Tři mušketýři po 30 letech znovu v ostravském baletu

Dumasův historický román patří k oblíbeným námětům filmových a divadelních zpracování. Příběh o přátelství čtyř mušketýrů z Francie počátku sedmnáctého století, který se odehrává na slavném dvoře Ludvíka XIII., jehož „šedou eminencí“ byl kardinál Richelieu, neustále láká bezpočet umělců. Není divu, protože politické dění tehdy nabývalo na velikosti a krystalizovalo do nebezpečně laděných rozměrů. Ale Alexandre Dumas vstupuje do intimních zákoutí královny Anny Rakouské a vévody Buckinghama a oslavuje neobyčejný život královských mušketýrů a jejich osudů.

„Historie je hřebík, na který věším svůj obraz…,“ řekl slavný autor. I odtud lze chápat jakýkoliv další umělecký přepis jeho díla. Téma zasáhlo v širším slova smyslu i hudební, muzikálový a taneční svět. V Ostravě však dnes sáhli do nedávné historie zdejšího baletního souboru – konkrétně do sezony 1985, kdy byl tehdejší choreograf a šéf baletu Albert Janíček inspirován inscenací petrohradského baletu s hudební kompozicí Veniamina Basnera. Úspěšně a sympaticky zpracoval Tři mušketýry. Se skvělými výkony sólistů: Libora Bernklaua, Jiřího Štarka, Zuzany Holekové/Štarkové. Jeho zpracování s kostýmy Josefa Jelínka je zachováno v širší paměti divácké i profesionální obce.

Baletní inscenace uvedená nyní na scéně Divadla Antonína Dvořáka byla v rukou kanadského choreografa a režiséra Paula Chalmera. V Ostravě již nedávno se zdejším zcela mezinárodně obsazeným tanečním souborem pracoval na inscenaci baletu Popelka Sergeje Prokofjeva (pod vedením šéfky baletu Lenky Dřímalové). Na základě užšího vztahu i poznání skvělých tanečníků, především v mužské části souboru, se domluvili na zcela novém zpracování tématu.

Lenka Dřímalová: „Paul Chalmer mne oslovil, abych vybrala současného hudebního autora. Ptala jsem se nejdříve Petra Maláska na vytvoření hudební kompozice. Bohužel neměl čas, ale doporučil mi několik významných skladatelů: mezi nimi Jana Kučeru, také skvělého dirigenta, který s ostravským orchestrem nepracuje poprvé… A to mělo své výhody, protože naši hudebníci se s ním dobře znají. Dále pak byli oba tvůrci, Paul Chalmer i Jan Kučera, v neustálém kontaktu.“

Zdá se, že si oba padli do noty a vznikla barvitá mnohovrstevná kompozice s plným vědomím, že se jedná o klasický baletní titul. Jan Kučera vychází i z dobové renesančně-barokní hudební tematiky, v soubojových a skvělých scénách používá nejrůznější inspiraci – od dynamické dramatické hudby, přes western i atakující filmovou hudbu. Zaznívají možná i motivy Bernsteinovy, vrcholná vrstvení dramatických i lyrických motivů snad připomínají Prokofjevovy baletní partitury. Hudba je krásná a všem generacím diváků srozumitelná. Přesně se snaží vyhovět baletnímu slovníku i dynamičnosti a temporytmu inscenace. „Hudby bylo tolik, že ji choreograf musel sestříhat téměř o dvacet minut,“ komentuje Lenka Dřímalová.

Skutečně to není jednoduché – odvyprávět notoricky známý příběh v dobové atmosféře, včetně scény i nádherných kostýmů významné polské návrhářky Anny Kontek, které nás vrací v dávno ztracený čas slavné doby dominantních politiků dynastie Bourbonů. Zcela precizně se drží původních kreseb Maurice Leloira z dobového vydání románu. Jen si myslím, že vykrášlila kostýmy Madame Bonacieux do zbytečně lehoučkých a světlých šatů, takže ji zařazuje do světa romantické Giselle nebo Julie. Ale Konstance Bonacieux je obyčejná švadlena, služka královny. Zvláště pak, když jsou v alternaci křehké tanečnice Japonka Ayuke Nitta, Chiara Lo Piparo nebo Britanny Haws, skutečně se pak představě „obyčejné ženské“ vymykají.

Milostný příběh D’Artagnana a Konstance je přepsán i v závěru inscenace. Paul Chalmer, který vkusně a „leckdy záměrně“ vystavil libreto pro natěšený taneční soubor (tak, aby si všichni sólisté bravurně zatancovali a ukázali svoji skutečně vytříbenou baletní techniku), přepisuje příběh po svém a Konstance Bonacieux neumírá rukou Milady de Winter, ale šťastně žije dál s královsky pasovaným mušketýrem D’Artagnanem. Je to tedy v Ostravě pohádkový happy end! Ti, co znají příběh dokonale, jsou tím zaskočeni. Příběh přes veškerá úskalí a útrapy končí jako v pohádce.

Částečně Chalmer mění i zabití vévody Buckinghama, na kterého pošle kardinál vražedkyni de Winter. Milady ho probodne poté, co ho svedla. Pak mizí někde na lodi na Temži… a již se neobjeví. Libreto je samozřejmě zkrácené, přepsané: někde jsou scény až zbytečně herecké, patrně ve snaze zachovat dobovou věrohodnost. Speciálně scény královny Anny Rakouské.

Bohužel, co opravdu nehraje, je až přespříliš klasická baletní technika. Taneční slovník by mohl více ctít dobovou atmosféru, nejen v závěrečné scéně, Bal de Masques, kde tančí král Ludvík XIII. s celým dvorem. Scéna je to krásná a velmi pravděpodobná. Dobovou věrnost však narušuje, že některé masky jsou v piškotech, upravených botkách a dvorní dámy mají pořád špičky. Všechna dueta hlavních představitelek jsou na špičkách a poněkud upadají do určitého pohybového stereotypu.

Vynikající jsou ostravští sólisté, především v obsazení mužských rolí – zřejmě chtějí více tančit než hrát a být více autentičtí v roli a v konkrétní dramatické situaci. Choreograf Chalmer vyhovuje tomu, aby si soubor zatančil, za každou cenu jim chce umožnit, aby všichni ukázali, co technicky zvládají a co opravdu výborně umí. Již při expozici hlavních postav vidíme sólové virtuózní variace, pak trio mušketýrů, následně romantická, poněkud banální taneční dueta. Ta by se v podobných tanečních frázích mohla objevit v jakémkoli jiném baletním titulu. Odtahují se od řešení situací, ať už milostných či dramatičtějších.

V těchto exkluzivních, virtuózně vystavěných výstupech především Japonců – Koki Nishioka (Athos), Rei Masatoni (Porthos), Španěla – Sergio Méndez Romero (Aramis), ale i italského sólisty Giordano Bozzy (D’Artagnan) je patrná, a toho si byl choreograf vědom, síla ostravského baletu v mužském obsazení, jež je ojedinělé profesionální kvality.

Režijně je Paul Chalmer jistý, má cit pro temporytmus inscenace i střihy dílčích obrazů. Umí s interprety propracovat mnohé detaily a je jasné, že mu sólisté věří a rozumějí. Možná je škoda, že nevyřešil jiným způsobem cestu do Anglie a zpátky do Paříže než projekcí na revuálku… Nakreslená, animovaná loď pluje přes La Manche a zpátky se v rychlém cvalu řítí koně na plátně. Působí to cizorodě, protože jinak je jeho scéna v podstatě sbitá z prken, lešení i schodiště do Louvru jsou tvrdě dřevěné.

Nejvíce vypracované, suverénní, věrohodné a naprosto skvělé jsou bojové scény: nejdříve vojáků a stráže kardinála Richelieua a následně všech soubojových aktů a potyček, kde vedle dynamického vzrušivého tanečního slovníku vyniká šermířská práce za neobvykle precizního nastudování Ivana Petráka a Petra Sýkory. Domnívám se, že tady divák nemusí o ničem pochybovat. A také tyto scény měly největší úspěch. Jsou ti chlapi opravdu skvělí!

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Tři mušketýři
Choreografie a režie: Paul Chalmer
Hudební nastudování a dirigent: Jan Kučera
Scéna: Paul Chalmer
Kostýmy: Anna Kontek
Světla: Tomáš Morávek
Video: Jan Fuksa, Martin Svobodník
Pohybová spolupráce a historický šerm: Ivan Petrák, Petr Sýkora
Orchestr Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Balet Národního divadla moravskoslezského Ostrava
Premiéra 23. března 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z reprízy 7. 5. 2017)

Král Ludvík XIII. – Stéphan Aubry
Královna Anna Rakouská – Michaela Vápeníková
Kardinál Richelieu – Yago Catalinas Heredia
Vévoda z Buckinghamu – Stéphano Pietragalla
Milady de Winter – Shino Sakurado
Athos – Koki Nishioka
Porthos – Rei Masatomi
Aramis – Sergio Méndez Romero
D’Artagnan – Giordano Bozza
Konstance Bonacieux – Ayuka Nitta
Rochefort – Macbeth Konstantin Kaněra

www.ndm.cz