Hold Zelenkovi ve Stavovském divadle

Hommage à Jan Dismas Zelenka – tak zněl titul dalšího z koncertů věnovaných letošnímu 270. výročí úmrtí skladatele, jenž bývá zcela právem občas nazýván „českým Bachem“. Odchovanec pražských jezuitů, který později působil jako kontrabasista a dlouholetý člen drážďanské kapely, patří mezi nejvýraznější postavy české pozdně barokní hudby, a je tak zcela přirozené, že je mu v „jeho“ roce věnovaná patřičná pozornost. Koncert, který v neděli 22. listopadu uvedlo Stavovské divadlo, se však oproti ostatním snažil Zelenkovo dílo posluchačům nabídnout z trochu jiné perspektivy, a to – slovy dirigenta a zároveň autora programu Zdeňka Klaudy – perspektivy jednadvacátého století. Co si pod tím představit?

Členové Orchestru Národního divadla večer zahájili Webernovou instrumentací Bachova slavného díla Fuga (Ricercata) a 6 voci z Hudební obětiny BWV 1079. Skladatelův známý, kontrapunkticky důmyslně propletený šestihlasý ricercar Webern zinstrumentoval v souladu se svým více než osobitým stylem, pro nějž je typická práce s tónovou barvou. V rámci toho si jednotlivé melodie a jejich části mezi sebou přebírají a následně rozvíjejí různé nástrojové skupiny, čímž se skladatel více než co jiného snažil dle svých vlastních slov odhalit motivickou soudržnost Bachova díla. Hráčům v této skladbě nešlo upřít pečlivé vedení a především „napojování“ jednotlivých hlasů, které i přes mírný vnitřní neklid jako celek zněly vyváženě. Tím však jako by veškerá interpretační práce skončila, chyběla především – ačkoliv se skladba z velké části pohybuje spíše v pianu a pianissimu – propracovanější dynamika a celkově větší práce s detailem. Závěrečná gradace byla sama o sobě velmi působivá, chyběla jí však lepší „příprava“, v níž by hudba směrem k posledním taktům ve větším napětí došla svého vrcholu.

Následovala Zelenkova Symphonie á 8 concertanti a moll ZWV 189 pro dva hoboje, fagot a smyčce. Zde je třeba poznamenat, že hráči Orchestru Národního divadla po celý večer používali moderní nástroje i ladění, což samozřejmě není na škodu – ostatně takzvaná historicky poučená interpretace barokní hudby nemusí nutně souviset pouze s nástroji. To důležité je styl interpretace, tedy způsob frázování či práce s dynamikou, což se zde bohužel objevovalo pouze v náznacích. Velmi dobře vyšlo půvabné Andante i Aria di capriccio, v níž krásně vyzněl doprovod violoncellisty Bledara Zajmi. Ze sólových výkonů je třeba vyzdvihnout čistou hru hobojisty Vratislava Vlny. Závěrečný Menuet I et II potom působil nejistě po stránce souhry, celkově skladbě chyběla větší lehkost.

Poté přišel na řadu Bach a jeho kantáta pro soprán, příčnou flétnu, dvoje housle, violu a basso continuo Non sa che sia dolore BWV 209 (Neví, co je to bolest). Dirigent Zdeněk Klauda se při ní přidal k bassu continuu a i přesto, že občas hráčům „ukázal“, měla skladba bohužel od samého počátku tendenci zrychlovat.

Nástrojovému doprovodu tak chyběl potřebný klid, a jeho nervozita se následně zcela přirozeně přenesla i na Yukiko Šrejmovou Kinjo. Ta disponuje pružným a krásně sytým sopránem, jehož přílišné, široké vibrato však Bachově kantátě neslušelo. Technicky náročnější koloratury jí vesměs vyšly velmi pěkně, díky neustále narůstajícímu tempu se jí však v některých případech nedostávalo dechu.

Podobně rozpačitě pak vyšla i po přestávce uvedená Salve Regina ZWV 135 Jana Dismase Zelenky, v níž doprovod místy zvukově překrýval sólistku, s níž jako by hráči nebyli v kontaktu.

Nejpůsobivější z celého večera tak byla mírně paradoxně skladba následující, a to Concerto grosso flétnisty Jaroslava Pelikána (1970). V té se hráči očividně cítili nejjistěji, nechyběla dynamičnost a náboj včetně kvalitní výstavby, díky níž měla kompozice jasný smysl od začátku do konce. Přesto si zde nemohu odpustit poznámku směrem k zařazení této skladby do programu večera.

Dirigentův argument, že skladba má „přesah k barokní hudbě jak zvoleným žánrem, tak kontrapunktickou kompoziční technikou“ (citováno z rozhovoru v časopisu Národní divadlo) mi v kontextu zelenkovského večera jednoduše nepřijde dostatečný. Skladba byla po stránce zvukové doslova jako „pěst na oko“, tím spíše, že po ní přišla poklidná chorální předehra Vor deinem Thron tret ich hintermit BWV 668 Johanna Sebastiana Bacha (zde chápu záměr „začít a skončit Bachem“, i když o Bachovi jako takovém lze v případě úvodní Webernovy instrumentace jeho skladby polemizovat).

Když už jsme u toho – zařazení Bacha jakožto Zelenkova současníka je jasné, proč jsme však neslyšeli více Zelenky nebo neměli možnost skladby vyslechnout chronologicky? V čem přesně spočívala ona avizovaná perspektiva jednadvacátého století?

Směrem k dramaturgii večera se tak nabízí řada otázek, které by bylo jistě možné mírně odsunout stranou, kdyby je výkon hráčů a sólistky dokázal jednoduše „umlčet“, což se však bohužel nestalo. Jakkoliv je třeba ocenit snahu Národního divadla, že se přidá k letošním zelenkovským oslavám, chyběla podle mě večeru po všech stránkách pomyslná „jistota v kramflecích“.

Hommage à Jan Dismas Zelenka
Dirigent, cembalo: Zdeněk Klauda
Yukiko Šrejmová Kinjo (soprán)
Daniel Hucek (fagot)
Jaroslav Pelikán (flétna)
Alexej Rosík (1. housle)
Vratislav Vlna (hoboj)
Bledar Zajmi (violoncello)
Orchestr Národního divadla
22. listopadu 2015 Stavovské divadlo Praha

program:
– Anton Webern / Johann Sebastian Bach: Fuga (Ricercata) a 6 voci, z Hudební obětiny, BWV 1079
– Jan Dismas Zelenka: Simphonie à 8 concertanti a moll, ZWV 189; pro dva hoboje, fagot a smyčce
– Johann Sebastian Bach: Non sa che sia dolore, BWV 209; kantáta pro soprán, příčnou flétnu, dvoje housle, violu a basso continuo
= přestávka =
– Jan Dismas Zelenka: Salve Regina, ZWV 135; Antifona pro soprán, flétnu, dva hoboje, dvoje housle, violu a basso continuo a moll
– Jaroslav Pelikán: Concerto grosso; pro dechový kvintet a smyčcový orchestr
– Johann Sebastian Bach: Vor deinen Thron tret ich hiermit, BWV 684

www.narodni-divadlo.cz