Beethovenova ponorná řeka

Texty Ivana Medka (110)

O vzniku uměleckého díla spolu v roce 1968 před rozhlasovým mikrofonem hovořili Ivan Medek a Ilja Hurník. I když bylo v podtitulu pořadu uvedeno, že na toto téma „nedávají ve svojí úvaze odpověď“, zavedl je rozhovor do zajímavých končin. Jakou roli hraje pro umělce inspirace? Anebo jak souvisí dílo a umělcovo rozpoložení? Odpovědi na tuto otázku se oba pánové dobírali v diskusi, která v minulém dílu dospěla do momentu, kdy Ilja Hurník říká: „Ale nikdy bychom k tomu neměli přistupovat tak, že skladatel automaticky prožívá totéž jako člověk i jako umělec současně a že tady je nějaký bezprostřední odraz života do umění. Tak tomu není.“
***

Ivan Medek: Samozřejmě, ale na druhé straně se život – stejně jako dílo – neskládá jenom z dojmů, ale ty dojmy se na sebe skládají, takže může vzniknout určité období, ve kterém se vytváří určitý trvalý stav. Období vážnosti, období naopak veselejší, rozpustilejší. To se jistě nemusí bezprostředně odrazit ve tvorbě, ale tuto souvislost je možné vypozorovat. Nehledě k tomu, že to může být i vazba na předchozí dílo. Potřeba odpočinout si od určitého vypětí úplně jiným charakterem následujícího díla. To je klasický příklad ve dvojicích Beethovenových symfonií, těch sudých a lichých.

Ilja Hurník: Netvrdím, že by si umělec vytvářel autonomní svět, nezávislý na okolním životě. Jenže nikdy nevíme, v jakém kontaktu je a jak dalece navazuje skladba bezprostředně na nějaký zážitek. To jsi zdůraznil správně.

A tady mám jeden přímo klasický případ toho, jak se skladba – vlastně největší ze všech – zdá být bezprostředním odrazem ideje, kterou prožíval Beethoven. A přesto tomu tak není. Tuto skladbu můžeme vysvětlit jenom jakousi sumou Beethovenova života a cítění, nikoliv okamžitého stavu. Beethovenova Devátá symfonie se uzavírá slavnou Ódou na radost, v níž se opěvuje myšlenka na sbratření lidstva. A ta melodie je tak strašně lapidární, jednoduchá, jako kdyby byla skutečně nějakým masovým hymnem všeho lidstva. Zdá se nepochybné, že Beethoven tady byl opravdu inspirován myšlenkou zpodobenou Schillerovým textem.

Jenže pár let předtím píše Beethoven skladbu na tutéž melodii, která však používá úplně jiného textu. Myslím tu na Fantazii pro klavír, sbor a orchestr. A tam se opěvá cosi jako umění a krása. Celkem dost slabý text, taková trošku šedivá antika. Ale to není všechno. Zas ještě mnoho let předtím píše Beethoven píseň, ve které se zase na tutéž melodii zpívá úplně něco jiného. Je to nářek nešťastně zamilovaného, zklamaného jinocha. A teď si řeknete: U čerta, čím tedy ta melodie vlastně byla inspirovaná? Myšlenkou na sbratření lidstva nebo oslavou umění nebo nářkem nad opuštěností?

Já mám dojem, že ta melodie prostě Beethovena napadla, že vytryskla z bůhvíjaké inspirace. Ono se totiž musí připustit, že skladatel dostane rovnou hudební nápad, aniž si je vědom, odkud přišel a proč. A ten melodický nápad zrál a stal se jakousi ponornou řekou, která jednou vytryskla, prodírala se Beethovenovým podvědomím, občas vystoupila do vědomí, a pak se provizorně formulovala ve dvou skladbách – v písni a ve Fantazii, až konečně dospěla k Deváté symfonii. Ta symfonie je naprosto jeho, to je obraz Beethovena. Ale je tu vidět, jak strašně dlouho může zrát myšlenka a jak se teprve dobírá té ideje, kterou jednou bude nosit.

Ivan Medek: Myslím, že i v jiných Beethovenových skladbách bychom mohli vystopovat jednu základní podobu jeho práce. A to, že se většina témat objevuje původně v zápiscích ve velice jednoduché, někdy snad až primitivní podobě. A Beethoven stálým promýšlením základního, velice prostého a lapidárního nápadu, to je příklad třeba finále Sedmé symfonie, posléze dochází ke tvaru, který se stává východiskem pro další skladatelskou práci.

A tady mě napadá taková všetečná otázka. Myslíš, že třeba tvoje nápady – to je vlastně špatně řečeno, protože ty to musíš vědět – tě napadají už v podobě, v jaké je pak přinášíš, anebo je po konkrétní stránce rytmické i intonační trochu upravuješ a dáváš jim to, o čem se domníváš, že je typické pro tvoji hudební řeč?

Ilja Hurník: Zcela vzácně mě napadnou motivy definitivně. Jsou to obvykle ty případy, kdy člověk dostane nápad melodický nebo rytmický už vykrystalizovaný a ten motivek se potom rozrůstá do celku skladby jako buňka do celého živočicha. Ale to jsou vzácné případy. Častěji je tomu tak – a pokud tady mluvím za sebe, doufám, že postihnu také něco ze zkušenosti ostatních skladatelů; nerad bych tady totiž jenom říkal svoje nepřenosné zkušenosti – že se mi vynoří v duchu nová skladba, jako bych se rozpomínal na nějakou starou desku, kterou jsem kdysi pradávno slyšel a z níž mi už neutkvělo vůbec nic. Jenom snad vizitka, nápis nebo přibližně rozsah a snad to, že je to třeba skladba orchestrální. Nic víc.

A celý další proces je rozpomínání se na tu skladbu, kterou jsem slyšel jakoby neurčitě a rozmazaně. A je to vlastně analýza. Cítím se jako letec, který letí nad mořem a najednou uvidí v mlze někde dole ostrov. Zná z něho jenom obrys a jak se k němu přibližuje, vystupují horstva, řeky a města, a jde čím dál níž a níž, až vidí všechny detaily. I komponování je něco jako sestupování k jakémusi matnému obrazu a jeho zvýrazňování. Potom obvykle nastane opačný proces. Když už člověk ví o každém detailu – ví, co tam a tam bude hrát třeba druhý klarinet – zase odstupuje zpět, aby zbytečné detaily odhodil. Až je zase ten tvar přibližně stejný, jako ho viděl seshora, ale už jaksi vědomý. A není v něm nic, co by zatěžovalo lapidární charakter.

Vzpomínám si, že jeden sochař říkal, že správná socha má být taková, aby se z ní nic neodlouplo, když se shodí ze schodů. A co se odloupne, to je zbytečné. Tak to je. Ve stadiu, kdy už mám všechny detaily jasné, musím skladbu pořád převalovat ve své paměti. Tak dlouho, až z ní odprýsknou všechny nepatrnosti a zbytečné detaily.

(pokračování)
Úvodní foto archiv rodiny Medkovy