Dva světy / jeden svět. Zápisky z večera vpravdě světových choreografií v Ostravě

Ohad Naharin: B/olero (2008, New York)
Jak již název úvodní části nového tanečního triptychu z repertoáru ostravského Národního divadla moravskoslezského napovídá, tato je postavena na základě stejnojmenné (tedy pochopitelně bez onoho lomítka v názvu) skladby Maurice Ravela. Nejeden divák si přitom možná řekne – proboha, už zase další Bolero? Cožpak už nebylo dost tohoto notoricky známého, kolovrátkově znějícího kusu, jejž sám jeho autor označil za „jednoduchou a přímou skladbu bez jakékoli virtuózní ambice”? Jednoznačná odpověď v tomto případě zní – ne, rozhodně nikoliv, a to hned z několika důvodů.

Prvním je samotná hudební úprava Ravelova originálu, jenž zde prošel syntezátory japonského průkopníka elektronické hudby Isao Tomity, přičemž (chvályhodně) pozbyl více než poloviny své délky, naopak nabyl na kompaktnosti a přesně vymezeném formátu, v jehož rámci si Tomita vynalézavým způsobem neustále hraje s modulací zvuku. Tedy, pokud bychom se nebáli klišé stejně frekventovaného jako Bolero samotné, mohli bychom říci, že japonský skladatel svého francouzského kolegu pouze neinterpretuje, ale že s ním naopak vede tvůrčí dialog. A nikoliv překvapivě se dá totéž říci i o choreografii Ohada Naharina. Zatímco jeho předchůdci, jmenovitě Maurice Béjart, vsadili na početnější obsazení tanečníků, kteří, vedeni jeho vizí (a Ravelovou hudbou), vytvářejí na jevišti sugestivní, avšak poněkud monotónně repetitivní obraz „příběhu o touze“, izraelský tvůrce je o poznání hravější, nápaditější a rafinovanější, co se práce s pohybem týče. Pryč s jakýmkoli náznakem scénografie! Světelný design? Dva reflektory, každý z jedné strany hlediště, naprosto postačí. Zvláště pokud na tělech obou tanečnic, oděných v jednoduchých, černých šatech, vytvářejí výrazné kontrastní plochy zelené a fialové, nad nimiž by nejeden expresionista (a Václav Špála především) zaplesal radostí.

A pak už jen a hlavně – pohyb. Chvílemi s humornou nadsázkou zdánlivě podléhající repetitivnímu vzorci Tomito-Ravelova hudebního podkladu, to když obě účinkující jen tak krouží pažemi ve vzduchu, či se s opakovaným jednoduchým gestem ležérně pohupují v bocích, vše v dokonalém synchronu. A z toho v prudkém, dynamickém toku pohybu vyrazí nečekaně jedna nebo obě najednou do prostoru, jako by se chtěly vymanit z vymezeného vzorce, odtrhnout se od země, zbavit se okovů bezduché repetice – aby u ní nakonec zase nevyhnutelně skončily. Výsledný efekt byl navíc umocněn mimořádně zdařilým, typologicky kontrastním obsazením tanečnic. První z nich, hostující Adi Salant z Naharinovy domovské Batsheva Dance Company, se nechala prostoupit choreografií svého uměleckého šéfa se skoro až nábožným zanícením, její projev byl bytostně fyzický, zemitý, ostře formovaný, palčivě bezprostřední a nekompromisně autentický. Druhá, rovněž hostující česká tanečnice a choreografka Nataša Novotná v sobě po všech letech vystupování v kreacích předních světových tvůrců současného tance stále nezapře klasickou eleganci, noblesu a jemné, delikátní vedení pohybu, které však nepostrádá uhrančivou, sugestivní výrazovou kvalitu, přitahující pohledy diváků jako magnet.

Možná bude část diváků odcházet domů bezradná a poněkud v rozpacích z toho, co si mají z Naharinova B/olera odnést, nebo co si myslí, že by si měli odnést. Práce s pohybem, hravost, kreativita, představivost a především nesmírná zvídavost, s níž tento izraelský tvůrce ohmatává a na oplátku na sebe nechává působit svět kolem sebe, jsou však natolik fascinující, že samotná cesta se u něj stává cílem.

Jiří Kylián: Falling Angels (1989, Den Haag)
Následuje další choreografie, jejíž autor se rozhodl pracovat výhradně se specifickou pohybovou dynamikou, proporcemi a možnostmi ženského těla – Falling Angels světoznámého českého tvůrce Jiřího Kyliána. Za její hudební podklad si Kylián vybral skladbu Drumming, part I amerického minimalisty Steva Reicha z roku 1971. I když, skladbu – jak již její název dává tušit, nejedná se o hudbu v tom slova smyslu, v němž ji obvykle chápeme. Reich se nechal inspirovat bubnováním domorodců z africké Ghany, jež postupně skládá do paralelních stop v dlouhých frázích, avšak také odlišném tempu, čímž dochází k jejich postupnému rozbíhání, aby se zase v jiném bodě sešly v akcentovaném zvuku, který tímto způsobem v průběhu skladby konstruuje i dekonstruuje.

A něco z tohoto klinického, emocionálně vyprázdněného, racionálně odměřeného přístupu jako by se odráželo také v Kyliánově choreografii. Použitý pohybový slovník se nese zcela v duchu jeho takzvaného černobílého období kolem přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, avšak více než u kterékoli jiné práce z této tvůrčí etapy zde dochází k určitému odosobnění a abstrahování uměleckého účinku mimo těla tanečníků, a vlastně i mimo rámec objektivně vnímané jevištní reality. To pochopitelně neznamená, že by se zde posouval k jakémusi divadelnímu konceptualismu, ostatně ne nadarmo je Kylián mezi současnými světovými choreografy jedním z nejvytříbenějších estétů s ojedinělým citem pro jevištní gesamtkunstwerk. A ani jeho Falling Angels nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou, stále je na co se dívat: osm tanečnic/padajících andělů (s pohybovou symbolikou křídel, jež se v různých obměnách – tu ve tvaru ostře lomených, racčích křídel, jindy ve stylu à la Sylphide za zády – prolíná celou choreografií) na jevišti vytváří jakýsi navzájem propojený, homogenní živý organismus, jenž hnán neustále vpřed Reichovou rytmikou vypráví o prožívaném strachu, radosti, humoru i smutku. Jasně zde čteme o obavách z tělesných změn, jež s sebou život ženy přináší, o touze po svobodě a samostatnosti, vybojování si vlastního prostoru a respektu – to když se tanečnice vydělují z celku v sólových výstupech či dvojicích – ale zároveň i nevyvratitelné sounáležitosti s ostatními a příslušnosti ke kolektivu, když s celkem opět splývají v jedno.

To vše Kylián podává se suverenitou geniálního divadelního tvůrce – nezapomenutelný je například obraz, kdy jedna z účinkujících osamí ve své výpovědi v přední části jeviště, zatímco tváře a části těl ostatních střídavě vystupují z temnoty do pruhu světla (koncepce světelného designu je rovněž Kyliánova) jako démoni, rýsující se v nočních můrách své oběti. Jak již ale bylo řečeno, přes veškerý nepopsatelný účinek viděného si stejně palčivě uvědomujeme i existenci dalšího (meta)plánu, jenž je tím pravým zdrojem toho, co se na jevišti manifestuje. I z toho důvodu zde v podstatě nemá smysl hovořit o výkonech tanečnic jako individualit, ty se naopak stávají (v dobrém slova smyslu) pouhými nástroji, loutkami, které demiurg Kylián zpovzdálí neustále vede. A i z toho důvodu jsou Falling Angels choreografií, která vám nedopřeje klidu, choreografií, k níž budete mít potřebu se neustále vracet.

Itzik Galili: SUB (2009, Amsterdam)
Závěr večera patří kusu naopak nejpřímočařejšímu, nejenergičtějšímu – a také v mnoha ohledech nejjednoduššímu. Prázdná, na kost oholená scéna, pracující pouze s kontrastními předěly světla a stínu. Sedm tanečníků, do půl těla nahých, přepásaných kabátci, připomínajícími uniformy vojáků Unie z americké občanské války.

A neustálý tok energie, těkání pohybu od první do poslední minuty. Motivy konfliktu, boje, zápolení, ale také spolupráce, podpory a úsilí směřujícího ke stejnému cíli. Neklidně pulzující opus Weather One skladatele Michaela Gordona, neustále přitápějící pod pekelným kotlem potu, testosteronu a frenetického třeštění v roztrhaných pohybových siločarách chaosu, proudících prostorem jeviště bez jakéhokoli řádu. A pak postupně přicházející únava, a to jak u tanečníků na jevišti, tak i u diváků v hledišti – i maximálně expresivní výraz, s jehož dynamikou se nijak nepracuje, ale který od prvního do posledního okamžiku šlape na plné obrátky, totiž dříve či později nevyhnutelně vede k vyčerpání vysílacího a otupění přijímacího zařízení asi podobně, jako si po určitém čase zvykneme vnímat i řev proudového motoru letadla vedle nás jen jako nepříjemný hluk v pozadí.

Přesto (nebo možná právě proto) však v samotném finále této choreografie přichází bez nadsázky nejautentičtější moment celého tanečního triptychu – to když se naprosto zdecimovaní, potem zalití tanečníci pozvolna obrátí čelem k divákům, vyčerpaně se v předklonu opřou o kolena a prázdnými, strhanými výrazy se zahledí do publika – pak nelze než k nim cítit nefalšovaný soucit, respekt a obdiv. Pokud však Galili usiloval v SUB o jakékoli hlubší umělecké sdělení či poselství, až k divákům se přes rampu nedostalo. Bohužel.

 

Hodnocení autora recenze:
B/olero – 75%
Falling Angels – 90%
SUB – 60%

Maurice Ravel, Steve Reich, Michael Gordon:
Dva světy / jeden svět
Premiéra 17. listopadu 2016 Divadlo Jiřího Myrona Ostrava
(psáno z 2. premiéry 19. 11. 2016)

B/olero
Choreografie a světelný design: Ohad Naharin
Hudba: Maurice Ravel, Isao Tomita
Asistenti choreografa: Iyar Elezra, Adi Salant a Bobbi Smith
Kostýmy: Alla Eizenberg

Tančí – Nataša Novotná, Adi Salant
***

Falling Angels
Choreografie: Jiří Kylián
Hudba: Steve Reich (Drumming part I, 1970/1971)
Asistentka choreografa: Roslyn Anderson
Kostýmy: Joke Visser
Světelný design: Kees Tjebbes

Tančí – Karolína Křížová, Yu Matsumoto, Ayuka Nitta, Shino Sakurado, Aglaja Sawatzki, Barbora Šulcová, Anna-Lena Uth, Jana Zelenková
***

SUB
Choreografie a světelný design: Itzik Galili
Hudba: Michael Gordon (Weather One)
Kostýmy: Natasja Lansen
Asistentka choreografa: Elisabeth Gibiat

Tančí – Stéphane Aubry, Giordano Bozza, Macbeth Konstantin Kaněra, Rei Masatomi, Koki Nishioka, Stefano Pietragalla, Sergio Méndez Romero

www.ndm.cz