Jak se diriguje, když v orchestru „vězí“ Furtwängler?

O koncertech a věcech kolem s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (137)

Před několika dny – 11. dubna 2017 – uplynulo přesně 109 let od narození Karla Ančerla, dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie a v závěru života šéfa Toronto Symphony Orchestra. Vhodná příležitost pro připomenutí několika setkání Karla Ančerla a Ivana Medka před rozhlasovým mikrofonem v roce 1967. Vždy to bylo zajímavé.
***

IVAN MEDEK:
Chtěl bych se vás teď zeptat na jednu věc, která mě napadla v souvislosti s takovou poloanekdotou, která se vyprávěla o newyorském rozhlasovém orchestru NBC a Toscaninim.

Toscanini nastudoval s orchestrem NBC už v počátku jeho činnosti Mozartovu symfonii, myslím, že to byl Jupiter. Tu symfonii často hrál a po několika letech pozval jednoho význačného světového dirigenta jako jednoho z prvních hostů orchestru NBC a řekl mu, aby si vybral program. Ten dirigent si mimo jiné vybral tuto Mozartovu Symfonii C dur. A začal zkoušet. Na první zkoušce měl pocit, že se mu vůbec nepodaří zvládnout orchestr, který měl dokonale zažitou určitou představu a nebyl ochoten z ní ustoupit. Nakonec asi po třech zkouškách se mu podařilo nějakým způsobem svůj názor stabilizovat. Alespoň v tempech a v základním stanovisku vůči frázím.

Toscanini na žádné z těch zkoušek nebyl. A teď byla generálka. Milý dirigent hraje, je uprostřed první věty a najednou slyší za sebou vrznout dveře. A má pocit, jako by úplně ztrácel vedení orchestru. Jako kdyby seděl na kozlíku a koně jeli někam úplně jinam. Přes všechny ty tři zkoušky se orchestr najednou vracel do svých původních temp a hrál tu symfonii přesně jako poprvé. Dirigent se otočil a vidí, že v sále stojí Toscanini a celý orchestr se dívá na toho Toscaniniho. To musí být hrozná zkušenost pro každého člověka, který přijede k orchestru, který má nějakým způsobem zažitou věc, a myslím, že v Evropě jsou to zejména orchestry německé.

KAREL ANČERL:
Já mám takovou zkušenost také jednu. Když jsem poprvé dirigoval Berlínskou filharmonii, měl jsem na programu Brahmsovu První symfonii. Jejím letitým dirigentem byl Wilhelm Furtwängler, veliká osobnost (pozn. red. – Wilhelm Furtwängler stál v čele Berlínských filharmoniků v letech 1922–1945 a znovu 1952–1954). To byla osobnost takového druhu jako u nás Talich, který vtiskl orchestru pečeť své osobnosti tak hluboko, že ať po něm přišel kdokoliv, vždycky v tom orchestru zůstal někde vězet ten Furtwängler. Karajan, který je nyní šéfem Berlínské filharmonie, si na toto ze začátku velmi často stěžoval. A trvalo mu několik let, než dokázal svoji osobnost a své názory vložit do tohoto orchestru.

Tak já jsem přijel prostě do Berlína. Zkoušel jsem první polovinu, to byla Sommerova předehra k Antigoně. Orchestr ji hrál poprvé, čili věnoval jsem jí víc času. S Pepulou Sukem jsem pak hrál Dvořákův koncert. Potom byla Brahmsova symfonie. A já jsem si myslel: „No tak, je to Berlínská filharmonie, ti Brahmse znají nazpaměť, tak tady asi moc nebudu muset zkoušet.“ Ale přesto jsem si řekl: „Vezmeš alespoň tak zhruba tu symfonii a naznačíš některá místa, která asi děláš jinak, než jsou zvyklí.“ Vysvětlil jsem vše orchestru: jaká mám přání, jak si představuji určité věci v té které větě. A začal jsem zkoušet.

Orchestr mi šel úžasně na ruku, výborně jsme si rozuměli, já byl po hlavní zkoušce nesmírně spokojený. A teď přišel koncert. První polovina se hrála přesně tak, jak jsem ji naštudoval. Ve druhé polovině, kde byla Brahmsova symfonie, jsem spustil a teď najednou celý orchestr mi šel „po ruce“, to znamená: hrál později, než jsme byli v notách, a vzal daleko klidnější tempo, než jsem začal já. Všecky gradace první věty byly pomalejší, než jsem si je představoval a než jsem je chtěl…

IVAN MEDEK:
… a než jste je také nazkoušel.

KAREL ANČERL:
… a tak to bylo celou symfonii. Já jsem prostě žasl. A řekl jsem si: „Tady nemůžeš nic jiného dělat než se podvolit, nebo to celé rozbiješ.“ A podvolil jsem se. Jelikož se ale tento koncert ještě dvakrát opakoval, ovšem už beze zkoušky, druhý večer jsem velmi energicky začal. A ejhle! Orchestr už šel daleko více se mnou než první večer. Třetí provedení bylo přesně, jak jsem si ho představoval.

IVAN MEDEK:
A jak jste zkoušel.

KAREL ANČERL:
A jak jsem zkoušel. Sešel jsem se po třetím koncertě s intendantem orchestru doktorem Stresemannem (pozn. red. – Wolfgang Stresemann (1904–1998) byl synem významného německého demokratického politika Gustava Stresemanna; intendantem Berlínských filharmoniků byl v letech 1959–1978 a znovu ještě 1984–1986) a řekl jsem mu: „Prosím vás, jak je tohle možné?“ – „Ale to je u nás vždycky tak. S tím už se Karajan moc nazlobil. Orchestr má v sobě Furtwänglera natolik, že to vždycky chvilku trvá, než se toho zbaví a než prostě dá hostujícímu dirigentovi to, co chce.“

IVAN MEDEK:
Já myslím, že to je zkušenost, kterou by bylo možno přenést do mnoha a mnoha oblastí.

 

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy