Talich byl věčný hledač

Texty Ivana Medka (100)
Karla Ančerla, Josefa Vlacha a Milana Munclingera spojovalo mimo jiné to, že byli všichni žáky Václava Talicha. V roce 1967 pozval Ivan Medek všechny tři k mikrofonu Československého rozhlasu a v rozhovorech s nimi pojmenovával charakteristiky největšího českého dirigenta, k němuž měl sám nesmírně blízko.

V úvodu celého pořadu, který se vysílal v cyklu „Umění 20. století“, Medek připomněl Talichův život a jednu z jeho nejdůležitějších charakteristik a hodnot: práci. „Talich byl prostě dříč. Nebál se ale také riskovat. Nebál se riskovat, že se mu něco nepovede. Byl si vědom toho, že výsledek, s kterým předstupuje před obecenstvo, je výsledek nekonečných měsíců a často i let úporné práce, studia partitur, ale nejenom partitur, studia například řeckých a římských klasiků, sebevzdělávání, snahy po tom, aby se tento prostý, vlastně venkovský chlapec, dostal k pochopení toho nejvyššího, co v kultuře vůbec existuje. A že samozřejmě to všechno nese pečeť jeho osobitosti, pečeť jeho vlastních stanovisek, která je nutné měnit. Protože není možné dospět – já nevím – třeba v pětatřiceti nebo čtyřiceti nebo pětačtyřiceti nebo padesáti, a tak dále, letech, k nějakému definitivnímu názoru na Beethovena. To snad nemůže nikdo. A pokud to někdo o sobě tvrdí, tak to rozhodně není poctivé.“
***

Ivan Medek: Talich svůj názor – nejen na Beethovena, ale na každého dalšího autora – pořád znovu a znovu hledal. To bylo pro něho nejcharakterističtější. Nebo například názor na Mou vlast, na klasické dílo české literatury, o kterém si každý hudebník myslí, že mu rozumí a že je dokonale pochopitelné.

V této otázce tady máme záznam rozhovoru s dirigentem Karlem Ančerlem. Myslím, že posuzování velikosti dirigenta a vůbec velikosti interpreta jako takového, je zejména v určitém časovém odstupu nesmírně závislé na naší subjektivní paměti. Na něčem, co se v nás ukládá jako konkrétní a změřitelný dojem a co zůstává v naší paměti jako subjektivní, pocitový zážitek. To samozřejmě není vždycky úplně přesné. A čím větší je dirigentská nebo umělecká osobnost, tím složitější jsou nároky na posuzování jejího skutečného významu. U Václava Talicha je tomu zrovna tak jako u kteréhokoliv jiného dirigenta.

Když teď přede mnou sedí dirigent Karel Ančerl, který je víc než osmnáct let hlavním dirigentem České filharmonie, stojí tedy před stejným orchestrem, který Talich po první světové válce vychoval, bude zajímavé společně s ním si poslechnout z Talichových nahrávek Mé vlasti Šárku a srovnat si tři její interpretace, alespoň v úryvku.

Bude to nejdřív snímek předválečné České filharmonie. Je to první nahrávka Mé vlasti na desky His Master’s Voice z roku 1929. Pak to bude úplně poslední veřejné provedení Mé vlasti, kterou Talich řídil 7. června 1954, už jako nemocný člověk, ve Smetanově síni. A nakonec gramofonová deska Supraphonu z padesátých let, která dnes platí za reprezentační talichovskou nahrávku Mé vlasti.

(hudba – třikrát Bedřich Smetana: Má vlast – Šárka – část začátku)

Ivan Medek: Jak to na vás působí?

Karel Ančerl: V první řadě bych chtěl říct toto. Na těchto třech ukázkách je vidět celý Talich. Jak Talich začínal, jak se probojovával a jak se pročistil.

Já znám Talicha skutečně od útlého mládí. Když jsem přišel v roce 1918 do gymnázia do Prahy, jeden z mých prvních velkých hudebních zážitků byly zkoušky České filharmonie s Talichem. Díky svému profesoru angličtiny Lakomému jsem se dostal velmi brzy do styku s Talichem. Protože on to byl, který učil nejenom Talicha, ale i Talichova syna angličtinu a s Talichovými se stýkal. Jeho přímluvě tedy mám co děkovat, že již od sekundy jsem směl chodit na Talichovy zkoušky do Smetanovy síně.

Chodil jsem velmi pilně. Pokud to čas ve škole dovoloval a zkoušky byly odpoledne, byl jsem tam vždy. Co mohlo na Talichově práci každého fascinovat, to bylo to, že byl jakýsi věčný hledač. On nikdy žádné skladbě nedal napoprvé definitivní tvar. Tak jako nikdo nemůže dát napoprvé – myslím nikdy – definitivní tvar nějakému skutečnému uměleckému dílu.

Talich věčně hledal, co zlepšit a jak zlepšit. A je třeba říct, že interpretace Vlasti je jedno z velikých životních děl Talichových. Proč? Jak víte, Smetanova Vlast skýtá modernímu orchestru mnoho problémů. Je to především problém zvukovosti, kterým se Talich v první řadě nejvíce zabýval. Měl neobyčejně jemné ucho pro zvuky, pro barvy zvuků, pro plastiku orchestru. A Smetanovy partitury mu skýtaly bohaté pole působnosti. Nelze zapomenout, že Smetana komponoval a instrumentoval Vlast v úplné hluchotě. Je to podobné jako ve skladbách Beethovenových, které byly psány už v úplné hluchotě, že je v nich spousta míst, která sice asi odpovídají nejintimnějších vnitřní představě, ale na papíře při realizaci nevycházejí tak, jak by měla.

Speciálně u Smetany ještě přichází problém, že vyšel z malých poměrů, myslím malých poměrů uměleckých, byl zvyklý na naše špatné orchestry, a tak velmi často některé nástroje přeceňoval a jiné podceňoval. Velký vliv na to mělo jeho dirigentské působení v divadle, kde měl k dispozici jen malý orchestr a vypomáhal si třeba – to je pro něj typické – tím, že dělil cella na dvě skupiny, protože měl málo kontrabasů, a tak je zesiloval a tak dále. Nebo některé nástroje chyběly.

Ve Vltavě a v Šárce je spousta míst, kde určité nástroje pomáhají druhým, i tam, kde už to dnes není zapotřebí. Například pomáhají fagoty cellům nebo třetí trombon basům. Moderní orchestr je ale obsazen tak, že ve všech skupinách všecko čistě vyjde. Toto samozřejmě Talich z Vlasti velmi rychle vypozoroval a má několik koncepcí retuší. Já toto slovo nerad používám, protože se s ním nadělalo mnoho zla. Ale řekl bych pomocných úprav, které daly Vlasti zvukovost, která má dnes skutečnou smetanovskou zvukovost. Talich vymýtil spoustu podpůrných vedlejších hlasů, které nemají funkční úkoly. Očistil od nich partituru Vlasti, a přinesl tak poprvé celou krásu zvuku této hudby před veřejnost. Talichovi se to z mnoha míst zazlívalo, hlavně z míst nehudebních nebo z míst, která se na věci dívala z jiného pohledu než ryze hudebního, ale Talich na této cestě neomylně pokračoval.

Když jsem přišel k Talichovi na Akademii, tehdy na mistrovskou školu, dostal jsem od něj darem všecky retuše Vlasti pro tři různá obsazení orchestru, o které jsem bohužel za Protektorátu přišel. Obnovil jsem si je, až když jsem zase přišel do Filharmonie, z partitur, které se po Talichovi zachovaly.

Ale zpět k těm třem snímkům. Proč říkám, že tam je celý Talich? Talich byl umělec, který stále hledal. Vychází z hlubokého romantismu a pročišťuje se průběhem let až k velkému, krásnému klasicismu. To znamená: slyšíte-li první snímek, nemluvím o tom, že souhra není ideální… To nebyla záležitost Talichova, to byla prostě záležitost celosvětová. Takhle se tehdy hrálo, na nějaké té notičce nezáleželo, aby byla tak docela přesně zahrána, aby byly skupiny tak sehrané, jako musí být dnes. K tomu nemusíme přihlížet, ale k celé koncepci.

Všimnete-li si začátku Šárky, je vášnivost prvního tématu přirozeně daleko plnokrevnější, ale pomalejší. A v průběhu doby se tempo u Talicha stále zvyšuje a hledá se daleko větší výrazovost toho kterého tématu. Nebo první pochod. Talich měl vždy představu takového alšovského obrazu: Ctirad jede na pěkném šimlovi s cingrlátky – to je ten krásný činel a triangl. A takhle to přibližoval orchestru. Ten první Talichův šiml, ten alšovský, je ale skutečně… ten vypadá trošku jako pincgavský kůň. Druhý už je štíhlejší a třetí dokonce jde v takovém poskoku, ten už si to hezky klusá. Tady je celý vývoj, který u Talicha lze sledovat. Myslím, že daleko markantnější by to bylo, kdybychom měli – a nevím, jestli máme – jeho nahrávky Beethovenových symfonií.

Ivan Medek: Bohužel ne.

Karel Ančerl: Tam je ten pročišťovací proces ještě markantnější. A pak speciálně u Mozarta, kde Talich ve svém zralém veku vytvořil mozartovský styl par excellence, hlavně se svým Českým komorním orchestrem. To už bylo skutečně moderní umění. A to je to, čeho já osobně si na Talichovi nejvíc vážím: že nikdy nezůstal stát. Vždy šel dál a byl to člověk, který žil svou dobou. To znamená, že přejímal všechny atributy, ale ne automaticky. Prožíval je, „protvářel“ je a tím se právě dostal k té velikosti, která je jedna z největších velikostí v umění, to jest k prostotě výrazu.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy