Sergej Polunin – živá metafora své generace

Enfant terrible baletu? Z plakátu se na publikum dívá strohým pohledem rváče, tetování na rukou i na trupu, svaly napjaté jako gepard před skokem. Dokonalý střípek zapadající do dokonalého mediálního obrazu. A realita? Mírný mladík s plachým úsměvem, jakoby neustále zaskočený životem i pozorností, kterou vyvolává. Musíte ho pobízet, aby řekl víc než jednu větu. Sergej Polunin není machistická superstar, ale výjimečně citlivá duše, která si excentrický život stejně jako ta slavná tetování kolem sebe vystavěla jako hradbu pro vlastní ochranu. Turbulentní cesta jeho zatím ještě velmi mladého života je nesmírně poučná pro nás všechny – a možná právě proto jí musel projít.

On stage – off stage
Národní divadlo na sebe skutečně nevzalo příliš velké riziko, když naplánovalo dvě představení s promítáním dokumentu Dancer o Sergeji Poluninovi, doplněným o dvě choreografie v jeho podání i besedou. Představení byla vyprodaná prakticky okamžitě, protože mezi fanoušky tance je jeho jméno známé velice dobře. Jde jen o letmé seznámení, ale i to stojí za to, diváci by jistě uvítali možnost vidět Sergeje Polunina na scéně naživo o něco déle. I když zatančil svou aktuálně nejslavnější choreografii a další kus, kterým se pozvolna odpoutává od klasického tance, je to jen malá ukázka. Stačí však k tomu, aby bylo zřejmé, kudy chce směřovat jako umělec: nepatří k těm, kteří chtějí oslňovat technikou, ale předávat pocity, a k tomu je choreografie stvořená na tělo vhodnější než sebelépe vystavěná dramatická postava, jejíž prožitek je přeci jen stále hraním předem určeného charakteru. A i když se říká, že každou formu lze naplnit individuálním obsahem, je pochopitelné, že výjimečně citlivému umělci je ta akademická poněkud úzká.

Jako klasicky školený tanečník má před sebou velké možnosti a dlouhou cestu, jestli chce zkoumat oblast moderních a současných technik a hledat v nich nový výraz. Byla by ale škoda, kdyby se vzdal toho, co se jeho tělu stalo druhou přirozeností – kromě toho, že je nadán přirozeným jevištním charismatem, tou esencí, kterou nikoho nenaučí ani v nejlepším baletním učilišti, vstřebal eleganci klasického tance jako druhou kůži. Kromě schopnosti nechat se tancem pohltit a transformovat jeho energii tak, jako to vnímáme spíš u tance současného, je to neobyčejná lehkost, pružnost, a samozřejmá sebejistota, s jakou prožívá vystoupení. Má dokonale procítěné své vlastní tělo a ví zcela bezpečně, co se s ním v každém okamžiku děje a bude za několik vteřin dít dál, kam poletí jeho těžiště a jak využít ve svůj prospěch svou sílu a zemskou gravitaci. Choreografie Take Me to Church jednak sleduje písňovou strukturu své předlohy, jednak předkládá mikropříběh tanečníkovy duše, který je bez nadsázky sledem vzletů a pádů, proto je v ní tolik skoků, ale také stálých návratů k zemi. Choreografie Silent Echo, kterou tančil na samém začátku večera, je tímto rozporem poznamenaná ještě víc. Neustále se ocitá v kleku, jako kdyby potřeboval hledat spojení se zemí a čerpat z ní sílu, ačkoli lehkost jeho projevu volá po výškách, po prostoru.

Sergej Polunin je vlastně zázračné dítě, a ty to nikdy v životě nemají jednoduché. Narodil se v chudém ukrajinském městě Cherson a odmalička jevil velké pohybové nadání. Aby se mohl věnovat studiu tance, odstěhovala se rodina do Kyjeva a v dobré víře se rozdělila. Matka zůstala se synem, otec odjel jako manuální pracovník do Portugalska, babička jako ošetřovatelka a společnice do Řecka, všechny finance padaly na budoucnost jediného syna. Ve třinácti letech uspěl v konkurzu na prestižní Royal Ballet School v Londýně, nastoupil na studia, ale zůstal v Británii sám. Jak se potýkal nejen se změnou kulturního prostředí, ale především výuky? „Systém ruské školy, ve kterém jsem získal základy, je velmi čistý, má čisté linie, jasnou strukturu. Myslím, že pro první čtyři roky studia je to důležitý základ, protože si člověk opravdu vypracuje techniku, souhlasím s tím, že pro začátek studia je nejlepší,“ říká k tématu baletních škol, ze kterých jeho profesní vzdělání vychází. Rozdíly v taneční technice ale nebyly to hlavní, co by pociťoval po příjezdu do Londýna jako markantní rozdíl. „V Royal Ballet School je především jiný přístup ke studentům. Na Ukrajině nebo v Rusku vás ´udělají´, i když nechcete, nutí vás, tlačí vás, je to starý, tradiční přístup ke studentům. V Anglii, když se vám nechce, nikdo vás nutit nebude. Takže je to jen na vaší vůli, jestli chcete uspět, je to, jako kdyby nechávali výběr na vás. Oba přístupy jsou dobré, ale když uspějete v Anglii, v Londýně, znamená to, že jste to skutečně dokázali vy, svou prací a svou vůlí, znamená to, že to byl váš výběr a jste silní, když jste to dokázali. Už od školy jste to vy. Ten přestup je složitý, protože když vás najednou nikdo nenutí, je snadné polevit, je spousta případů, kdy talentovaní studenti z Ruska v Londýně neuspěli, protože jim to chybělo. Mimochodem vybavení v Londýně je úžasné.“

Jakých dalších rozdílů si baletní sólista všímá? „V Británii je všechno mnohem víc o hraní, ke každé roli se přistupuje z hereckého hlediska. Je to přístup, skoro jako kdybyste měli dělat film. Každý pohled, co udělat s jakou rekvizitou, skutečně se neklade tak velký důraz na samotný tanec jako na hraní. Myslím, že je to otázka generace, která vytvářela tyto balety a role (poznámka autorky: jako je třeba Kenneth MacMillan), oni sami chtěli být skutečnými herci, takže i k tanci přistupovali jako k herectví. Pro mě to bylo naplňující a nové, byla to součást procesu učení – ve škole se člověk učil techniku, v souboru hraní, a když jsem se vrátil do Ruska, vlastně jsem se učil klasický tanec zase znovu od začátku,“ popisuje svou zkušenost.

Matka si těžko zvykala na život bez syna, kterému obětovala všechen čas, s manželem se odcizili už tak, že se za dva roky rozvedli. Z milující rodiny se neplánovaně stalo společenství cizích lidí a mladý tanečník to všechno vnímal a nasával jako mořská houba. Na studiích exceloval tak, že přeskočil několik ročníků a v devatenácti letech se stal historicky nejmladším prvním sólistou Royal Ballet – Královského baletu v Londýně. Celou kariéru měl před sebou, ale pro něho už práce ztratila smysl. Divoké večírky, alkohol, drogy, to vše plnilo první stránky bulvárních plátků možná víc než jeho umělecké úspěchy. Nesnesl jednotvárnost baletní řehole a jednou se uprostřed běžného pracovního dne sebral a odešel. Nedokázal ale balet opustit a obrátil se na novou stranu, do Ruska. Narazil na paradox zdánlivě globalizovaného světa – být baletní hvězdou v Evropě pro ruskou scénu nic neznamená. Musel si znovu vydobýt uznání. „Západní a východní svět jsou velmi odlišné,“ říká. „Mnoho baletních hvězd slavných v Rusku je neznámých v západní Evropě a naopak. Byl to zvláštní pocit, ale nijak mě to neznepokojovalo, prostě jsem si řekl, tak jo, začneme od začátku. Ten začátek byl na mnoho úrovních jako nový start – životní styl, kultura, práce, všechno. Nebál jsem se nové práce, všechno to bylo hrozně zajímavé, nový život, člověk si to musel užít.“ Měl štěstí, že našel přítele i vzor, který mu nahradil otce, choreografa Ivana Zelenského, díky kterému se etabloval na několika scénách. Ale ne na dlouho. Pochopil, že vyměnil jeden systém za jiný systém, ale problém zůstal, a tak odešel i z Ruska.

Chtěl skončit s tancem, ale náhoda (existuje-li vůbec něco takového), zapracovala. Z uměleckého setkání s fotografem a hudebním režisérem Davidem LaChapellem a dobrým přítelem, choreografem Jadem Halem-Christofim, který by v tomto příběhu neměl být opomenut, vzešel hudební klip, krátký taneční film Take Me to Church (autorem písně je irský hudebník a zpěvák Andrew Hozier-Byrne). Videoklip vznikl již v rámci natáčení dokumentu Dancer v krásné lokaci na Havaji a měl být rozloučením s tancem, ale když se dostal na síť YouTube, stal se okamžitou senzací.

Originální video má k 1. květnu 19.626.305 zhlédnutí, a to jistě existují i spousty nelegálních kopií… Vlna zájmu následující tuto jednoduchou čistou choreografii mísící prvky klasické techniky s principy současného tance zasáhla i samotného tanečníka tak, že se rozhodl pokračovat v kariéře – po svém.

Nyní je na volné noze. To s sebou nese mnoho možností i úskalí. V každé činnosti, pokud si člověk chce zachovat úroveň, které dosáhl, a posouvat se i dál, je chtě nechtě nutné zachovat určitý řád či disciplínu. A „volnonožci“ to mají o to těžší, že si ji musí určovat sami, bez spolupracovníků nebo dohlížejícího šéfa. Mnoho svobodně podnikajících jedinců narazí na problém právě v tomto aspektu – buď vytvoří sami sobě nový systém, nebo se ve své svobodě ztratí. Sergej si svůj život už také dokáže organizovat sám. „Je to hodně těžké, protože se musíte nutit a trénovat v prostředí, které není pro balet určené, dělám si tréninky třeba v hotelovém pokoji. Ani si nepouštím baletní hudbu. Prostě vstanu a musím se přimět k tomu hodinu a půl cvičit. V souboru je to jednodušší, to je asi jediné, co mi chybí. Je to jinak dennodenní boj, člověk bojuje sám se sebou, protože to za něj nikdo jiný neudělá. I když točím nějaký film, musím ten denní rytmus zachovat.“

Sergej založil organizaci Project Polunin, která má ambice stát se nadací pro podporu mladých talentovaných umělců, pod její hlavičkou už ale uvedl také první taneční projekt. V březnu měl v Sadler’s Wells premiéru triptych, v němž oživil více jak čtyřicet let starý duet ruské legendy Vladimira Vasiljeva Ikaros, který slavný ruský tanečník a choreograf vytvořil pro sebe a svou partnerku Jekatěrinu Maximovou v roce 1971. Sergej Polunin ho oživil spolu s Natálií Osipovou a vzdal tím také hold éře sovětského baletu, která ať chceme, nebo ne, vytvořila auru nedosažitelnosti ruských tanečníků. Sergej pouto s minulostí udržuje, což je na tomto mladém tanečníkovi sympatické – a dokládá, že to ve skutečnosti není takový rebel, za jakého by ho média ráda považovala.

„Vladimira Vasiljeva velice obdivuji, nesnažím se být lepší než on, myslím, že byl skvělý tanečník, tohle představení je spíš pocta, chci tím ukázat, že si ho vážím. Byl to neuvěřitelný talent v mnoha oborech, jeho muzikálnost, jeho výtvarné nadání, choreografie, tanec… Moc mě těšilo, že jsem s ním mohl chvíli pracovat, a zvlášť na začátku mého projektu. Je úžasné tančit jeho choreografii, protože dnes už nikdo nic takového nedělá. Je čistá, plná velkých skoků, opravdu velkého tancování a pro publikum je úžasné něco takového vidět. Dnes je všechno menší. Jako divák bych se daleko raději díval na takový kus než na mnoho z toho, co se dělá dnes…“ Choreografie má plný název Ikaros, noc před vzlétnutím. A mytologická postava Ikara je Sergeji Poluninovi v mnohém blízká, jak sám cítí. „Ikaros byl někdo, kdo šel za svým cílem, chtěl to udělat, i když neuspěl. Myslím, že byl šťastný.“

Film Dancer režiséra Stevena Cantora je skutečně velmi hlubokou sondou do soukromého života Sergeje a jeho cesty za baletní slávou. Vznikal pět let, není to ale časoměrný dokument, pracuje s množstvím archivních materiálů Sergejovy rodiny a sleduje jeho kariéru od počátku. Díky domácím videozáznamům se divákům ukazuje cesta malého nadaného chlapce od prvních skůčků v gymnastické třídě přes první vystoupení v baletní škole, tříbení techniky na kyjevské konzervatoři, cestu do Londýna a záběry nejen ze zkoušek a soutěží, ale i studentských večírků. V diskusi po představení se diváci mohli dozvědět alespoň trošku z pozadí filmu. Zdá se, že rodina Sergeje Polunina už zase nachází cestu k sobě, ale je zřejmé, že některá zranění, která ten i onen v průběhu let utržil, se už zahojit nedají. Sergejova matka Galina dala filmařům k dispozici ze svého archivu vše, aniž věděla, co se s materiály stane. Podle vlastních slov byla schopná vidět film jen dvakrát. Některé situace mohly být zaznamenány jen díky tomu, že se kamera stala součástí Sergejova života, jinak stěží dokážeme uvěřit tomu, že by tak osobní scény byl někdo ochoten sdílet s veřejností.

Snímek o Sergeji Poluninovi je nesmírně poučný. To opravdu není klišé, protože při pozorném sledování zjistíme, že jsou v něm obsaženy všechny odpovědi na otázky, které Poluninovo chování a životní styl vzbuzují ve veřejnosti. Je zde zobrazena rodina v určitém extrému – ale právě na extrémní situaci se dají nejlépe ukázat symptomy, které nahlodávají vztahy i v mnohem poklidnějších svazcích, kde zdánlivě žádná velká dramata, odloučení a podobně exaltované scénáře nejsou. Ono je to totiž jen zdání. Rozervat citlivou duši dokáže i ten nejslabší odvar těchto citů.

Mimobaletní poselství – etický rozměr jednoho příběhu
Sergej Polunin se narodil v roce 1989, ale jeho rodiště bylo velmi chudé a nepochybně žil v prostředí, které revoluce nijak zvlášť nezměnila, a neslo stále punc sovětského soustátí. S jeho životem se tak nejlépe dokáže ztotožnit generace narozená někdy od počátku osmdesátých do počátku devadesátých let, pohybující se dnes kolem třiceti let. Není to generace narozená do neomezených možností věku počítačů a virtuální reality, je to generace, která s touto svobodou paralelně vyrůstala, viděla možnosti vznikat, a koho nestačil systém včas semlít, ten se snaží z něj uniknout a možností svobodného života využít na maximum, ačkoli předchozí generace v tom vidí absurdní hazard. (A je to přeci jen trochu něco jiného než svět dnešních náctiletých, kteří už se narodili takříkajíc s mobilem v ruce.) Společným znakem mnoha zástupců této generace je opojení svobodou, o které vědí, že není samozřejmá, a možná proto mají tak bytostnou potřebu ji žít. Je to velká příležitost a také risk – divoká léta Sergejova dospívání jsou produktem právě takového opojení svobodou. Moci všechno – není to úžasné? Proč se zabývat nějakými autoritami, když to jde i jinak? Je jednodušší svobodu manifestovat viditelným užíváním si – překračováním společenských pravidel.

Svoboda je návyková. Není divu, že když k ní dospívající Sergej přičichl, už se jí nedokáže vzdát. Patří k tomu typu lidí, kteří by byli v pravidelném zaměstnání nešťastní i tehdy, kdyby dělali práci, která je uspokojuje. Někteří lidé se rodí s tak bytostnou potřebou volnosti, že když ji jednou okusí, už pro ně není cesty zpět. A pokud se někdo jen pokusí je zatáhnout do pravidel, jejich reakce je nepředvídatelně výbušná, obracejí se proti ostatním i proti sobě, je jim jedno, jestli sahají k sebedestrukci nebo rozmetávají mezilidské vztahy, jen náznak toho, že by je měl někdo nebo něco ovládnout, je naplňuje zuřivostí. Nepoznáváte se někdo?

Věřím, že je více lidí, kteří se dokážou se Sergejem ztotožnit a rozumí tomu, že sám sebou dokáže být právě jen tehdy, když je – sám. Mimo systém, mimo každodenní rutinu, kterou určuje někdo jiný. Je velké množství lidí, kteří to označí za sobectví a nepřizpůsobivost, ale tak to je, tohle je přirozená podstata mnohých lidí. Která by se zřejmě neprojevila, kdyby svobodu nepocítili. V Sergeji Poluninovi mohou jeho vrstevníci najít osobnost, se kterou se mohou ztotožnit, ujistit se, že nejsou se svými pocity sami! Jen nemají možnost vložit tu sílu a agresivitu do tance, do břitkých pohybů a nadlidsky vysokých skoků… Ale duševní pouto tam je, a ten, kdo je naladěný na stejnou vlnu, je dobře pozná.

Co dále? Sergejův osud je také osudem jedináčka – toho, na koho se upíná celá rodina, je budoucností rodu. Ovšemže se všichni obětují pro jeho dobro. Z lásky. Chtějí pro něj to nejlepší. Ale vzniká tím také obrovský tlak na onoho jednoho jediného člověka – ví, že i když mu to nikdo neříká, měl by splnit všechna očekávání. Je tu dluh, který musí splatit. A ten je někdy těžké nést. Dokáže se nakonec tak zprotivit, že se z vděčnosti stane odpor a nenávist. Jak trpce zní, když ve filmu Sergej říká, že si někdy přál zranit se tak, aby už nemohl tančit. Jeho duše volala o pomoc, protože nemohla unést břemeno vděčnosti za oběti, které byly kladeny jeho budoucnosti. A opět – nejjednodušší cesta je vzbouřit se systému, vyvádět a pít a dělat všechno pro to, aby mohl být té tíživé povinnosti zbaven, opět je to volání po svobodě. Sergej Polunin je hlasem všech jedináčků, kteří nechtějí nést zodpovědnost za celý svůj rod a jeho budoucnost, ale sami za sebe, chtějí žít svůj život, ne život, o kterém si ostatní myslí, že je pro ně nejlepší. Nemusí to všechno být tak tvrdé jako v Sergejově případě – rozvrácená rodina, rozvod, opravdu přetrhané vazby. Ale i z úplně nepatrných rozporů mohou vzniknout velké problémy. Mladí se stávají zklamáním a životní prohrou svých rodičů, protože si jdou svými cestami, cestami, kterým nikdo nerozumí. Sergej se určitě nikdy neopíjel z protestu vědomě – ale jeho duše věděla, čemu se svými výstřelky ve skutečnosti brání a co tím vším chce říct. Kéž by tohle poselství proniklo k více generacím…

Osud rodiny Sergeje Polunina samozřejmě vzbuzuje i další otázky. Kde je hranice smyslu sebeobětování? Co když jím ten, pro koho to vše děláme, pohrdne a odmítne jej? Má smysl? Není jiná cesta, než ztratit vlastní život pro někoho jiného? Není třeba zvláštní analýzy k tomu, abychom viděli, že Sergejova matka se pro něj vzdala svého života a zaplatila to pak samotou, vnitřní prázdnotou, rozpadlým manželstvím. I z filmu je cítit jistá výčitka z její strany. Ale sebeobětování si člověk určí dobrovolně a za toto rozhodnutí není odpovědné jeho dítě, ale jen on sám. Otec, který se synovi tak odcizil, že ten si nakonec našel za něj náhradu, je nakonec tváří v tvář kameře schopen sebereflexe… Na druhou stranu každý v životě v jednotlivé chvíli vždy udělá to, co právě považuje za nejlepší řešení, a nemá smysl je zpětně zpochybňovat. Poučit se však mohou jiní. Není osud Sergeje Polunina a jeho rodiny speciálním exemplárním případem, který má upozornit na to, že taková cesta je cestou, která napáchá nenapravitelné škody a měla by se hodně vážit? Paní Galina Polunina sice říká, že by znovu udělala totéž, ale co jiného také můžete říct tisícovce nadšených lidí, kteří aplaudují vašemu synovi – přece jim neřeknete, že něčeho litujete…

Všechno se děje podle svého účelu, i příběh Sergeje Polunina, který se právě nachází jako dospělý muž a snaží se znovu navázat to, co bylo zpřetrháno. My jako diváci jsme svědky hlubokého odhalení, můžeme nahlédnout do jednoho života tak zblízka, jako kdybychom byli jeho součástí. Neměli bychom tedy zůstat jen na povrchu, jako že se nás to netýká, ale měli bychom se zamyslet nad tím, proč je nám to vůbec dovoleno. Odhlédněme od slávy, která provází mladého umělce, poselství jeho života může ležet úplně mimo sféru tance a baletu. Proto má velký význam i to, že manažer Milosh Harajda, jehož firma má na starost exkluzivní distribuci filmu v České republice, si ponechává práva na promítání snímku na dalších pět let a chce s ním oslovit diváky na základních a středních školách. Primárně sice kvůli popularizaci baletu a příběhu Sergeje Polunina stavěném spíš na principu Billy Elliot aneb Jak chudý talentovaný chlapec přišel k hvězdné kariéře. Film by ale měli spolu s žáky a studenty sledovat i jejich rodiče, protože je to jedinečná šance, jak pomoci i generačnímu sblížení.

Nicméně i pro tanečníky má Sergej Polunin své poselství. Na odpolední diskusi naznačil svou vizi, kam by měli tanečníci směřovat, aby se zlepšilo i jejich postavení mezi poněkud prestižnějšími povoláními, jako je sport nebo herectví. „Musíme respektovat sami sebe,“ řekl, „uvědomit si vlastní cenu. Tanečník musí být statečný k tomu, aby dělal to, co opravdu dělat chce. Musíme mít své agenty a manažery. Dosáhnout toho, čeho chceme. Ve škole člověk nemá svůj vlastní hlas, jen poslouchá, co by měl dělat, v divadle je to stejné. Musíme se tedy všichni spojit a tak změnit celé toto odvětví, a zároveň zpopularizovat balet, dostat ho do televize a na stadiony, aby se dostal k co největšímu publiku.“ Nezbývá, než souhlasit i s tím. Tanec je stále popelkou mezi ostatními uměními, ale přiznejme si, že vnější okolnosti jsou jen část problému – tanečníci se potřebují mnohem víc sjednotit, přestat se i navzájem hodnotit na základě toho, co kdo provozuje za žánr nebo styl, a vzít si příklad z oborů, kde mají umělci silnější hlas a postavení.

K tomu nám dopomáhej Terpsichora.

DANCER – Sergej Polunin Live
(benefiční představení)
Koproducent projektu: Milosh Harajda
1. května 2017 Národní divadlo Praha

Silent Echo
Choreografie: Rosel Maliphant
Hudba: Scanner

Dancer
(film)
Režie: Steve Cantor
Produkce: Gabrielle Tana
Hudba: Ilan Eshkeri
Střih: Federico Rosenzvit
Fotografie: David LaChapelle
Kamera: Mark Wolf, Tom Hurwitz, Vladimír Krug
Výkonní producenti: Carolyn Marks-Blackwood, Christiane Langan, Nikola Martin, Kim Thomas, Steve Coogan, Henry Normal
Vyrobeno: 2016

Take Me to Church
Choreografie: Jade Hale-Christofi, Sergej Polunin
Hudba a text: Andrew Hoizer-Byrne
Režie: David LaChapelle

www.narodni-divadlo.cz