Cizopasník, nebo originální tvůrce? Umění, nebo jen umění provokovat?
Světová premiéra v rámci festivalu Wiener Festwochen: Mondparsifal Alpha 1–8 Jonathana Meeseho a Bernharda Langa v Theater an der Wien
Sedmačtyřicetiletý malíř, sochař a performer Jonathan Meese je znám různými provokacemi a skandály, z nichž snad největší se odehrál roku 2013, kdy během představení v rámci Dnů Friedricha Schillera v Mannheimu předvedl nacistický pozdrav. Nato byl pozván na univerzitu v Kasselu k debatě na téma Velikášství ve světě umění, kterou pojal jako svou performanci a svou provokaci zopakoval. Musel se pak zodpovídat před soudem a v rozhovoru, který krátce poté zveřejnil, řekl, že je „naprosto nevinný, protože co dělá na jevišti ve jménu umění, je zaštítěno zásadou umělecké svobody, a na jevišti musí být dovoleno hrát si se symboly. A nacistický pozdrav je symbol, a proto musí být neutralizován – což neznamená relativizování historické minulosti ani jejích zločinů“. Odsouzen nebyl, neboť soud uznal, že gesto bylo použito jako stereotyp „v oblasti směšnosti“, nikoli jako výraz identifikace s nacistickým programem.
Meeseho komplikované a provokativní názory, ohánějící se „diktaturou umění“ jako státní formou, jež má nahradit demokracii, se objevily i ve zkráceném rozhovoru (odevzdal prý patnáct ručně popsaných stránek), který poskytl před premiérou Mondparsifala listu Der Standard (3. června 2017).
Pozoruhodné je už to, že o sobě zásadně mluví ve třetí osobě. Na otázku: „Jaký je váš vztah k hudbě a zvlášť k Wagnerovi?“ Jonathan Meese odpověděl: „Pro Meeseho je hudba zvukem přírody. Všechny zvuky života jsou hudba. Meese miluje hudbu, která žene kupředu. Wagner je pro Meeseho nejryzejší budoucnost. Meese poslouchá hudbu a rozplývá se.“ O Wagnerovu Parsifalovi prohlásil: „Wagner ušil Parsifala na Meeseho. Parsifal je ‚Meeseho příběh‘, Wagner Parsifalem vypráví nejradikálnější rytířský příběh vojáků umění… Parsifal je praumělec, spoléhá jen na umění, je instinktivní, nikoli kreativní, je to naivka, všetečka, blázen, umělecký extrémista, umělecký fanatik… Mondparsifal boří svatostánky, odstraňuje souběžence, odpolitizovává, ruší náboženství i ezoteriku.“
Promluvil také o inscenaci Parsifala v Bayreuthu, kterou měl režírovat roku 2014, ale byl z ní odvolán: „V Bayreuthu se momentálně každý bojí. Meese se ‚strachu‘ nikdy nepodrobil a také nebude, jak se teď v Bayreuthu žádá, zrazovat Wagnera! Wagner není žádný prodemokratizovaný zábavný program.“
Parsifal respektive Mondparsifal byl Meeseho první režií opery vůbec a vyvolává mnoho otázek. Například zda je výsledek této jeho práce jen cizopasnictvím na tvorbě jiných (nejen na Wagnerovi), či zda se jedná o legitimní tvůrčí přístup. Nebo jak asi vnímá jeho „performanci“ divák, obeznámený s celým spektrem zdrojů, z nichž Meese čerpá, a jak ten, kdo nezná všechny ty filmové komiksy, science-fiction a podobně, ale zato každou notu z Wagnera. A naopak.
Jonathan Meese nepochybně (a rád) provokuje. Miluje slovní hříčky (často nepřeložitelné, jako už podtitul Mondparsifala – Erzmutterz der Abwehrz, kde si hraje se slovy Erz – Bronz, Mutter – matka, Abwehr – obrana, a Herz – srdce). Zda něco může přinést operní režii je zřejmě otázka největší. Alespoň si ale tentokrát odpustil nacistické symboly.
***
Výběr z ohlasů v zahraničním tisku
Zranění se jmenuje ideologie
Jonathan Meese a Bernhard Lang rozhýbali obrovský stroj trivializace a parafrázování, aby publiku po čtyřech hodinách konečně sdělili ústřední poselství: „Vykoupení od vykupitelů.“
Kde ale začít? Možná by pomohlo nejprve vypsat, z čeho se v zásadě večer skládá: z orchestru, ze scénické výpravy obohacené o všemožné grafické prvky, ze zpěvaček a zpěváků a jejich velmi speciálních kostýmů, ze zpívaného textu, z červeně vyznačeného „subtextu“, který se občas přidává, z dlouhých úseků filmu Fritze Langa Nibelungové – a z umělecké performance, kterou k oběma scénickým proměnám připojuje osobně Meese, sedící v proscéniové lóži v parteru, a která se promítá na jeviště.
Děj se orientuje na Wagnerova Parsifala, v zásadě „kráčí podle“ jeho scénického sledu. Tři jednání, délka s dvěma přestávkami kolem čtyř hodin. Libreto je silně zkráceno a dílem podrobeno zcizení. Podobně je tomu s Langovou hudbou. Wagnerovu hudbu parafrázuje a jazzuje, a hlavně „opakuje“. Jeho opakování však zřídka vytvářejí „minimalistický drive“ nebo stavy podobné transu, nýbrž znějí tak, jako by chtěl Wagnerovu rozvláčnost, lačnící po emocích, vykolejit tím, že ji neustále brzdí, a tak dešifruje její mysticismus: „čistý bloud – bloud – bloud – bloud“ a podobně.
Tam, kde se Lang odloučí od Wagnera a v orchestru to zajazzuje, dostane tento „Měsíční Parsifal“ dokonce revuální švih. Když při usmrcení labutě v prvním jednání zazní Lohengrin, postará se to o veselí v publiku. Dokonce zpívající pila se zamíchala do mohutně znějícího orchestru (a pochopitelně je tu akordeon, velké obsazení bicích, působivé pasáže saxofonu a elektronické přídavky). Způsob osvojení si partitury Parsifala Bernhardem Langem poskytne jednou krásné téma k dizertaci, od „poškrábaného“ motivu Parsifala až k téměř „důvěrně blaženému“ okopírování hudby proměn a hrozivého sboru Amfortasova ve třetím dějství. Na hudbu tu bylo každopádně vynaloženo hodně.
Večer začal výzvou „Sundat čepice“ – objevila se červenými písmeny na titulkovacím zařízení, které je v Divadle na Vídeňce vlevo a vpravo od jeviště. Simone Young se k pultu „proplížila“ už dříve, žádný aplaus ji nevítal (teprve po přestávkách). „Předehra“ začala v pianissimu, skoro jako při Zlatu Rýna (kdyby ji nerušilo kašlání v publiku), pak probudil Gurnemanz několikanásobným „Ho! Ho!“ své panoše a představení začalo.
Popsat všechny detaily scénografie a kostýmů by vydalo na román – a na něco podstatného bych určitě zapomněl. Meese nahrazuje „nábožensky symbolickou rovinu“ Wagnerova Parsifala především „triviální kulturou“. Amfortas je zřejmě kapitán Kirk z kosmické lodi Enterprise, jemuž je podřízen sbor Vulkánců (mají špičaté uši) jako „rytíři grálu“. Kundry se promění v prvním dějství v Richarda Wagnera, v Barbarellu ve druhém a Kriemhildu ve třetím. Parsifal se v prvních dvou jednáních objeví v rudém kostýmu z filmu Zardoz, vlastně spíš polonahý, a ve třetím pak ve zlaté zbroji (jako Zeus s bleskem, respektive kopím).
Kromě spousty odkazů na filmová science-fiction využil Meese také laciných románů. Dokonce nezapomněl ani na Perryho Rhodana, od roku 1961 týdně vycházející sérii science-fiction v sešitovém vydání, jak zmiňuje ve svém „zlověstném“ červeném subtextu [Perry Rhodan vycházel od roku 1995 s přerušením i česky]. Meese je ročník 1970 a zřejmě si oživuje vzpomínky z dětství, protože velká doba sešitových románů už pominula. Spousta křížových odkazů se čte jako telefonní seznam, mezi markýze de Sade a dr. No (Bonda) se dokonce zamíchá i Schopenhauer. Gurnemanz připomíná samotného umělce – s proslulými třemi pruhy na bundě.
Někdy vzniká dojem, že chce Meese jako vzdorovitý kluk Wagnerovi dupnout na nohu, ale také ho, jak se zdá, velmi obdivuje. Jenže mnoho důležitých otázek k Mondparsifalu asi zůstane navždy nezodpovězených. Proč bydlí Gurnemanz v obrovské bílé „lednici“ a likviduje tam visící obrovské šunky? Má „mořská houba“ SpongeBob představovat grál (holubici)? Vystoupil už někdy v Divadle na Vídeňce Humpty Dumpty? Uskutečnilo se přistání na Měsíci teprve roku 2017 při Wiener Festwochen?
Jeviště představuje na začátku jakési bílé pohoří. Labuť se nejprve objeví jako rudý drak, přes jeviště přeletí kosmická loď, společnost grálu odbývá své „obřady“ a asi po 75 minutách následuje přestávka. Parsifal dostane od Gurnemanze balon a odejde hledat svou husu. Jedno překvapení: první dějství je částečně dokonce zábavný, každopádně rozhodně ne nudný experiment hudebního divadla, jehož pomrkávající pohled na Richarda Wagnera od uměleckého dua Meese/Lang ještě blahovolně přijmeme.
Ale ve druhém jednání ztratila produkce brzy příslovečnou „půdu pod nohama“. Klingsor dřepí na svém „čihadle“ a týrá velkého plyšového medvěda, Kundry připlouvá v kanoi, a zase je tu Parsifal ze Zardoze. Co se u Wagnera v nejlepším případě vyvine v psychokrimi – svůdcovský pokus Kundry, úspěšný pokus Parsifalův se z její pavoučí sítě vysvobodit – se v Mondparsifalu změní v málo poutavou nudu. Meeseho Kundry se nemůže rovnat eroticky dozrálé Wagnerově pramáti Kundry s jejími quasi mytickými nánosy (sexy kostým ještě sám o sobě nevytváří erotiku). Svůdnická síla Květinových dívek v prepubertálních námořnických šatičkách z japonské série Sailor Moon se drží ve velmi úzkých mezích. Na konci těchto nepodstatných milostných pletek Klingsorovo čihadlo vzplane a Parsifal překvapivě Klingsora zachrání ve svém člunu.
Ve třetím dějství se předvádějí dlouhé úseky z filmu Fritze Langa Nibelungové – a jsou tak předimenzované a tak silně působivé, že jsme na Meeseho a Langa rychle zapomněli. Viděli jsme Siegfriedovu smrt, zánik Burgundska a pak ještě scénu, v níž zlý Hagen vyláká z Kriemhildy tajemství Siegfriedovy zranitelnosti. S proměnou hudby, v níž se Lang opět hodně držel Wagnera, se večer blížil k finále, jenže na to už si opravdu moc nevzpomínám. Ale něco tam ještě bylo? „Vykoupení od vykupitelů!“ Nuže, o tom se dá diskutovat, možná u sklenice vína nebo u piva. Po čtyřech hodinách Mondparsifala je člověk dost vyprahlý a úzká sedadla Divadla na Vídeňce taky nejsou moc pohodlná – nebo jinak řečeno, aby tomu jistý umělec rozuměl: „Zuviel Meezez erzregizzeurs Mondfahrtz“ [volně přeloženo: „Příliš jsme se naseděli při Meeseho arcirežisérské cestě na Měsíc“].
Daniel Gloger – kontratenor jako Parsifal (také jeden prostředek dekonstrukce) – ze sebe musel fyzicky i pěvecky hodně vydat a podle mého soudu sklidil právem největší ovace. Alespoň on musel zpívat s mikroportem, aby se dostal přes (zejména v druhém dějství) místy velmi „hutný“ orchestr. Martin Winkler byl se svým potěšením ze hry herecky i pěvecky „charakteristický“ Klingsor, a také Wolfgang Bankl svým hlasovým typem představoval výtečné obsazení pro ne právě okázalého Gurnemanze. Připojili se k nim právě tak rovnocenní Magdalena Anna Hofmann jako Kundry a Tómas Tómasson jako Amfortas. Sbor Arnolda Schönberga předvedl opět příklad svého repertoárového rozpětí, tentokrát od „triviálního“ půvabu pubertálních Květinových dívek v námořnickém až po mimozemšťany. Simone Young se u dirigentského pultu s chutí a precizně hrajícího orchestru Klangforum Wien postarala o – aspoň po prvním poslechu – adekvátní interpretaci.
Do aplausu se mísilo několik zabučení, ale ta celkem nepadají na váhu. Ovací se dočkali všichni představitelé, mezi něž se zařadili i skladatel a pochopitelně Jonathan Meese – dekorovaný „slavnými“ třemi pruhy na rukávech a viditelně úplně mimo. Toho večera se vyplnil jeho umělecký sen – poté, co sešlo z jeho inscenace Parsifala roku 2016 v Bayreuthu.
(Online Merker – 4. června 2017 – Dominik Troger)
***
Mondparsifal Alpha 1–8
Je velmi smutné, že musel Christoph Schlingensief zemřít tak mladý, ale jsou lidé, jimž takzvané „inscenace“ nijak zvlášť nescházejí. Jenže divadelní osud je nemilosrdný a už je tu náhrada: Jonathan Meese, génius a frajer, který pracuje nejen jako výtvarný umělec, ale také řádí jako režisér. Mezinárodně známý enfant terrible dosáhl vrcholu popularity, když ho vyhodili z Bayreuthu, protože jeho koncept Parsifala údajně nebyl financovatelný – takto to prošlo tiskem a strašně ho to rozhněvalo.
Nuže, jsou instituce, které se rozhodly Meesemu přece jen k Parsifalovi dopomoci. Název nové produkce je tak pompézní, že si víc nelze přát: Mondparsifal Alpha 1–8 (Erzmutterz der Abwehrz). Wiener Festwochen a Berliner Festspiele si dílo objednaly u rakouského skladatele Bernharda Langa, který pro Meeseho Mondparsifala napsal libreto i hudbu „podle Richarda Wagnera pro sólisty, sbor a orchestr“.
Označení „podle“ je jistě správné, protože mnoho z originálu zůstalo – z děje každopádně dost, abychom věděli, o co má jít, i když nerozumíme ani slovu… Básníka a skladatele Wagnera už nechrání žádný copyright a Lang ho s chutí parafrázuje, z textu vyrábí nesmysly, jeho hudbou Wagner neustále proznívá. V prvním dějství připomíná Langova hudební řeč nejlepší americké minimalisty, ve druhém dějství se mocně (a bolestně) zesiluje a ve třetím dosahuje velice opojných efektů. Hudba je určitě z celého večera to nejlepší.
Meeseho čtyřhodinová interpretace Parsifala působí jako pocta Schlingensiefovi, především scéna druhého dějství silně připomíná jeho africké chýše, a Klingsorův svět je ve znamení Dr. No. Meeseho listování v obrázkových knížkách vyrobilo obrovský „eintopf“, ale příslušné dekorace nejsou příliš stimulující. Vraž do toho lyžaře a poletující kosmonauty, nějakého Amfortase, jemuž se v ráně na hrudi otáčí spirála, draka, vítaného jako Lohengrinovu labuť, obrovského plyšového medvěda, vycpaného psa v životní velikosti (ano, psa, ne zajíce jako ve Schlingensiefově Parsifalovi).
Přidej k tomu Parsifala jako Zeda (Zardoz), k čemuž poznamenejme, že kostým, který na Seanu Connerym působil neobyčejně démonicky a sexy, je tady prostě jen ordinérní. Přidej ještě Kundry v prvním jednání jako Richarda Wagnera, ve druhém jako Barbarellu a ve třetím jako Kriemhildu. A použij indiánskou kanoi, ale ta je zase z jiného filmu…
A ve třetím jednání to je opravdu napínavé, za což ovšem nevděčíme Meesemu, ale Fritzi Langovi. Na jevišti se totiž po celou dobu mihotají jeho Nibelungové, a hudba Bernharda Langa se promění ve filmovou hudbu – zatímco samo jevištní „live“ dění, proti plátnu nepatrné, bojuje o pozornost. To ve filmu není. Zato vidíme, jak Hagen zabije Siegfrieda, odvážným střihem se přeneseme ke Kriemhildině pomstě a zažijeme konec Nibelungů v hořící hale v zemi Hunů, a jako přídavek pak přijde ještě Kriemhildina hloupost, když Hagenovi prozradí, kde je slabé místo jejího manžela – a teprve když velká část třetího dějství takto zábavně uplynula (film Fritze Langa totiž není jen staromódní a směšný, ale zároveň brilantně udělaný), můžeme s pomocí videa přihlížet, jak Jonathan Meese listuje svými vlastními návrhy (kdo si koupí program, může si „umělecká díla“ odnést domů)…
A pak teprve pokračuje soustředěně a rychle děj. Kundry teď vypadá jako Kriemhild, ale Parsifal je ještě divočejší, celý ve zlatě (i s maskou) jako Zeus osobně, s bleskem v ruce (jak známo, „jen jedna zbraň se hodí“, takže je potřeba něco místo kopí, i když to s tou točící se spirálou v Amfortasově ráně nejde moc dohromady), tady dojde i na vycpaného psa, Květinové dívky v krátkých sukénkách s pruhovanými podkolenkami a copánky, které se v druhém dějství moc neuplatnily, jsou teď ve sboru, a nějak to spěje k happyendu…
Když na spuštěné oponě čteme: „Umění, zavolej mě!!!“, pak jsme to jako diváci s wagnerovskou délkou čtyř hodin včetně dvou přestávek přečkali.
Názory, jimiž je Meese známý (k údajné filozofické nadstavbě jeho díla existují nekonečná interview), se objevují i tady, je to umělec, který, jak známo, neustále volá po „diktatuře umění“. Dělal by Parsifala v Bayreuthu nějak takhle? Zvláštní, to by se přece Katharině Wagner muselo líbit…
Pět hlavních rolí až na zkomoleniny jmen zůstalo. Z Parsifala je Parzefool, z Amfortase Amphortas, a že to nebude totéž jako originál, je jasné tak jako tak. Kontratenor Daniel Gloger musí podat výkon, který vede až k excesům, hlavně ve druhém dějství, které tvoří především jeho duet s Kundry, musí nejvyšší tóny vyrážet ve fortissimu, takže – při zesílení mikroportem – mohly citlivé bubínky utrpět. Také od Magdaleny Anny Hofmann se ve druhém dějství žádá hodně, ale ta je rutinovaná „pravá“ wagnerovská zpěvačka.
Všichni v tomto večeru ovšem musí být primárně ochotni provádět nesmysly, a také to dělají – Tómas Tómasson jako Amfortas, Wolfgang Bankl jako Gurnemanz, a především Martin Winkler jako Klingsor, na začátku s kosou klasické středověké Smrtky, na konci v koženkách – neměl si vzít také příslušný klobouček? Všichni jsou fantaskně nalíčení, ale to už k Meeseho gesamtkunstwerku patří…
Ve vedlejších rolích jsou tu těžko rozeznatelní „rytíři grálu“ (haha) Alexander Kaimbacher a Andreas Jankowitsch, dva panoši (haha) Johanna von der Deken a Sven Hjörleifsson, a jako vždy skvělý Schönbergův sbor. Hudební složka večera nudnou scénickou daleko předčila, a to nepochybně zásluhou Simone Young u pultu orchestru Klangforum Wien. Langovu hudbu pěkně rozehráli, a i když programový sešit ještě oznámil sound design… I live to fungovalo velmi dobře.
Na konci ovace, což se dalo očekávat. Jonathan Meese ve sportovním oděvu poskakoval jako derviš, a když se ozvalo pár zabučení, vyplázl jazyk, zaboxoval směrem do publika a zasalutoval; ví přece, co se od něj čeká (jen nacistický pozdrav vynechal).
Nuže, Wagnerův Parsifal bude žít, dokud budou existovat muzikální lidé. Jaký bude osud Langova a Meeseho Mondparsifala po premiéře, která sice slibovala provokaci, ale také senzaci – k níž rozhodně nedošlo – to se radši nesázet.
(Online Merken – 4. června 2017 – Renate Wagner)
***
Katharině Wagner můžeme být vděční
Koneckonců můžeme být profesorce Katharině Wagner jen vděční, že výtvarníka Jonathana Meeseho, vyhlédnutého kdysi pro Bayreuth jako režiséra Parsifala, více či méně laskavě, ale s rozhodností odřekla. Tento premiérový večer v žádném případě neplatil umění, nýbrž spíš ješitné sebeprezentaci současníka, který se cítí být povolán k režii, ale především překypuje sebevědomím. Z formálního hlediska je epigonem Anselma Kiefera (narozen 1945), který vícekrát při nějaké performanci uplatnil nacistický pozdrav. Zdá se, že pod zástěrkou „svobody umění“ jsou pravicově radikální myšlenky už zase společensky přijatelné. Na rozdíl od Meesova vrstevníka, norského režiséra Stefana Herheima, který ve svých inscenacích právě tak rád vyvolává asociace na historicky zatíženou dobu, se Meese omezuje jen na banální odkazy na filmy s Jamesem Bondem, na Godzillu, Barbarellu a Zardoze, abychom jmenovali jen některé. A aby to všechno ještě dostalo korunu, jsou Meeseho pseudofilozofické a podobné myšlenky promítány spolu s textem opery titulkovacím zařízením. Nejpozději po půl hodině už máme takové četby až až, protože nějaké fundamentální poznatky a vhled do režijního konceptu stejně neotevírá. Název opery se záměrnými ortografickými chybami může být reminiscencí na Meeseho život – narodil se v Japonsku a po návratu do Německa mluvil jen anglicky a byl považován za „retardovaného“. Nějaká přesvědčivá režie osob se nekoná, jednotlivé scény ilustruje třeba indiánská kánoe, drak místo labutě, kterého Parsifal skolí. A propos kopí: u Meeseho je to blesk, a k tomu se ve třetím dějství promítají dlouhé úseky němého filmu Fritze Langa Nibelungové z roku 1924. S Meesem také jako scénografem se na výtvarné podobě ještě podílely choreografie Rosity Steinhauser a světelný design Lothara Baumgartena.
Hudba Bernharda Langa se dost drží Wagnerovy předlohy, kterou parafrázuje, text je zkrácen, protagonisty nechává zpívat rozčilující repetice jednotlivých částí vět a slov a až na začátku druhého jednání přijde překvapivě s novou jazzovou skladbou pro Klingsorovu kouzelnou zahradu. Hudební část večera byla ještě tím nejpříjemnějším, co jsem jako divák premiéry mohl zažít.
Hlavní role Wagnerova Parsifala se tu objevují v záměrné deformaci. Kontratenor Daniel Gloger může v herkulovském kostýmu nabídnout trénované tělo a v nejvyšších tónech ve druhém jednání v dialogu s Kundry-Barbarellou, kdy víc řve, než zpívá, útočit na ušní bubínky. Pravděpodobně se Bernhard Lang inspiroval filmem Parsifal Hanse-Jürgena Syberberga z roku 1982, v němž se Parsifal objeví jako muž (Michael Kutter) a také jako žena (Karin Krick) – proto se rozhodl napsat part pro kontratenora. Magdalena Anna Hofmann musí jako Kundry-Barbarella ve fortissimu také občas zpívat pošetilé texty. Pochybuju, že všichni účinkující opravdu tak ochotně Meeseho koncepty přijímají. Ale umělci chtějí být zase angažováni, a proto málokdy odmítají předvádět na jevišti hlouposti… A tak se Tómas Tómasson jako Amfortas, Wolfgang Bankl jako Gurnemanz a Martin Winkler jako Klingsor s obdivuhodnou trpělivostí podrobují slátanině režiséra Messeho, označené jako gesamtkunstwerk. […] Jak ráda by asi Simone Young u pultu orchestru Klangforum Wien dirigovala originál velkého Richarda Wagnera…
Ke všeobecnému jásotu na konci jsem se nemohl připojit a také děkování všeuměla Jonathana Meeseho ve zcela nevhodném sportovním oděvu jsem musel považovat za obyčejný nevkus, poháněný jedinou manickou myšlenkou: Chci a musím zkrátka šokovat. Milý pane Meese, to je ovšem pro premiérový večer v rámci Wiener Festwochen přece jen málo, jen chatrné klišé…
(Online Merker – 4. června 2017 – Harald Lacina)
***
Being Wagner? Being Meese!
Richard Wagner je velký génius, a zároveň náfuka. Richard Wagner je velkolepý a egoista. Richarda Wagnera lze milovat, ale on je také neobyčejně zamilován sám do sebe. A při všech těch rozporech je také německý, dokonce arciněmecký. Byl hrozný antisemita a dnes představuje mytologii, náboženství, ideologii. Je slovo a hudba. Gesamtkunstwerk jako málokdo jiný.
Ale také je – a to říká přesvědčený wagnerián – velmi humorný.
Brát Wagnera skrz naskrz vážně, přeslabikovávat ho, nebo se dokonce bránit přehánění, jak to poslední dobou vidíme u klasicky pojímaných wagnerovských produkcí, není žádné řešení.
Lehce
Jonathan Meese, umělec a performer, malíř a přemalovávač, to i ono a ještě něco, představil teď v rámci Festwochen v Divadle na Vídeňce svůj původní a originální vklad do přístupu k Wagnerovi, zábavný a velmi autentický. Vytvořil humornou a duchaplnou variaci, která potěší.
Meese zbavuje Wagnera, na kterém si odpracoval své, historického balastu, dusna, kterým je tak často zahalen, ideologické a náboženské zátěže, přemíry vážnosti. Také Meese si před Wagnerem lehá na zem, jako mnozí jiní režiséři. Ale nedívá se obdivně vzhůru, nýbrž na to, co je za ním, jaké nové prostory se otevírají, když se ty staré téměř apokalypticky zhroutí. Neohlíží se zpátky, nýbrž do sci-fi budoucnosti. Tím se do Wagnerovy osobnosti noří víc než většina vykladačů před ním. Sám se stává wagnerovskou postavou, dokonce součástí samotného Wagnera. „Being Richard Wagner“ tu znamená „Being Jonathan Meese“.
Meese měl roku 2016 inscenovat Parsifala v Bayreuthu. Nedošlo k tomu, oficiálně z finančních důvodů. Místo něj nastoupil Uwe Eric Laufenberg a vznikla režie naplněná strašlivými náboženskými klišé.
Dlouho
Jako odpověď na zrušení smlouvy v Bayreuthu teď realizoval Meese ve Vídni svého vlastního, „Měsíčního Parsifala“ – nazvaného Mondparsifal Alpha 1–8 (v říjnu bude mít v Berlíně premiéru Mondparsifal Beta 9–23). Čtyři hodiny hudby zkomponoval Bernhard Lang. Celkově má toto nové dílo s Parsifalem společného víc, než by se možná zdálo, obsahově a analyticky je Mondparsifal možná víc Parsifal než ten nejnovější v Bayreuthu.
Jde tu rovněž o čistého blouda, který se tentokrát octne v měsíční krajině a později před vilou Wahnfried. „He! Ho! Vy strážci lesa!“, tak začíná originál. U Mondparsifala jsou Gurnemanzova první slova převrácena „Ho! He!“ – všechno tu bude postaveno na hlavu.
Gurnemanz se objeví kostýmován jako Jonathan Meese (báječně ho zpívá Wolfgang Bankl). Magdalena Anna Hofmann prezentuje nejrůznější podoby ženy, coby svůdkyně v druhém dějství je to například Barbarella ze science-fiction z roku 1968.
Tím filmové citáty nekončí: Amfortas (rovněž skvělý Tómas Tómasson) vypadá jako Marlon Brando a v závěru má kostým, na kterém stojí nápis „Lost Tongos“ – odkaz na Poslední tango v Paříži. Klingsor (s velkým nasazením Martin Winkler) je cosi jako bondovský Dr. No, v perverzní akci s plyšovým medvídkem.
Parsifal ve směšných „plavkách“ se zase podobá Seanu Connerymu v roli Zeda ve filmu Zardoz režiséra Johna Boormana z roku 1974. Jeho představitelem je Daniel Gloger, jako kontratenor záměrně jde až na samou hranici, podobně jako kdysi David Moss v roli Orlofského v salcburském Netopýru Hanse Neuenfelse. Filmové citáty jsou vypůjčeny i z komiksů: zvlášť rozkošné jsou Květinové dívky – z japonského komiksu manga.
Také v Mondparsifalu jde o zraněné pohlaví, o osvobození od matky Herzeleide a o vykoupení, tedy o happyend – jako v Hollywoodu. Optický rámec tvoří točna, kterou Meese navrhl a pomaloval směsí svých dětinských obrázků, barev a myšlenkových ponorů. Ve třetím jednání se promítají úryvky z němého filmu Fritze Langa Nibelungové z roku 1924. „Parsifal meets Siegfried“ – a funguje to.
Live
Zejména se vydařilo vedení postav, centrální momenty Parsifala tu všechny jsou. Při mezihrách k proměnám se dokonce uskuteční Meeseho live-performance. Sedí v lóži a maluje, a obrazy se přenášejí na jeviště – další mocný, dokonce revoluční příspěvek ke zrušení hranic a k propojení hudby, divadla a výtvarného umění.
Hudba Bernharda Langa uplatňuje zcela v duchu Ligetiho rafinovaně citáty z různých Wagnerových děl. Začíná se předehrou ke Zlatu Rýna, bezešvý přechod vede k Parsifalu, pak přijde ke cti Lohengrin. Možná jsme slyšeli i Tristana. Lang Wagnera dekonstruuje, proměňuje celé jeho úseky tím, že je vždy prudce přeruší a zopakuje. Čekání na vykoupení je dlouhé – to tu slyšíme velmi zřetelně. Repetice se výtečně hodí k nekonečným Gurnemanzovým vyprávěním.
Je tu mnoho jazzových vsuvek, krásné sólistické okamžiky a barevné ansámblové úseky. Soubor Klangforum Wien za řízení Simone Young hraje skvěle, Langův Wagner rockuje a swinguje. Libreto je rovněž Langovo, dají se v něm číst také Meeseho výzvy a obhajoby diktatury umění.
Určitě není tato produkce pro každého. Má ale potenciál, stát se kultovní inscenací. Pro festival ideální.
Meeseho pomsta Bayreuthu je dokonána. Ale je něčím víc než obyčejnou mstou. Je výsledkem dlouholeté, velmi intenzivní debaty. Čarodějův učeň se emancipoval od svého mistra.
Tato produkce se vymyká obvyklému udělování hvězdiček. Meese je kosmos sám pro sebe.
(Der Kurier – 6. června 2017 – Gert Korentschnig)
***
Karneval idejí v kosmické lodi dekonstrukce
Zatímco Kundry neustále šeptá „spát“ a vypadá jako Richard Wagner, postává tu Parsifal (legrační Daniel Gloger) v krátkých plavečkách. Je to – tak jak ho vytvořil Jonathan Meese – Sean Connery v roli Zeda z filmu Zardoz. Ušlechtilý Gurnemanz (suverénní Wolfgang Bankl) má plnovous a dlouhé vlasy Meeseho a na všecko hledí nezúčastněně. Sedí v lednici se salámy a šunkami a okusuje ovarové koleno.
Později jde – v druhé části Mondparsifal Alpha 1–8 (Erzmutterz der Abwehrz) – opět o vytoužený spánek. Kundry (Anna Magdalena Hofmann) je teď Barbarella, která kdysi (ve filmu Rogera Vadima ji představovala Jane Fonda) měla svými sexuálními půvaby zachránit lidstvo. Tady je ale praktikované milostné opojení vyhrazeno bláznivému rockerovi s frajerskou vlnou nad čelem – Klingsorovi.
Režiséru Meesemu se tu podařilo něco žertovného: Klingsor kopuluje se svým plyšákem. Ve vlnách rozkoše se plyšový miláček kymácí a po dosažení vrcholu ho Klingsor (výtečný Martin Winkler) očistí a toaletní papír sní. Milostné hnízdečko je nadto obrovská panna, která později zcela filmově vzplane.
Mezitím jsou tu lízátka poznání, Kundry připádluje v kanoi a Amfortas (Tómas Tómasson) je Mr. Spock z filmu Star Trek. Obklopený Vulkánci, kteří mají na krku železný kříž, předvádí svou ránu (otáčející se spirálu) a jinak je na tom celkem dobře. Také na konci třetího dějství, kdy se Květinové dívky objeví jako japonské manga ve školních šatičkách.
Říkadla a hesla
Dalo by se hodně vyprávět – o odmytologizování a podobně. Je tu přemnoho Meeseho hravých idejí, mezi titulky a říkanky umisťuje i hesla. A přece to všecko ustrnulo v operní konvenci. Zdemolovanou kosmickou loď doprovází hudba, která na neohrabanosti celku není úplně bez viny. Bernhard Lang jen rozšířil svou techniku, uplatněnou v sérii Monadologie, v níž „přepsal“ známé veličiny jako Strausse a Mozarta, na velkou formu.
Libreto Wagnerova Parsifala Lang podrobil subverzivním proměnám smyslu (z „vykoupení pro vykupitele“ je „vykoupení od vykupitelů“), Wagnerův originál jím prosvítá. Na druhé straně jsou harmonické struktury Parsifala pozorovány jako pod mikroskopem, zhodnocuje význam téměř neslyšitelných „spoluznějících“ tónů a nechává jejich prostřednictvím rozkvést abstraktní svět harmonie, vytvářející silnou atmosféru. Spolu s Langovou osvědčenou technikou opakování se to však pro plynulost díla stává spíše brzdícím faktorem. Na začátku druhého jednání se Langovi vydařily rafinovaně opalizující a vpřed se ženoucí úseky, ale vcelku je toto umění, pohybující se mezi jazzem, abstrakcí, reminiscencemi na televizní seriály sedmdesátých let a volně improvizovanými erupcemi, příliš dekonstruktivní, aby uneslo celý večer, k němuž jsou ve finále ještě přibaleny scény z filmového eposu Nibelungové Fritze Langa.
Avšak přinejmenším se festival něčeho odvážil a režisérovi umožnil nasadit na Wagnera stylové prostředky, které mu v Bayreuthu nedovolili. Pestrý chaos popkultury sice zůstává řemeslně vězet ve scénické rutině, ale za (předlouhý) pokus to stálo. Přizpůsobivý soubor Klangforum Wien za řízení Simone Young hrál subtilně a působivě.
Meese se přišel poklonit na jeviště, na nějaké to bučení odpověděl zasalutováním, boxoval se a líbal s kolegy. Měl by si v tom také zahrát.
(Der Standard – 6. června 2017 – Ljubiša Tošić)
***
Hvězdná hodina břídilství
Nesmyslné, bez konceptu a bez napětí: Festwochen dosáhly Parsifalem Jonathana Meeseho nejhlubšího bodu.
Kdyby si pan Klingsor, s nímž jsme se seznámili v neděli 4. června, vedl deník, mohl by poslední záznam znít asi takto: „Milý deníčku! Jak jsem se doslechl, chce mi zase někdo ukrást posvátné kopí. Ten chlap se jmenuje Zed a hrál roku 1974 hlavního hrdinu ve filmu Zardoz. Hned jsem podnikl protiopatření. Jsem sice docela dobře jištěn svou skupinou Manga Girls. V tomhle případě jsem ale šel najisto a přivolal jsem Barbarellu. Ta Zeda natolik pobláznila svými půvaby, že ho kopí úplně přestalo zajímat a jako zběsilý začal pobíhat kolem mé chaty! Já se v ní pak klidně uvelebil a ukojil se se svým plyšáčkem. Pak jsem ho uškrtil a vyhodil z okna. Já vím, to ode mě nebylo hezké. Tak jsem ho zkoušel oživit, srdeční masáží. Ale ono to nešlo. Tak jsem si nasadil na hlavu odpadkový koš. A do pusy jsem si dal toaletní papír a nechal ho viset z okna. Je to zvláštní: Jak se může cítit takový toaletní papír?! A najednou vypukl požár. Vyběhl jsem ven a se Zedem odplul na kanoi.“
Jeden nonsens za druhým
To pochopitelně nejsou zážitky onoho Klingsora, jehož známe z Parsifala Richarda Wagnera. Jeho dílo má od nynějška soudobého jmenovce. Jmenuje se Mondparsifal a vznikl na objednávku festivalu Wiener Festwochen. Text a hudba jsou od Bernharda Langa, výpravu a režii vytvořil Jonathan Meese. Něco tím sledoval. Skandální umělec, který na sebe upozornil hitlerovským pozdravem na jevišti, byl pověřen režií Wagnerova Parsifala v Bayreuthu pro rok 2016. Kvůli sporům byl dva roky před premiérou z inscenace odvolán. To udělal Bayreuth dobře. Od nynějška víme, čeho se Zelený pahorek vyvaroval. A teď to bije do očí v Divadle na Vídeňce.
Meeseho zvláštním znakem není ani tak jeho dílo jako pohled na svět. Člověk, který pomalovává plátna kolečky, čmárá triviální literaturu verzálkami a přitom má zvláštní zálibu ve slově „Erz“ (to jest bronz) a vyrábí málo vtipné slovní hříčky – jako například „(H)erzblut“ (Herzblut – krev srdce) nebo dr. Mabusen (Busen – prsa), je v první řadě propagandistou svého vlastního kosmu. V křivolakém rozvádění myšlenky, že život se má s uměním spojit, žádá nahrazení demokracie „diktaturou umění“. Pojem však ponechává tak otevřený, že se na něm žádný stát nedá vytvořit, a už vůbec ne totalitní. „Umění = Barbarella“, „Umění = Barbapapa“, dekretuje na cedulkách, které lze v současné době vidět v Kunsthistorickém muzeu.
Co všechno je pro Meeseho umění, o tom nás teď poučí čtyři operní hodiny. Je tu Richard Wagner, který zmizí v lednici bohatě zásobené salámy; rytířský řád vlasatých Vulkánců; Amfortas pohybující se v elektrickém invalidním vozíku a netrápí ho jizva, nýbrž spirála, která se (au!) otáčí. Odhalení grálu se odehraje před kosmickou lodí (pardon, kosmickým vrakem) a z provaziště se k tomu snese mořská houba SpongeBob z amerického kresleného seriálu. Vulkánci přinesou železný kříž, ale nepředvedou hitlerovský pozdrav, paže zvedou obě. Zed neboli Parsifal se přitom ve skleněné kupoli „baví“ s dřevěnou pannou. „Víš, co jsi spatřil?“ ptá se ho pak Gurnemanz Wagnerovými slovy. No, asi nic moc.
Jedno je fakt: Meese otevírá prostor k asociacím. Co má ale jeho nesmyslná skládačka společného s Wagnerovým „čistým bloudem“, který má spasit chřadnoucí rytířský řád, zůstává záhadou. Dekorace této hlouposti, odehrávající se na Měsíci, jsou zrovna tak banální, jako libovolné. Klidně mohl Parsifal vystoupit jako Errol Flynn, Kundry jako disneyovská kachna Gundel Gaukeley a Klingsor jako švestkový koláč.
Opakování jako tik
A tomu ještě naprostá režisérská neschopnost. Meeseho debut v tomto oboru je performance, v níž nařizuje představitelům sebou čtyři hodiny infantilně škubat. Radši si ještě jednou sáhnout do rozkroku, radši si hrát s dětskými pistolkami, než aby se chvilku nic nedělo! Neměl se tu vlastně vyprávět nějaký příběh, například o Parsifalovi?
Měl, ale to nikoho netrápí. Ani skladatele Langa. Svým nejoblíbenějším stylovým prostředkům dá volný průběh a Klangforum Wien (za řízení Simone Young) zní s neustálým opakováním taktů jako prasklá gramofonová deska – což je osud, který postihl i slova textu (většinou převzatá z Wagnera). Daniel Gloger (Parsifal), Magdalena Anna Hofmann, Wolfgang Bankl a Tómas Tómasson tedy říkají celé věty znova, znova, znova a znova. Ze začátku má sice docela půvab, jak se Lang na Wagnera stylově lepí a narušuje ho disonancemi a kňouravými smyčci; metoda se ale během čtyř spíš symfonických než hudebně-dramatických hodin opotřebuje, a později nastupující schematické užití swingu nepřináší (s výjimkou saxofonového sóla Geralda Preinfalka) žádnou změnu, která by stála za pozornost. Kupodivu bylo na konci víc volání bravo než bučení. Meese se k tomu šklebil, škubal sebou a salutoval před „věcí svého šéfa – uměním“. Parsifal jako špatný „SchErz“ (Scherz – vtip, Erz – bronz).
(Wiener Zeitung – 6. června 2017 – Christoph Irrgeher)
Wiener Festwochen 2017
Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz)
Hudební nastudování: Simone Young
Režie, scéna a kostýmy: Jonathan Meese
Spolutvůrce scény: Jörg Kiefel
Spolutvůrce kostýmů: Jorge Jara
Světlo: Lothar Baumgarte
Choreografie: Rosita Steinhauser
Zvuková režie a design: Peter Böhm, Florian Bogner
Dramaturgie: Henning Nass
Klangforum Wien
Arnold Schoenberg Chor
(koprodukce Wiener Festwochen / Berliner Festspiele)
Premiéra 4. června 2017 Theater an der Wien Vídeň
Amphortas / Amfortas – Tómas Tómasson
Gurnemantz / Gurnemanz – Wolfgang Bankl
Parzefool / Parsifal – Daniel Gloger
Clingsore / Klingsor – Martin Winkler
Cundry / Kundry – Magdalena Anna Hofmann
1. Gralsritter – Alexander Kaimbacher
2. Gralsritter – Andreas Jankowitsch
1. Knappe – Johanna von der Deken
2. Knappe – Sven Hjörleifsson
4 Blumenmädchen – Manuela Leonhartsberger, Xiaoyi Xu, Melody Wilson, Marie-Pierre Roy
Přeložila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
