Vídeň: Rameauův Zoroastre koncertně

Po premiéře Verdiho Macbetha s Plácidem Domingem v Theater an der Wien jsem zatoužila po „normálním“ představení bez účasti VIP a televizních reportérů. Poštěstilo se to velmi brzy, i když se jednalo o „pouhé“ koncertní provedení. Nejsem sociolog ani psycholog, ale složení publika při podobných příležitostech vede k zamyšlení. Na koncertní uvedení Zoroastra Jeana Philippa Rameaua přišli na první pohled ti, které zajímá hudba a historie hudebního divadla, ne pouhá aura slavné osobnosti. Intendant Roland Geyer zaslouží poděkování, že můžeme slyšet podobná historická díla alespoň v takovémto provedení.

Jean Philippe Rameau (1683–1764) je autorem sedmi hudebně dramatických děl, označovaných jako tragédie lyrique; připojením adjektiva „lyrique“ nebo „en musique“ se odlišovala od činoherní tragédie. Z importovaného italského dramma per musica vytvořili francouzští autoři útvary charakterizované specifickými znaky. Patřilo k nim nahrazení recitativu celkově prokomponovanými zpěvními party, ale také důmyslná jevištní technika, struktura pěti dějství, podíl baletní složky v podobě divertissement, dramatické situace podporovala ilustrativní instrumentální složka a podobně. Silnou roli sehrálo francouzské národní sebevědomí a vědomá konkurence evropské nadvládě italské opery, což se projevovalo v praktickém divadelním životě i v teoretických a estetických spisech a také v polemikách mezi samotnými francouzskými autory. Tragédie lyrique Jeana Philippa Rameaua nezná uzavřená hudební čísla, recitativní části splývají s áriemi, ansámbly a sbory. Hudební proud je podřízen slovní dikci a textovému obsahu.

Rameau navázal na dílo Jeana Baptista Lullyho, pokud šlo o pětiaktovou strukturu s předehrou, prologem, divertissementy a podobně, jeho hudební složka je však daleko víc vázána na text, podřízena akcentům a melodickému spádu řeči. Od Lullyho posledního hudebně dramatického díla Armide už uplynulo téměř padesát let, když měla roku 1733 v pařížské Académie royale de musique premiéru Rameauova tragédie lyrique Hippolyte et Aricie. Vyvolala námitky stoupenců Lullyho směru, kteří Rameauově hudbě vytýkali přílišnou libovůli (přesto dílo dosáhlo dvaatřiceti repríz). Rameau už byl tehdy známý jako teoretik (roku 1722 vyšlo jeho Traité de l’harmonie réduite à ses principes naturels a následovala celá řada dalších spisů a příruček) a vizionář, ale podle některých byly jeho teze v živé hudbě k ničemu.

Rameauova tragédie lyrique Samson podle Voltaira se na jeviště nedostala a její hudba je ztracena (zachovaly se pouze fragmenty, začleněné do jiných děl). Následující Castor et Pollux představoval svým způsobem kompromis, ale přepracovanou verzí, pak dalším dílem Dardanus, a především Zoroastrem, poprvé uvedeným 5. prosince 1749, Rameau svou koncepci tragédie lyrique legitimoval, a ještě ji stvrdil revidovanou verzí Zoroastra, která měla premiéru 25. ledna 1756; v ní už recitativ s árií téměř úplně splývá.

Libretistou Rameauova Zoroastra byl Louis de Cahusac (1706–1759). Spolupracovali spolu poprvé roku 1745 na opeře-baletu Les fêtes de Polymnie a pro Cahusaca znamenala spolupráce s Rameauem jeho nejúspěšnější období. V Zoroastrovi, jedné z nejdražších pařížských produkcí své doby, se oběma autorům podařilo inovativně zapojit taneční scény přímo do děje. Odvážná byla i volba a zpracování námětu. Autoři sáhli k perskému zarathuštrovskému mýtu, jeho religiózní složka však hrála okrajovou roli, na politickém pozadí se odehrává milostný příběh. Rezignovali na prolog, který byl pro dosavadní tragédii lyrique typický (obsahoval povinnou „zdravici“ panovníkovi). Atmosféru následujícího děje dostatečně napovídá programní instrumentální předehra, jejíž obsah publiku sdělovalo tištěné libreto. První verze Zoroastra se setkala s rozporuplnými ohlasy; zda zapůsobily jako podnět k přepracování díla reakce kritiky nebo bylo vlastním rozhodnutím autorů, je otázka. Druhá verze však ukázala, že účinku díla větší podíl lyrické složky a zdůraznění milostného vztahu prospěly; revize se týkala především druhého, třetího a závěrečného dějství. Hlavní pohnutkou Zoroastrova jednání se v nové verzi stává láska, nikoli náboženská horlivost.

Děj se odehrává v království Baktrie (součást dnešního Afghánistánu) na jihu Hindukúše. Zesnulý baktrijský král zanechal dcery Amélitu a Érinici, obě jsou zamilované do Zoroastra. O opuštěný královský trůn usilují zlé a dobré síly, zmocnit se ho chce kouzelník a velekněz Abramane, který proto zaseje spor mezi obě sestry. Érinice ví, že Zoroastre dává přednost Amélitě, a ze žárlivosti se přidá na Abramanovu stranu. Zoroastre hledá útočiště u krále dobrých duchů Oromasèa. Tak proti sobě stojí síly dobra a zla (světla a tmy), součásti říše boha Arimana. Dobré síly a láska nakonec vítězí, zlé síly jsou pohlceny tmou.

Libretista Louis de Cahusac byl tanečním odborníkem (roku 1754 vydal třídílnou práci La Danse ancienne et moderne ou Traité historique de la danse). V Zoroastrovi zaujímá tanec významnou roli a Cahusacovi se podařilo ho přímo zapojit do dramatu. Zůstává to patrné i při koncertním provedení – při Rameauově hudbě snadno zapracuje fantazie. Reformátor Jean Jacques Rousseau vytýkal Rameauovi krátkodechost myšlenek, přehuštěnost instrumentace a zálibu v podivných zvucích, právě díky těmto prvkům však zní našim dnešním uším Rameauova hudba moderně, dramaticky a věrohodně.

S Rameauovým Zoroastrem přijel do Vídně francouzský soubor Pygmalion – orchestr a sbor, založený roku 2006 dirigentem Raphaëlem Pichonem. Etabloval se nastudováním Rameauových oper Dardanus, Hippolyte et Aricie, Castor et Pollux a nyní přibyl Zoroastre. Pygmalion má v repertoáru také Bachovy kantáty a další díla, včetně kompozic pozdějších období. Čtyřicetičlenný orchestr a čtyřiadvacetičlenný sbor tvoří obdivuhodně vyvážený celek, je znát soustředěná a pečlivá práce na každém detailu.

Precizně nastudované byly všechny sólové party, nikdo ze sólistů nevyčníval ani nezůstával za ostatními. Tenorista Reinound van Mechelen (Zoroastre) možná není obor haute-contre jako první představitel role Pierre Jélyotte (1713–1797) – vždyť ostatně nevíme, jak jeho hlas opravdu zněl –, ale poslouchal se velmi dobře, i když koloratuře (kterou Rameau jinak šetřil) přece jen trochu brilance scházelo. Katherine Watson (Amélite) a Emmanuelle de Negri (Érinice) i v limitovaných možnostech koncertního uvedení dodaly postavám potřebný charakter a výraz, rovněž představitelům kontrastních sila dobra a zla – Christian Immler (Oromasès a La Vengeance/Msta) a Nicolas Courjal (Abramane) se podařilo oba typy výrazově a hlasově odstínit. Kéž by také jednou došlo na scénické uvedení se všemi náležitými jevištními kouzly – to by musel být zážitek…

Jen jednoho je škoda. Při koncertním provedení se na Vídeňce nepromítají titulky, libreto je součástí programového sešitu, v originále a v němčině. V hledišti se ovšem zhasíná, takže sledovat text nelze, přečíst si ho můžeme až dodatečně doma. Vadilo by snad interpretům, kdyby před sebou viděli diváky v osvětleném hledišti?

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Jean-Philippe Rameau:
Zoroastre
(koncertní provedení)
Dirigent: Raphaël Pichon
Ensemble und Chor Pygmalion
16. listopadu 2016 Theater an der Wien Vídeň

Zoroastre – Reinoud van Mechelen
Amélite – Katherina Watson
Abramane – Nicolas Courjal
Érinice – Emmannuelle de Negri
Oromasès/La Vengeance – Christian Immler
Céphie – Léa Desandre
Zopire – Virgile Ancely
Narbanor – Etienne Bazola

www.theater-wien.at