Reportáž: Na otomanu mezi přadlenami. Holanďan v Halle úplně naruby

Možností absolvování smysluplného několikasetkilometrového nedělního výletu do ciziny v současném sychravém počasí není až tak mnoho. Na přírodu už to moc není, leda tak ještě na prohlídku nějakého města, naštěstí ne na nákupy - v některých sousedních zemích je totiž v neděli zavřeno. Ale nejlepší je vlastně vydat se za kulturou. Nedělní odpolední operní představení nejsou ničím neobvyklým.

Na serveru Operabase jsem zjistil, že v sasko-anhaltském Halle, rodišti slavného Georga Friedricha Händela, nastudovali nově Wagnerova Bludného Holanďana. Všichni, kdo mne znají, vědí, jakou slabost pro toto dílo mám a že jsem již viděl snad padesát odlišných inscenací v různých koutech světa. Tak proč nenavštívit tu padesátou první? Obzvláště když divadlo na svých stránkách uvedlo, že opera bude netradičně inscenována v prostoru zvaném Raumbühne Heterotopia. Díky těmto dvěma slovům má zvědavost ještě vzrostla.

V tamním operním domě jsem v minulosti několikrát byl a shodou okolností moje poslední návštěva před třinácti lety byl právě Bludný Holanďan. Napsal jsem si tedy na tiskové oddělení divadla o recenzentské lístky a bylo mi vyhověno s tím, že budou nachystány v pokladně hodinu před představením. Poděkoval jsem a ještě se zeptal, že sice vím, kde se jejich divadlo nachází, ale kde je ona Raumbühne Heterotopia, to jsem na plánu města nenašel. Odpověď zněla, že je to přímo v budově operního domu. Tím bylo vše jasné.

Zbylo jen požádat syna, který Wagnera také miluje, zda by se mnou nejel. Tři sta kilometrů během jednoho dne tam a zase ještě zpátky, to je přece jen pro pána v letech lepší absolvovat na pohodlném sedadle spolujezdce. Konec konců už jsem se po divadlech najezdil dost.

Počasí v neděli 30. října nám přálo a tak start v 9.30 ráno byl tak akorát. A protože cesta do cílového místa vede po dálnici (kromě malého kousku u nás, který není kvůli naší neschopnosti po mnoho let dokončen), lze v cíli být pohodlně za něco málo přes tři hodiny. Navigace nás spolehlivě dovedla na adresu Universitätsring 24, kde nás přivítalo sluncem až filmově nasvícené klasicistní průčelí operního domu. Ten byl za války samozřejmě dosti zničen, ale za časů bývalé Německé demokratické republiky přestavěn a zmodernizován. Vstupní strana budovy, zhlížející se v jezírku sousedního parku, však naštěstí zůstala prakticky ve své původní podobě.

A protože bylo ještě brzo, dalo se pohodlně zaparkovat přímo u divadla, a to dokonce zadarmo (v Halle se v neděli do parkovacích automatů eura neházejí). Syn pořizuje snímky exteriérů divadelní budovy a pak zbývá chvilka podívat se alespoň k Händelovu rodnému domu.

Je ale čas se vrátit k divadlu. Naštěstí to není daleko. Jsou dvě odpoledne. Za chvíli se otevírá hlavní vchod a několik nedočkavých diváků včetně nás dvou vstupuje do příjemně vytopených divadelních prostor.

Na vyzvednutých vstupenkách bylo tučným písmem natištěno Raumbühne Deck D a pod tím Platzwahl frei, obecně řečeno sedni si, kam chceš do onoho prostoru D. Podle cedulí s šipkami a nápisem Deck D jsme se dostali na pravou stranu přízemí. Byli jsme zde skoro sami. Říkali jsme si, jak jsme vyhráli a že se zařadíme ke dveřím, nad kterými byl nápis Parket, jako první. Jakmile se otevřou, vrhneme se na nejlepší místa. Proto jsem se zeptal mladičké uvaděčky, kdy nás pustí dovnitř a jak to všechno nakonec bude probíhat. Ochotně mi odpověděla, že nás vpustí až krátce před představením a ne vchodem do parketu, ale jiným vchodem na jeviště. Ale o všem prý budeme ještě těsně před vstupem podrobně informováni.

Nastala hodina H, přišly další uvaděčky a první část skupiny, která se houfovala přede dveřmi, jedna z nich uvedla dovnitř. Rozdala nám černé klapky na oči, abychom nic neviděli, s tím, že si je můžeme sundat, až skončí předehra. Uvaděčka měla v rukou silné námořnické lano, za které jsme se měli držet při cestě na naše místa, kdy jsme vlastně nic neviděli. Já jsem si masku přes oči nenatáhl, abych mohl podrobně sledovat, co se bude dít. Nebyl jsem ale za to od naší průvodkyně nikterak šikanován. Vydali jsme se tedy na cestu a skončili na prostorném bočním jevišti u drátěného plotu, který zabraňoval vstupu na hlavní scénu. Z jiných vchodů přicházely další skupiny diváků. Předpokládali jsme, že tedy naše místa budou zřejmě asi na jevišti a že po skončení ouvertury bude plot odstraněn a nás pustí dále.

Dozněl poslední takt a návštěvníci si sundali masky. Přede všemi se naskytl pohled na dekoraci scénografa Sebastiana Hannaka. Viděli jsme ale, že jiné skupiny jdou dále a zaplňují další prostory jeviště i hlediště. Drátěná zábrana, hlídaná zřízenci divadla, se však neodsunula a bylo jasné, že s naší skupinou jsme na definitivním místě. Zaměstnanci divadla nám pak rozdali deky a arabské šátky. Také přinesli sedačky.

Rozhodl jsem se jít jinam, syn zůstal. Jakožto člověk téměř odkojený divadelním zákulisím jsem se protáhl těsně mezi zaparkovaným originálním mikrobusem Barkas, pocházejícím z dob východního Německa (byla to právoplatná dekorace), a portálem. Tak jsem se nepozorovaně dostal na hlavní jeviště, ale místa byla již obsazena. Další diváci se přemísťovali přes můstky nad orchestřištěm do dekorací překrytého divadelního hlediště. V pozadí jsem viděl velikou dekoraci znázorňující řez nábytkem zařízeným dvoupatrovým domem, kde mají bydlet dívky a ženy, které čekají, až se vrátí jejich milí a muži z námořní plavby. Byly tam již také nějaké pohybující se sboristky v kostýmech, ale i pár diváků.

Vydal jsem se tedy okolo automobilu značky Ford, který parkoval na levé straně jeviště, do oněch míst. Paní uvaděčka mne pustila k provizornímu železnému schodišti budovy, kde v přízemí byl bar a cukrárna, kde se podávaly dorty. Vystoupal jsem do prvního patra, zařízeného jako dlouhá místnost se stoly a židlemi. Kromě blonďatých sboristek, vypadajících jako panenky Barbie, které zde žehlily své prádlo, zde již sedělo několik diváků. Poštěstilo se mi získat poslední, ale velice atraktivní a pohodlné místo na otomanu. Ten byl umístěn těsně při otevřené a pouhým zábradlím ohraničené čelní stěně s exklusivním výhledem na celé jeviště i pozměněné hlediště. V duchu jsem zajásal, jak zajímavé záběry budu moci odtud pořídit. Sundal jsem si sako a čekal, co se bude dít dále a co nám režisér, zdejší nový nejmladší intendant v německých divadlech, šestatřicetiletý Florian Lutz připravil.

Pode mnou v celém prostoru ještě pokračoval menší zmatek v rozsazování lidí. Pak ale ke mně přistoupila jedna ze sboristek a požádala, abych si nasadil dámskou blond paruku a opásal se ženskou zástěrou. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že takto vymustrováni jsou i ostatní na patře sedící diváci. Tak jsem se změnil z utečence, který se měl tísnit s ostatními uprchlými soukmenovci za drátěným plotem, na světlovlasou ženu árijského vzezření, ale s poněkud neženským nosem. Bylo to moje první a zřejmě poslední vystoupení coby statisty na divadelním jevišti. Když jsem shlédnul dolů, viděl jsem, že na scéně přítomní diváci, sboristé i komparzisté mají na hlavách žluté bezpečnostní helmy a stejně barevné reflexní vesty. Na nich měli nápis Solar Walley, což bylo jméno stavební firmy kapitána Dalanda. Naproti, ve stupňovitě upraveném hledišti, kde byly v popředí rozmístěny i luxusní pohovky, byli diváci oblečeni ve svém.

Když se již vše uklidnilo, dal dirigent Christopher Sprenger hudebníkům Staatskapelle Halle pokyn k pokračování prvního dějství. Vyslechneme si úvodní sbor námořníků, tedy pardon, stavbařů s jejich šéfem Dalandem a lodivodem (Robert Sellier) – dle slušivého obleku zřejmě manažerem. Ten pak hezky zazpívá svou píseň o větru a bouři z dalekého moře.

Veškeré dění v celém prostoru průběžně snímají pohybující se kameramanka a její další kolega. Na obrazovkách, instalovaných v různých místech, i na velkých plátnech mohou všichni sledovat ty největší detaily. Najednou se objeví civilně oděný vysoký muž. Ano, je to Holanďan. Hostující Heiko Trinsinger zpívá na dobré úrovni svoje ,,Die Frist ist um…..“ Následuje jeho setkání s Dalandem (Vladislav Solodygin) a veliké překvapení. Spolu s ním přichází k drátěnému plotu, velikými kleštěmi přestřihává řetěz držící obě křídla a vstupuje mezi migranty. Rozdává jim v krabičkách uložené nejmodernější iPhony, utečenci dostávají teplé jídlo.

Jak mi po představení jeden z migrantů (můj syn) řekl, bylo to výtečné kuře na karí s rýží. Oba protagonisté potom družně přecházejí do nejvyššího stupně hlediště, kde usedají k bohatě prostřenému stolu se šampaňským a uzavírají dohodu o poskytnutí přístřeší (a taky obchodních kšeftů) a ruku Dalandovy dcery Senty za ženu Holanďanovi. Dějství s patnáctiminutovým zpožděním končí.

Byl jsem ze svého soustředění vyrušen, abych své místo dočasně vyklidil při nástupu sboru přadlen, tedy oněch barbín, které pak svým zpěvem doprovázejí Sentu při její baladě. Ještě, že mne nenutily zpívat také! Skulinou mezi nimi jsem zahlédl dole na jevišti nejen Sentu, ale také elegantně oděnou štíhlou hospodyni (nebo spíše manažerku?) Mary. Tu ztvárnila naše krajanka Lucie Ceralová.

Protože jsem později na Sentu neviděl, sledoval jsem její baladu na velmi blízko umístěném monitoru. Mladá a sympatická mnichovanka Dorothea Herbert ji zpívala výtečně a s opravdovým citem.

Děvčata – přadleny odcházejí, a tak se opět přesouvám na komfortní otoman a zase vidím vše jako na dlani. A ejhle, nastává nějaký ruch kolem zaparkovaného Fordu s výmluvnou značkou ER-IK-H4. Do Senty zamilovaný Erik ji varuje před cizincem. Sedají do jeho auta. Byl jsem velmi zvědav, jak si hostující Američan Jeffrey Dowd poradí se svým náročným partem. Bohužel mne tento, jinak na mnoha německých jevištích dlouho se pohybující umělec, ztvárňující i velké wagnerovské role, poněkud zklamal.

Občas za mnou někteří protagonisté jako Senta nebo Daland procházeli do dalšího patra. Daland si podával ruce s diváky sedícími za mnou, mně dokonce poklepal přátelsky na rameno. V patře nad námi se nacházel plně zařízený Dalandův byt včetně pokojíčku jeho dcery. Senta později hostí a věnuje se u prostřeného kapitánského stolu svým dětským utečeneckým svěřenkyním, když náhle uvidí svého vysněného, který jí přichází vstříc z jeviště. Oba se potkávají na rampě. Jejich závěrečný dvojzpěv vyzní oběma výtečně. Na některých obrazovkách se zobrazují dějové akce, na jiných se objevují mediální zprávy a také třeba vyjádření kancléřky. Do děje je zakomponováno současné rozbouřené politické dění. Dějství končí.

V posledním obraze se námořníci, omyl, Dalandovi zaměstnanci a jejich ženské protějšky, společně veselí na pivní slavnosti. Ten pivní mok jim přiveze na občerstvovacím vozíku jeho kormidelník – Steuermann (manažer?). Podle libreta následuje hrůzný zpěv námořníků z Holanďanovy lodi a přerušuje všeobecné veselí. Ve zdejším pojetí se nepokoj šíří z prostoru pro utečence, stoupá dým a strhuje se bitka. Poslední akord ukončuje scénu a všichni leží na zemi jako mrtví.

Erik se snaží za každou cenu získat Sentu na svoji stranu, leč marně. Lidé postupně vstávají, odhazují helmy a vesty na jednu hromadu. Vidíme promíchání utečenců s ostatními, čili jakousi úspěšnou integraci. Následuje konflikt mezi Sentou a Holanďanem. Senta vyskočí na kapotu fordky a zoufale za ním hledí, jak odchází. Pak bezproblémově a s dramatickým nasazením zazpívá svoje poslední Hir steh ich bis zum Todt. Tma! Konec. Pozor – halasný potlesk, dlouhá děkovačka. Odcházím mezi posledními, abych si zblízka prohlédl a vyfotil dekoraci upraveného hlediště, na které jsem se celé představení díval jen z dálky.

U auta se scházíme se synem, krátké občerstvení několika doušky teplé kávy z termosky a hurá domů. Je půl páté odpoledne, syn na to skutečně šlápnul a v neskutečných 20:00 již vidíme okraje matičky Prahy.

Teď jen krátký doslov. Jedná se o skutečné totální divadlo, které má diváka doslova vtáhnout do děje. Nakolik se to podařilo nevím, nemohu mluvit za ostatní. Režisérův koncept Raumbühne je přitom používán v menších dekoračních změnách i pro představení jiných titulů, včetně baletu. Příště bude podobně inscenována Pucciniho Tosca. Jak Christian Lutz prohlásil, chce přivést do divadla hlavně mladé lidi. Vždyť v Halle je dvacet tisíc studentů. Samozřejmě, pro hudební fajnšmekry to není to pravé ořechové, protože hlavně pěvci jsou mnohdy obráceni k posluchači zády, míchá se i zvuk televizních obrazovek a tak dále. Právě pro sólisty je to veliké vypětí a musím konstatovat, že jejich herecké výkony byly vynikající, ovšem někdy bohužel na úkor vokální složky. Přesto jim všem za to obrovské nasazení vyslovme obdiv.

 

Richard Wagner:
Der fliegende Holländer
Hudební nastudování: Josep Caballé-Domenech
Dirigent: Christopher Sprenger
Režie: Florian Lutz
Scéna: Sebastian Hannak
Kostýmy: Mechthild Feuerstein
Světelný design: Matthias Hönig
Video: Konrad Kästner
Sbormistr: Rustam Samedov
Dramaturg: Veit Güssow
Staatskapelle Halle
Chor und Extrachor der Oper Halle
Statisterie der Oper Halle
Premiéra 23. září 2016 Raumbühne Heterotopia Oper Halle
(psáno z reprízy 30. 10. 2016)

Daland – Vladislav Solodyagin
Senta – Dorothea Herbert
Erik – Ralph Ertel
Mary – Lucie Ceralová
Stuermann – Robert Sellier
Holländer – Heiko Trinsinger

www.buehnen-halle.de