Carmen z Brna uzavřela sérii oper na letošní Litomyšli

Národní divadlo Brno uvedlo 2. července v rámci letošního osmapadesátého Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl populární Bizetovu operu Carmen na druhém nádvoří litomyšlského zámku. U dirigentského pultu stál Ondrej Olos, režisérem je plzeňský operní šéf Tomáš Pilař. Podobně jako Smetanova opera Hubička, uvedená v Litomyšli souborem z Brna 1. července, rovněž inscenace Bizetovy Carmen měla svoji premiéru v letošní brněnské divadelní sezoně.

Hovořit o Bizetově Carmen, jedné z vůbec nejoblíbenějších světových oper všech dob, je takřka zbytečné. Fenomenální dílo autora, které si dopředu vypůjčilo podstatné rysy verismu, triumfuje u publika dlouho. Lhostejno, že jest pouhým odvarem o třicet let starší povídky Prospera Mériméeho. Francouzský skladatel zde otevírá dveře směru, který nalezl brzy poté nevídanou plnou rezonanci v Itálii. Sám veliký filozof Friedrich Nietzsche ji vyzdvihuje proti Wagnerovi, zdůrazňuje vitalitu Středomoří a poukazuje, že nikoliv dekadentní pozdní Wagner, ale právě Bizet přináší skutečné jevištní drama. S odstupem doby se můžeme fanatismu Nietzscheho pousmát, leč vášnivé vyzdvižení Carmen není jen emotivní záchvat slavného filozofa.

Opera typických velkých “hitů”, díky nimž je především tak slavná, se ocitá až na hraně takzvaného vyššího populáru (refrén árie Escamilla zahvízdá i dnes leckterý Mozartův pekařský učedník, obecněji známá na úrovni populáru je i Habanera Carmen). Jde o dílo originální harmonie, silného výrazu, dramatické jedinečnosti a dokonalé instrumentace. Samozřejmě, že také efektních rolí, po kterých pěvci touží. Která mezzosopranistka by si nemyslela na roli Carmen, který barytonista by netoužil po efektním Escamillovi, který disponovaný tenorista barevného fondu by nesnil o roli dona José s jeho působivou a dobře se polohově zpívající květinovou árií. Rovněž menší role opery jsou neobyčejně vděčné.

V čele orchestru byl při představení v Litomyšli 2. července 2016 slovenský dirigent Ondrej Olos, který mne zaujal v Plzni při premiéře Sedláka kavalíra plastikou frází i jemnostmi, které z orchestru dokázal vydobýt. Vždyť právě to je objektivní podstatou práce dirigenta, co umí z daného ansámblu vytáhnout! Olosovo dirigování Carmen s brněnskou operou mi nepřišlo ve svém celku tak jednolité jako zmíněná plzeňská produkce.

Orchestr střídal pozoruhodně doladěná místa (například uhlazená, plastikou frází vynikající mezihra Andantina, quasi Allegretta před třetím dějstvím s pěkným flétnovým sólem, či podobně i před čtvrtým jednáním), s pasážemi poněkud povrchně nahozenými. Ne všude se dirigentovi podařilo plastiku frází dosáhnout, orchestr podobně jako ve večeru předešlém relativně solidní, ne však výborné ladění postupně zlepšoval, zaostřoval, až ho dotáhl v průběhu představení do velmi přijatelné polohy. Ocenil jsem dirigentovu snahu o dynamiku, kterou bylo možno rychle zaregistrovat. Uměl hlasům na jevišti vyhovět, udržet dynamickou hladinu v optimální míře, že nekryla pěvce.

Například Micaëla Pavly Vykopalové si mohla dovolit ve své árii působivá piana nad ztišenou dynamickou hladinou orchestru. Tím se dostávám k pěvcům večera. Co platno, bez pěveckých osobností by režie mohla stavět příběh kamkoliv a jakkoliv, leč nebylo by jí to mnoho platné. Mezi osobnostmi daného večera patřila právě interpretace Micaëly Pavly Vykopalové k nejlepším výkonům. Pěvecky, představitelsky i výrazově. Bravo! Jen trochu nechápu, proč je třeba uvádět do aktuálního programu, že údajně zpívá, aby “umožnila” představení za onemocnělou představitelku… Kouzlo nechtěného? Krásný výkon, jakých nebýváme častými svědky. Jen víc podobných “záskoků”…

Představitelka titulní role, maďarská mezzosopranistka Atala Schöck, není typem dynamicky výbušné Carmen à la Ivana Mixová či Jelena Obrazcovová, které je hned po vstupu tak říkajíc plné jeviště. Ale to neznamená, že nemá svoji osobitou tvář, jakoby umírněnou, ne tak extrovertní a více podobnou komornějšímu filmovému ztvárnění Julií Migenes ve slavné filmové adaptaci s Plácidem Domingem a pod taktovkou Lorina Maazela z roku 1984. Ostatně i tento film se nechal okouzlit dobou diktátora Franka, kdy uniformy byly podstatou režimu, jenž se však dokázal šikovně nezapojit do průběhu světové války. Čili podobnost s filmem, ať náhodná, či zcela nenáhodná, ozrcadluje i režijní pojetí postavy a celého díla Tomášem Pilařem z Plzně. Atala Schöck v roli titulní vládne sametově příjemně zabarveným mezzosopránem, přirozeně prostorově nosným. Její výkon ve večeru gradoval ve vydařené kartové árii. Opět rád zdůrazním, že ji Ondrej Olos podpořil dirigentsky nejen ve zvolených tempech Habanery, Seguidilly a kartové árie, ale dokázal opět najít dynamickou míru doprovodu orchestru a ztišit jeho hru tak, aby akusticky vyhovovala podmínkám daného prostoru (orchestr, posazený výše než v “jámě” divadla, utváří jiné podmínky na jevišti).

Pěvecky výborným donem José je tenorista Luciano Mastro se svým spinto tenorem typické italské školy s bohatým volumenem, zvukově vyrovnaný, s barevnou, široce znějící výškou. Zaujal publikum od prvních tónů až po vyexponovaný, přesvědčivě ztvárněný závěr. Jen jsem měl v duetu s Micaëlou vtíravý pocit, že by volba jen trošku klidnějšího tempa dirigentem napomohla plastičtějšímu vykreslení melodie. Květinová árie vyšla Mastrovi jedinečně v hudebně inteligentní stavbě celku, pěkné gradaci na béčku, ale i podržením závěrového des, jehož pomyslné vyexponované crescendo namísto obvyklého decrescenda moc prospělo výrazové naléhavosti árie. Dlouhý potlesk po árii byl zřetelně vypovídající. Koncepce pana Pilaře u postavy Josého jako váhavého slabocha, smutného hrdiny, jehož zcela zastíní barytonová postava toreadora, je sice matně akceptovatelná, ale tektonika postavy ne zcela zřetelně dotažená.

Svatopluk Sem posloužil Brnu po roli Tomše v Hubičce i diametrálně odlišnou partií Bizetova Escamilla. Pěvecky se s touto partií vyrovnal poměrně bez problémů, jeho voluminózní, barevný a nosný baryton zněl vyrovnaně. Představitelsky roli odpovídá, jen jsem neměl tak zcela stoprocentní pocit ve výrazovém tlumočení postavy, v čemž je tato role ostatně poněkud problematická. To věděl již legendární ředitel newyorské Metropolitní opery Rudolf Bing, když úporně hledal typ pro Escamilla v Met a bylo mu jasné, že úspěch postavy neleží jen v krásném barytonovém fondu. Postavu Escamilla jako by režie zcela jevištně v koncepci nedotvořila.

Znělým hlasovým fondem i ztvárněním postavy zaujal David Nykl jako Zuniga, prostor rozšířený otevřeným škrtem prospěl znělému hlasu barytonisty Igora Loškára v roli Moralese. Podloudníky Remendada a Dancaira ztvárnili Zoltán Korda a Jakub Tolaš.

Režie Tomáše Pilaře byla již výše letmo zmíněna. Je zřejmá z pojetí postav, což oceňuji, protože práce s pěvcem – hercem na postavě, na interakcích má být vždy ústřední snahou režisérů. Režie, jak je výše zmíněno, překládá děj do kontextu let generála Franka. Volí méně častou verzi Bizetovu s mluvenými dialogy, ostatně tutéž volí i zmiňovaný film, který se možná stal určitou inspirací. Mluvené dialogy se mi ryze subjektivně vzato nezdají tak zdařilé jako úprava Ernesta Guirauda pro Vídeň 1875, kde mám pocit plynulosti a lepší hudební návaznosti dějové linie. Otevření škrtů je zajímavé, ostatně nejde o nic tolik zásadního. Zase ryze subjektivně vzato, neotvíral bych je z ryze racionálního pohledu, neb délka opery je již tak dostatečná. To aby třeba filozof Nietzsche nevstal z hrobu a neodvolal svá horování pro dramatičnost díla oproti rozvleklosti děl pozdního Richarda Wagnera… Se stávajícími podmínkami prostoru bez točny se režie vyrovnala se ctí, bez zjevných problémů. Pan Pilař má rád symboliku. Závěrečná scéna s vějíři podtrhla typickou Pilařovu symbolickou režii. Ve rvačce žen v prvním jednání, velmi dynamicky vyexponované, použil typ filmové animace se zastavením přirozeného pohybu a jeho opětným rozkrokováním. Moc pěkný moment!

Sbor Národního divadla Brno nemá opět uvedeného sbormistra, holt opomíjená to profese, pro diváky neviditelná… Je mi to líto. V prvním dějství byla souhra s orchestrem občas trochu na hraně. Poeticky vyzněl ženský sbor ve svém legatově vystavěném Andantinu v E dur s hebkým pianovým vrcholem. Nejlépe se ale prezentoval výkonem v posledním obrazu, kde jsem poznával harmonickou plnost a zvukovou krásu vynikajícího sborového ansámblu s rukopisem dlouholetého sbormistra Josefa Pančíka, ač taktovku v Carmen již coby závaznou štafetu převzal jiný sbormistr.

Celkově vzato je možné, že litomyšlská varianta s omezením prostředků moderní divadelní techniky režijnímu vyznění celku spíše prospěla větší akcentací podstaty sdělnosti, kdy méně bývá často více. Sólisté zásluhou dirigentovou zdárně akusticky souzněli s prostorem. Bez pěveckých osobností si nemohu operu jakou je Carmen vůbec představit. V kontextu celku vyšla sázka inscenátorů na zajímavé pěvecké osobnosti dobře. Publikum v závěru právem aplaudovalo nejvíce Pavle Vykopalové a její velmi přesvědčivé Micaële (pozoruhodný avizovaný “záskok”). Zajisté rovněž krásnému tenorovému fondu Luciana Mastra jako Dona José, jenž pěvecky zřetelně velmi zaujal. S reakcí publika v závěru jsem se zcela ztotožnil.

Hodnocení autora recenze: 75%

Smetanova Litomyšl 2016
Georges Bizet:
Carmen
Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Ladislava Košíková
Sbormistr: Pavel Koňárek, Valerie Maťašová
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Dětský sbor Brno
Premiéra 18. března 2016 Janáčkovo divadlo Brno
(psáno z reprízy 2. 7. 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Carmen – Atala Schöck
Don José – Luciano Mastro
Micaëla – Pavla Vykopalová
Escamillo – Svatopluk Sem
Zuniga – David Nykl
Mercédés – Jitka Klečanská
Fransquita – Andrea Široká 
Le Remendado – Zoltán Korda
Le Dancaïre – Jakub Tolaš
Morales – Igor Loškár

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.ndbrno.cz