Najít prostý lidský přístup k Chopinovi

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (125)

O interpretaci Chopinových skladeb spolu Ivan Medek a Ivan Moravec hovořili jistě nesčetněkrát. Naštěstí také v blízkosti mikrofonů Československého rozhlasu. To když v roce 1967 vznikal jeden z pořadů volného cyklu Umění 20. století. Pro Ivana Moravce byl Fryderyk Chopin jedním z erbovních autorů. Byl to pro něj skladatel, o němž přemýšlel a kterého interpretoval celoživotně. S vážností, oddaně, s pokorou.

„Myslím, že v hudbě existuje cosi jako pravdivý cit. A to je u Chopina znát v každé notě,“ odpovídal Ivan Moravec před několika lety v rozhovoru s publicistou Pavlem Ryjáčkem na otázku, na co musí klavírista dát pozor, když Chopinovy skladby hraje. „A je to často problém: jakmile nemáte dar pravdivosti a předstíráte, tak Chopinovi neposloužíte. (…) Jeho fantazie, jeho imaginace byla tak mimořádná, že můžete prostě hrát jednu skladbu za druhou a každá bude mít svůj zvláštní svět. Je v nich neskutečné bohatství stylů. A přitom nejjednodušší harmonie, nejjednodušší postupy.“

A co s tím, že i Chopin má své odpůrce? „To velmi často slyším – a mám snad trochu odpověď, proč řada výborných hudebníků nemiluje Chopina: je to vina interpretů. Nenacházejí v něm dostatek struktury, dostatek energie. A řekl bych – ani dostatek síly. Dělají z něj jenom cukrové žužlání. Chopin má v sobě beethovenovskou pevnost. A eleganci starobylých hráčů – tu pochopili starobylí hráči jako Hofman či Rachmaninov. Mnozí o Chopinovi říkají, že všude je u něj znát smutek jeho života, ale já tomu nevěřím. Kdykoli si to pomyslíte, najednou se vždycky objeví místo, kde byste řekli: teď má naději! Míst plných naděje je u něj spousta. Jde jenom o to, aby je klavírista nerozředil do cukrových šťáv.“

Moravcův pohled na hudbu Fryderyka Chopina bude samozřejmě možné sledovat i v rozhlasovém dialogu s Ivanem Medkem. Právě jeho úvaha celý pořad otevírá…
***

Ivan Medek: Víš, když čtu inzeráty o koncertech našich nebo světových pianistů, kteří u nás hrají, skoro v každém z nich se objevuje zmínka o tom, že je škoda, že v programu není buď vůbec žádná, nebo třeba jenom málo soudobé hudby. Samozřejmě, že to může být problém, který pálí hudební kritiky, a koneckonců je to i otázka jejich odpovědnosti vůči soudobé tvorbě.

Ale přesto si myslím, že přinést v pravém slova smyslu svou kůži na trh – jak se to říká v muzikantské hantýrce – je daleko odvážnější, zařadíme-li na program koncertů díla obecně známá. Taková díla, kde může posluchač, třeba i řadový, změřit to, co slyší, s tím, co slyšel třeba už v mládí, anebo prostě s tím, co důvěrně zná.

To znamená, že k nejzávažnějším a nejkomplikovanějším interpretačním úkolům ve dvacátém století pořád patří hudba klasiků nebo romantiků. A to nejenom proto, že je obecně známá, ale také především pro obrovské bohatství, které v sobě má, a pro nutnost vyrovnávat se s touto problematikou po svém znovu. Jinak v roce 1920, jinak v roce 1940 a jinak třeba v roce 1967.

Po válce jsme u nás zažili několik klavírních soutěží a mnoho lidí od nás jezdilo na mezinárodní klavírní soutěže po celém světě. A vzhledem k tématu dnešního pořadu také do Varšavy na mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže, kde slyšeli řadu vynikajících anebo přinejmenším zajímavých světových výkonů a měli možnost srovnávat.

Tato možnost srovnávat roste rok od roku také zásluhou gramofonových desek, kterých tady máme dnes před sebou naštěstí dost, abychom se o něco podobného mohli pokusit před mikrofonem. A navíc tato možnost srovnávat přináší i zkušenost tím, jak se mění interpretační vkus, jak se mění přístup ke klasikům a zejména třeba k Chopinovu dílu i v poměrně krátkém období posledních řekněme dvaceti let.

Stačí si vzít jenom třeba záznamy z varšavské soutěže, abychom si o tom udělali dost jasnou představu. A vezmeme-li si k ruce gramofonové desky, třeba ještě se staršími zápisy, vidíme, že propasti mezi přístupem starší a dnešní generace jsou skutečně dost značné. Je samozřejmé, že se nám nemůže podařit, a také to není naším úkolem v dnešním večeru, srovnávat výkony tak, abychom dospěli k nějakému definitivnímu závěru. A řekli si: tak toto je ideální interpretace, tak by se Chopin měl hrát, takhle by se už hrát neměl anebo dokonce nesmí.

Jde nám o to najít prostý lidský přístup k různým druhům interpretace Chopina. Najít v nich to, co je podle našeho soudu dobré, a to, o čem si myslíme, že by tam nemělo být. Anebo to, co je zas naopak objektivně, anebo vzhledem k tomu, že jsme oba dva lidé, subjektivně špatného. Ale prostě to, co se sluchem dá rozpoznat.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy