Díky, SOČRe a Epoku!

Hudební občasník jedné flétnistky
(1. února 2016 Smetanova síň Obecního domu)

Svěží „Epoci“ a můj zbožňovaný Dan Bárta na jednom koncertě za doprovodu SOČRu? To jsem si nemohla nechat ujít. A nenechala.

Teď jsem si uvědomila, že jsem uvedla SOČR jako „doprovod“. No, tím jsem je vůbec nemínila upozadit. Těleso je to famózní a jejich drive nás posluchače upoutal hned v jiskrném úvodu, v tancích Johna Adamse. Následoval sladký (ne však přeslazený) Edward Elgar a jeho Introdukce a Allegro, kde se představili kluci kvartetní. Jsou srostlí. Dýchají spolu. V barevných kalhotách a bílých košilích. Že by boření nějakých zastaralých pravidel a dogmat o černých koncertních hábitech? Jako flétnistka sem tam hrající v orchestru bych si přála, aby se z nás černých můr stali alespoň napůl bělásci. Hudba je, dámy a pánové, barevná. Řekla bych až pestrobarevná. Žádné jiné spektrum se té bohatosti nevyrovná.

Doznívá potlesk. Jdu na pauzu!

Pít se mi nechce. Stojím u sloupu a pozoruji lidi. Šumí to tu jako ty bublinky ve skleničce od sektu, co drží paní v krásných červených šatech. První dojmy si sděluje pár stojící opodál. Zatím báječné, úvod nás rozehřál. Někteří se ani nestačili zchladit mokem. Slečna „exuje“ sklenku bílého. Proč ne, o to ji ten Wajsar bude více bavit. Čeká se trochu divočina!

Moderátorka Lucie Výborná je jako vždy výborná a její kolega Jan Pokorný jí směle sekunduje svým humorem a příjemným hlasem, aby zpestřil jednostranný vjem posluchačům stanice Českého rozhlasu Vltava. Vykopává opět Epoque Quartet s počinem Jaco jazzového kytaristy Pata Methenyho. Diváci jsou skvěle naladěni a tuší porci kvalitní muziky. Nyní se servírují tři premiéry pro smyčcové kvarteto a orchestr.

Kučera, Kumžák a Wajsar jsou tak rozdílné persony už na pohled a hlavně na poslech, že jsem si říkala, jak to ti kluci dali dohromady? Snadno. Tahle trojka skladeb na sebe při troše fantazie posluchače překvapivě navazovala. Zrození Jana Kučery, který večer řídil od dirigentského stupínku, bylo jako když zasadíte semínko, pozorujete jeho vyklíčení a přerod v krásnou rostlinu. Život, razící si cestu vpřed. Protože cesta vzad prostě neexistuje. Je to radostný úděl nás všech živých bytostí. Aplaus.

Šroubovice Martina Kumžáka nadhodila docela jiný charakter. Poetické harmonie první skladby vystřídaly drsnější souzvuky a žhavější rytmy. V tom životě se to taky tak občas mele.  Žestě si užily. Další aplaus. Největší ovace snad ale sklidila Cigánská ouvertura Petra Wajsara, která definitivně vybuchla v oslavu živosti a světla, které námi všemi prostupuje.

S úsměvem, pohodou a divokou hravostí uzavřela sled premiér, aby mohl nastoupit poslední význačný aktér večera. Dan Bárta se nebál krátkého vtipného rozhovoru před samotným vystoupením a obdaroval nás s Filipem Jelínkem překrásnou aranží tří písní. Opýšemé Inaší má nepopsatelnou atmosféru, kterou SOČR s Epokem pozvedli ještě na vyšší úroveň toho nevyslovitelného, co umí vykreslit jen hudba. Bárta místy jako vždy lehce improvizuje, barví svými vokály a předvádí svůj hlasový rozsah.

Živý má samostatnou duši. Jsem o tom přesvědčená. Tato mystická skladba je jednou z nejlepších z dílny Illustratosphere. Naplňuje mě něha a sentiment… Vytrhává mě z toho bezstarostný Geist. Tedy Geist arbeitet. A my tleskáme jako o život.

Doufám, že takových projektů a kooperací uslyšíme v budoucnu mnohem více. Jsou úžasnou inspirací pro všechny strany, styly, kapely a orchestry. Je to potřeba. Jinak naše bohatá scéna zvadne a zemře. Jako ta rostlinka z mé imaginace o Zrození, když ztratí vůli žít. Buďme otevření, hledejme nové cesty a horizonty! Paletu možností tu máme pestrou, tak s ní experimentujme. Kdo říká, že všechno, co z toho vzejde, musí být dokonalé a úžasné? Jsou i nepovedené výtvory. Ale i to patří k životu a podruhé se vkročit do té samé řeky nemusí. Nejhorší je cachtat se ve známém rybníčku a nezkusit navštívit sousedy v tom vedlejším. Koncert prvního letošního únorového večera splnil, co slíbil, a zařadil se právě k těm velice povedeným.

Mizím do šatny pro kabát a za veselého štěbetání v hale vycházím s úsměvem na rtech. Co může být víc?

Díky, SOČRe a Epoku!