georgem Szellem. Bude to pravděpodobně vyvrcholení nejen festivalu, ale i celé pražské koncertní sezony, o jejíž neúplnou a tím i nutně nepřesnou charakteristiku jsme se pokusili s vědomím, že sebelépe míněné informace o hudbě jsou jen zcela vzdáleným odleskem toho, co skutečně živá, znějící hudba může znamenat v životě kulturního národa a zejména, co v celém historickém vývoji znamenala právě pro život českého národa, který v hudbě tak často nacházel vyjádření toho, co jinak vyjádřit nemohl.

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv, archiv ND/Jaromír Svoboda