Horowitz laškuje s mazurkovým rytmem jako kočka

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (127)

Tajemství interpretace Chopinovy hudby hledali a různé přístupy k ní porovnávali Ivan Medek a Ivan Moravec v jednom ze svých rozhlasových programů v roce 1967. V minulém pokračování jsme se spolu s nimi věnovali Chopinově Barkarole. Ivan Moravec ji popisoval jako dílo pro klavíristy značně obtížné. „Její forma totiž není tak jednoznačná, jako je třeba forma balad, kde je interpret vlastně tažen vnitřní gradací skladby a celkem nemůže tolik zkazit jako tady. Barkarola je svým způsobem mozaika. A objeví se v ní často místa zasněná, která jako by přerušila symfonický tok, a kde interpret, který přestane mít na zřeteli celkovou stavbu, může upadnout do vyžívání se v určitých zastaveních nebo do meditativních prostorovostí a ztratí celkový tah.“

Prvním srovnávaným byl Vladimir Horowitz, jehož provedení působilo na Ivana Moravce při všech nesporných kvalitách „malinko fragmentárně“. Druhým pak rumunský pianista Dinu Lipatti, který se stal pomyslným vítězem. „U Horowitze nám někde malinkou lezou, jak se říká, chlupy z kabátu. To znamená: jemu stojí například ta imitace ve střední části za to, aby byla jaksi náležitě vynesena na povrch. Aby si jí každý všiml. Tento postoj Lipatti nemá prakticky nikde. Lipatti každý detail zapasuje do jednolitého celku a účin je hladký. Člověk Lipattiho Barkarolu vyposlechne a řekne si: A tohleto trvalo osm minut? Vždyť já jsem to vlastně zkonzumoval jako dvouminutovou mazurku.“
***

Ivan Medek: To znamená, že bychom vlastně teď měli jako nějakou takovou dvou nebo tříminutovou mazurku zahrát. Snad by bylo nejlepší, kdybychom se drželi pro začátek našeho večera těch dvou velkých pianistických jmen, která máme před sebou a která jsme zatím slyšeli: Horowitz a Lipatti.

Víš, ty jsi před chvílí říkal, že vlastně máme posluchače trochu vést. To je možná pravda, ale na druhé straně jsme vlastně ve velmi podobné anebo skoro úplně stejné situaci jako posluchači doma. Když si představíš, že náš pořad poslouchají dva, tři nebo třeba i víc lidí, tak poslouchají muziku a během ní uvažují. Uvažují, hudba v nich vyvolává určité představy, určité dojmy, které se potom snaží mezi sebou formulovat. Proti nám mají tu výhodu, že je formulují u sebe doma v pokoji. Kdežto my je říkáme na mikrofon a je nás slyšet. Tak to jenom ke způsobu, jakým náš pořad natáčíme.

Myslím, že bychom si mohli srovnat dvojí provedení Mazurky cis moll opus 50 číslo 3. A možná si je pustit těsně za sebou. Nejdřív s Vladimirem Horowitzem a pak s Dinu Lipattim.

Ivan Medek: Pro fair play bychom měli připomenout, že Horowitzova nahrávka je přetočena ze staré standardní desky, kdežto Lipattiho nahrávka, která bude následovat, je už z moderní mikrodesky.

Ivan Medek: Já myslím, že jsme nezvyklí – no ty ne, ale já – poslouchat takhle strašně přesně a v takhle těsných souvislostech. Člověku to trošku zamotá hlavu. Protože si říká:  Horowitz na mnoha místech hraje mnohem přesvědčivěji, pro mě. Hraje to s obrovskou aristokratickou jistotou člověka, který se pohybuje ve světových salonech. Hraje pořád mazurku, i když sem tam ji hraje v dost divných rytmech. Ale to všechno jsou věci, které by bylo asi třeba prodebatovat důkladněji, a možná že by třeba Horowitz neobstál před mnohým zkušeným klavírním pedagogem.

Ivan Moravec: Já myslím, že by Horowitz na Varšavské soutěži asi „vylít“ vůbec z konkurzování, protože často skutečně nehraje rytmus, který Chopin napsal. Ovšem to je prostě klam geniality, že on nehraje správný rytmus jenom z hlediska pedanterie. Ve skutečnosti je duchu mazurky daleko blíže než například Lipatti. Po mém soudu.

Lipatti je vlastně z hlediska zápisu daleko uctivější a věrnější. Ovšem nedosahuje té aristokratické elegance, jaké dosahuje Horowitz. Je pravda, že například takový náš pan profesor František Maxián by určitě oběma vytknul řadu nepřesností. Tedy není nepokorné říct, že oba dva se jich dopouštějí. Horowitz v daleko větší míře. Zajímavé ovšem je, že Lipatti, kterého jsme předtím tak nesmírně chválili a do jisté míry povýšili v Barkarole nad Horowitze, že se dopouští jedné věci, které byl v Barkarole prost, a to jest určitého stereotypu.

Možná jste si všimli, že ve střední části, která je v tónině H dur, je doprovod Mazurky prakticky stereotypně nepravidelný. To znamená: třetí doba je vždycky akcentovaná, i když od Chopina tam akcent není. Je to dost častý způsob akcentování mazurkového rytmu. A celá řada pianistů, i špatných pianistů, upadá do stereotypu a přehánějí dokonce i takzvaný luft mezi druhou a třetí dobou. Horowitz to dělá také. Ovšem dělá to s aristokratickým vkusem a jenom někdy. Kdežto Lipatti kupodivu v této střední části upadl do určitého, jak jsme již řekli, stereotypu a nedosahuje iluze té naprosté aristokratické svobody jako Horowitz.

Svoboda je myslím dobrý výraz, pokud se vůbec slovy dá vyjádřit taková geniální interpretace. Svoboda je prostě výraz, který bychom mohli Horowitzovi, jak se říká, přišít na tělo. Mazurkový rytmus v jeho podání pulzuje, i když on ho všelijak obchází a zachází s ním trošku laškovně jako kočka. Ale ten účin je skutečně ohromný a spojuje se nám s účinem jiných Chopinových mazurek, které v Horowitzově podání známe.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy