Jsme obklopeni lidmi, kteří se snaží o co nejrychlejší úspěch

Texty Ivana Medka (116)

Pamětníci vzpomínají na proslovy Ivana Medka před koncerty Kruhů přátel hudby v šedesátých a sedmdesátých letech. Byly vždy o hudbě, ale vždy nejen o hudbě. Jeho hlas byl jasný a jeho řeč byla „ano, ano – ne, ne“. Žádný z těch proslovů se nezachoval, Medek je pronášel spatra.

V létě 1993 hovořil na Paseckých hudebních slavnostech v Pasekách nad Jizerou. Před zahajovacím koncertem přečetl a vyložil biblické podobenství o vyhnání a návratu nečistého ducha (Matouš 12). Medkova úvaha o práci, která je vykonávána bez ohledu na ohlas, o duchovní kvalitě, která je vždy v menšině, a také o tom, že lidé se nedělí podle toho, kdo je vítěz a kdo poražený (třeba ve volbách), ale podle toho, kdo dělá pořádné věci a po kom něco zůstane, je úvaha naléhavá i v těchto listopadových dnech.
***

Podobenství o návratu nečistého ducha

Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po suchých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede se sebou sedm jiných duchů. Horších, než je sám. Vejdou a bydlí tam a konce toho člověka jsou horší než jeho začátek.Já vím, že není takřka horší podobenství než toto. Pro den, který je krásný, pro čas, kdy si všichni myslíme, že je všechno v pořádku. A kdy se vlastně můžeme jen těšit z toho, že nečistí duchové už mezi námi nejsou. Ale právě proto jsem vybral toto podobenství. Jedno z nejtěžších, nejhorších a zároveň myslím nejnaléhavějších. Protože toto podobenství není o tom, co se bezpodmínečně a za každých okolností stane. Toto podobenství je o tom, co se stane, když my po vyhnání zlého ducha usedneme a budeme očekávat, že se žádný jiný nezjeví. A neučiníme nic pro to, abychom vyplnili ten prázdný prostor. Protože to nejdůležitější, co před námi je, a zároveň to nejnebezpečnější, před čím stojíme, je prázdný prostor.

My čteme v novinách a slyšíme kolem sebe v nejrůznějších podobách stále znovu a znovu stížnosti na to, kolik je u nás ještě špatných lidí a kolik se nám nepodařilo špatných lidí vyhnat. To je jistě velice důležitý úkol. Neobyčejně naléhavý. Ale mnohem naléhavější úkol je ten, abychom prostor po těch prázdných lidech dokázali naplnit něčím pozitivním. Totiž, abychom neuvažovali jenom o tom, jak se zbavit zla, ale jak vytvořit nějaké dobro. Já vím, že to zní příliš obecně. Ale není to vůbec obecné. Je to velice konkrétní.

Dneska stojíme všichni před otázkou, že si nevíme rady se zlem, které kolem nás pořád je. A především si nevíme rady s tím, jak tomu zlu čelit? Domníváme se, že jediný možný způsob, jak mu čelit, je pronásledovat to zlo, dělat něco proti němu. To je jistě nutné a je to v rámci spravedlnosti a v rámci řádu a v rámci práv. Jenomže my tady nejsme od toho, abychom hlídali spravedlnost, právo a řád. My jsme tady především proto, abychom něco udělali, co by po nás zůstalo, o co by se mohli opřít ti noví, tak jako se o to opírali kdysi dávno.

A tady si myslím, že je veliký úkol pro všechny z nás, kteří se cítíme být slabí a cítíme se být v menšině. V menšině byli vždycky umělci, v menšině byli filozofové, v menšině byli vědci. V menšině byla vždycky ne elita v tom špatném slova smyslu, ale duchovní hodnota v každé společnosti. Nikdy nelze spoléhat na to, že ten, kdo se skutečně o něco snaží, bude ihned odměněn potleskem. Potlesk je to poslední, co potřebuje vzdělaný, moudrý a statečný člověk, který se snaží ve společnosti něco udělat, něco pomoct. Ten potlesk vůbec nehraje žádnou roli. Důležité je, co skutečně udělá, a ten čin zůstává činem zcela bez ohledu na to, jaký má ohlas. A tady myslím, že je nejdůležitější nebo jeden z krásných úkolů, které stojí dneska před našimi umělci.

Nikdy nebude skutečně vážné umění, nikdy nebude hudba na vysoké úrovni tak oceňována, jako je oceňováno to běžné, s čím se lidi setkávají a co konzumují a co se zase ztrácí a co nepřežije často ani jednu nebo dvě sezony. Ale pouze to, co přežije, a pouze to, co je děláno bez ohledu na ohlas a bez ohledu na to, že to vždycky zůstane v menšině, pouze to má smysl. Nezlobte se, že to říkám tak naléhavě. Já si to skutečně myslím. A myslím si, že to je v současné době velice vážná otázka. Protože my jsme obklopeni lidmi, kteří se snaží o co nejrychlejší úspěch; o co nejrychlejší zbohatnutí; o co nejrychlejší ohlas u veřejnosti. To všechno pomine. Zůstanou zase jenom obyčejní malí lidé, kteří budou vždycky v menšině a kteří vždycky budou hlásat nepopulární věci. A vždycky budou odstrkováni. Vždycky se jim bude říkat: Vy jste – abych to parafrázoval – nevyhráli volby. Ale to nehraje roli! Protože lidé se nedělí podle toho, kdo je vítěz a kdo je poražený, ale podle toho, kdo dělá něco pořádného a co po něm zůstane.

A tady bych se přimlouval, abychom si my všichni uvědomili, že musíme tomu, co má skutečnou hodnotu, prostě pomáhat. Pomáhat tomu porozuměním, pomáhat tomu tím, že se nás vždycky sejde tolik, jako se nás sešlo dneska tady, a pomáhat jim všem i ve chvílích, kdy jim bude zle. A jim bude zle. Protože oni nikdy nebudou tak populární jako ti, kteří na popularitu myslí jako na něco, co je první v jejich životě. Nikdy nebudou tak bohatí, nikdy nebudou tak slavní, ale vždycky, pokud budou chtít a pokud to budou umět, budou dělat poctivou práci. Děkuju vám.

(potlesk)

(pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy