Josef Vlach a Český komorní orchestr

Petr Kadlec, 20.06.2015 0:00

Texty Ivana Medka (42)

V lednu 1963 připravil Ivan Medek pro Československý rozhlas pořad věnovaný Českému komornímu orchestru. V rozhlasovém archivu se relace nezachovala. O to raději jsme, že se mezi Medkovými publicistickými texty našel její scénář. Zveřejňujeme ho i s některými režijními, typicky rozhlasovými poznámkami.

K Českému komornímu orchestru jako tématu se Medek vracel opakovaně. Po válce stál u jeho zrodu, když jeho založením vlastně vymyslel záchranný plán pro Václava Talicha. Ten byl nespravedlivě obviněn z kolaborace a žádná hudební instituce se s ním neodvážila spolupracovat: ani Česká filharmonie, ani Národní divadlo… Až skupina konzervatoristů Talichovi na jaře 1946 nabídla novou perspektivu. A hlavně důvěru. Ivan Medek byl mezi nimi a byl nepochybně hlavním hybatelem toho všeho. Po únoru 1948 se soubor rozhodl ukončit svoji činnost pod politickým tlakem. Mladí hudebníci dostali na výběr – buď hrát s Talichem, ale bez subvencí, anebo bez Talicha, zato s penězi. Rozhodli se nezradit. (O těchto souvislostech ovšem v lednu 1963 ještě nešlo veřejně mluvit, takže je nenajdeme ani v Medkově textu.)

Mezi prvními poválečnými členy Českého komorního orchestru – u prvního pultu prvních houslí – seděl Josef Vlach, který na Talichovu myšlenku později navázal. A o novém životu Českého komorního orchestru je Medkův text především. Samozřejmě o úspěších doma i v zahraničí. O Karajanově obdivu, který tomuto tělesu vyjádřil. O charakteru práce. I o osobnosti uměleckého vedoucího Josefa Vlacha: „Podobně jako Talich ani Vlach není typem vědeckého umělce. Nerozpitvává a nevymýšlí. Má však podivuhodnou schopnost bezprostředního cítění toho, co je v hudbě skutečně silné a sdělné. To znamená, že práce intelektu je u něho jakoby stále napájena z velkého zdroje hluboké emotivní inspirace.“
***

zvuk – Bach: 2. část III. Braniborského koncertu G dur. Snímek z Domu umělců (dnešní Rudolfinum) v Praze nebo záběr ze Salcburku včetně potlesku (nakonec stáhnout).

Čas od času dochází v historii hudby k podivuhodným, zdánlivě těžko vysvětlitelným jevům, probíhajícím současně na mnoha místech, v mnoha zemích, bez ohledu na okolnosti sociální a jakoby i bez ohledu na současný stav hudební tvorby nebo vkusu posluchačů. Vraťme se několik let zpátky a představme si situaci v poválečném hudebním světě. Všude se stabilizují velká symfonická tělesa, rostou nové velké operní scény, skladatelé reagují na uplynulé válečné doby a zážitky velkými patetickými díly, píší symfonie, kantáty, opery.

A najednou, ve stejné době vznikne ve světě řada komorních orchestrů a souborů různých obsazení, které takřka všechny se specializují na hudbu tak do začátku 19. století a z novější hudby hrají díla převážně intimního, správně řečeno komorního charakteru. Staví koncertní posluchače před nové úkoly, seznamují je s autory dávno zapomenutými. A lidé, kteří až do té doby poslouchali takřka jedině Čajkovského, Berlioze, Mahlera a Brahmse, najednou poznávají velikost Bachovu, Händlovu, Mozartovu a přirozeně nikdy nepřiznají, že mnohá z těchto děl slyší vlastně poprvé. Ale to vše jsou skladatelé, na které se skutečně vlastně nikdy nezapomínalo. Co však s takovým Vivaldim, Corellim, Tartinim, Scarlattim, Albinonim, starými mistry renesance a u nás s celou historií staré české hudby – obdobím až do nedávna tak hluboce podceňovaným a vyhrazeným jen několika málo znalcům. Došlo k podivuhodné a nepředvídatelné změně ve vkusu posluchačů. Tito staří mistři se takřka přes noc stali populárními a vypsat dnes koncertní cyklus staré hudby znamená takřka zaručenější úspěch než cyklus třeba Čajkovského a Chopina. Ukázalo se prostě, že hudba minulých epoch ještě dávno není historickou záležitostí, že žije a má dnešnímu posluchači stále co říci. Komorní orchestry, které otevřely cestu k zapomenutým pramenům evropské hudebnosti, mají na tomto dobrém vývoji nesporně zcela výjimečnou zásluhu.

První z takových souborů u nás v Československu založil na jaře 1946 Václav Talich. Shromáždil kolem sebe mladé lidi, kteří sice neměli dostatek zkušeností ani toho třeba ještě mnoho neuměli, ale měli takovou míru nadšení a tak věřili svému panu profesorovi, že již v říjnu 1946 vystoupil v Praze nový soubor, který věren odkazu Českého kvarteta a tradice české hudby si dal jméno Český komorní orchestr. Pod Talichovým vedením hrál něco přes dva roky a byl řadou tehdejších zahraničních umělců označen za nejlepší soubor tohoto druhu ve světě.Po roce 1948 vznikla z Talichova Českého komorního orchestru řada komorních souborů, jehož členové hrají ve Vlachově kvartetu, ve Smetanově kvartetu, v Českém dechovém kvintetu filharmoniků v souboru Ars rediviva a mnoha jiných. Prošli tvrdou školou samostatné práce. První houslista Talichova orchestru, jeho žák a spolupracovník, primárius a zakladatel Vlachova kvarteta Josef Vlach se po devíti letech k Talichově myšlence vrátil. Soustředil kolem sebe dvacet čtyři vynikajících umělců – sólistů na smyčcové nástroje a stal se jim učitelem a vedoucí osobností. Poprvé vystoupil tento nový soubor v lednu 1958 v Knihovně a v pořadu tehdy dominovala Mozartova Malá noční hudba. Po úvodním čísle našeho pořadu – byla to druhá část Bachova třetího Braniborského koncertu, poslechněme si teď alespoň Finale z Mozartovy Malé noční hudby, jak ji nahrál Český komorní orchestr na gramofonové desky.

zvuk – Mozart: Finale z Malé noční hudby

Zahajovací koncert nového souboru se setkal hned napoprvé s ohlasem, jakých je málo v přeplněném pražském koncertním životě. Václav Talich dojat, že jeho myšlenka opět žije, ihned souhlasil s tím, aby tento nový a jeho žákem vedený orchestr nesl zavazující jméno Český komorní orchestr. To, čím tito muzikanti uchvátili, nebyl žádný technický dril ani efektní bravura (protože technická suverenita je u nich teprve východiskem), ale opravdová pokora v přístupu k jednotlivým částem dílům a hluboce lidský prožitek. Jejich precizní hra a jednotnost stylu nepochybně odráží vliv dlouhé tradice české smyčcové školy i velké práce Josefa Vlacha, který jako zatím jediný český interpretační umělec, po Václavu Talichovi, dovedl do svého souboru vnést prvky komorní hry, jak je po celý život formovalo například České kvarteto. Kultura a barevnost zvuku, bohatost dynamického vypracování, čistota intonace a všechny ty nespočítatelné prvky, ze kterých se skládá skutečně dokonalý interpretační výkon, to jsou zde jen prostředky k cestě za skutečným vnitřním životem hudby, každé jednotlivé fráze a jednotlivé noty. Není pak divu, že v takové interpretaci ožívají i díla zdánlivě prostinká a vlastně zapomenutá, jako je například Symfonie C dur starého českého mistra Karla Kohouta, pražského varhaníka z osmnáctého století, ze které si poslechneme první větu.

zvuk – Karel Kohout: Sinfonia in C – I. Část

Na jaře 1960 odjíždí Český komorní orchestr poprvé do zahraničí, aby v dalekém Japonsku zahájil největší mezinárodní hudební festival východní polokoule – v Ósace. Tento první zahraniční zájezd, na který jel náš soubor s klavíristkou Viktorií Švihlíkovou, znamenal hned napoprvé skutečný triumf. Vyprodané sály v mnoha japonských městech, tisíce nadšených – a to je zajímavé – vesměs mladých posluchačů, skvělé kritiky japonských i zahraničních znalců, zkrátka velké vítězství české hudby. Kritik amerického listu New York Times Ross Parmenter napsal o Českém komorním orchestru, že to je nejlepší soubor tohoto druhu, který kdy slyšel. Po návratu následovaly koncerty v Československu, ale především znovu a znovu tvrdá a krátce řečeno poctivá práce.Úspěchy – úspěchy, potlesk, veřejný ohlas, ano, to vše zde v přebohaté míře je také, ale tvoří to jen malý odlesk toho, co se odehrává, často za těžko představitelných obtíží při večerních a nočních zkouškách v těžko získávaných zkušebních místnostech a přirozeně i při práci každého jednotlivce doma. Po koncertě v Salcburku v létě 1962 se Herbert von Karajan zeptal Josefa Vlacha, jak mnoho zkouší. Vlach odpověděl pouze – mnoho. Karajan pokýval hlavou – jinak to nejde, tato dokonalost by při běžné práci byla nedosažitelná.

Salcburk, to byl zatím druhý zahraniční zájezd Českého komorního orchestru, který na tomto nejslavnějším světovém festivalu hrál, jako první československý orchestr v historii a s prvním československým klavíristou Ivanem Moravcem. Velký program ze skladeb Bendových, Bachových, Mozartových a Dvořákových. Koncert přenášelo přes sto osmdesát rozhlasových a televizních stanic celého světa. Kritikové a posluchači včetně rakouského dirigenta a vídeňského poloboha Herberta von Karajana byli nadšeni. Mozartovo Adagio a fuga c moll, dílo naplněné tragickým napětím a bojovým úsilím, u Mozarta neobvyklým, jedno z velkých čísel tohoto pořadu, se stalo trvalou součástí repertoáru Českého komorního orchestru.

zvuk – Mozart: Adagio a fuga c moll

Jak vlastně Český komorní orchestr pracuje? Předně: nejsou v něm žádní první nebo druzí hráči. Všichni tvoří jako sólisté, lépe řečeno – s odpovědností komorních hráčů. To ovšem předpokládá skutečnou tvůrčí osobnost, která tuto práci řídí a dává jí směr. Josef Vlach takovou osobností nesporně je.Dokázal to ostatně již ve Vlachově kvartetu. Nejde mu o to, aby kolektivu hráčů vnutil svoje individuální přesvědčení a pojetí. Jeho autorita roste ze zcela prostých základů. Dovedl si zachovat to, co je v umění nezbytné – radost ze zvuku, tu radost, kterou má každé malé dítě objevující svět tónů, svět hudby. Má v nebývalé míře smysl pro přirozené klenutí fráze, hudební stavby. Dovede cítit celek a vědět přitom zároveň, že tento celek se vždy skládá s množství dokonale propracovaných detailů. Dovede vnést život – skutečný muzikantský život, ne spekulativní násilné oživování do každého i zdánlivě nepatrného protihlasu. Podobně jako Talich ani Vlach není typem vědeckého umělce. Nerozpitvává a nevymýšlí. Má však podivuhodnou schopnost bezprostředního cítění toho, co je v hudbě skutečně silné a sdělné. To znamená, že práce intelektu je u něho jakoby stále napájena z velkého zdroje hluboké emotivní inspirace. A právě tato inspirace poznamenává celou práci, každou jednotlivou zkoušku Českého komorního orchestru. Jeho členové Josefu Vlachovi věří, vědí, že jeho muzikalita je prostá, jako jsou konečně prosté všechny skutečně dokonalé věci. Nemají pravděpodobně nikdy pocit, že se někomu podřizují, pracují prostě ke společnému cíli, ke společnému cítění každé změny v agogice, v dynamice, ke společné stavbě každé jednotlivé hudební myšlenky a nakonec celku. Český komorní orchestr hraje bez dirigenta s Josefem Vlachem u prvního pultu houslí. Jeho dokonalé koncerty jsou výsledkem dokonalé spolupráce všech jeho členů – houslistů Josefa Vlacha, Ivo Krejčího, Stefana Czapáryho, Josefa Šubrta, Jiřího Bezděkovského, Jiřího Najberta, Jaroslava Foltýna, Jiřího Hanzla, Vladimíra Rejška, Václava Bendy, Jiřího Havlíčka, Františka Pospíšila, Jaroslava Brandejse, violistů Josefa Koďouska, Soběslava Soukupa, Vladimíra Janocha, Jiřího Zíky, Michaela Křičky, violoncellistů Karla Vika, Vladimíra Nedbálka, Bohumila Malotína, Stanislava Vícha a kontrabasistů Zdeňka Bendy a Karla Netoličky.